Je podle vás neslušné ptát se ženy na věk?
vizitka* Dagmar Březinová se narodila 20.září 1948. |
Není to výhradně fenomén této doby?
Uvědomte si, jak se dříve ženy stahovaly šněrovačkami. Kostra se jim formovala tak, že měly úzký pas. Prsa pak podepíralo lešení šněrovačky, nedostatky postavy zakryla široká sukně. Nosily se rukavičky, takže nebyly vidět stařecké skvrny na rukou. Vše směřovalo k tomu, aby žena vypadala mladá a krásná. Je úplně přirozené, že dnes se bojem proti stárnutí zabývá celá věda. Je to normální pokrok.
Patříte mezi příznivce estetické chirurgie?
Rozhodně. To je ten pokrok. Když před šedesáti lety někomu vypadl zub, nechalo se to být. Slyšela byste: "Co chcete, vždyť vám je čtyřicet, za chvíli vám vypadnou všechny." Dnes se člověk, který nemá zub, nemůže ucházet o práci v určité vyšší pozici. Bez zubu byste nešla na interview. Prostě byste nesplňovala určité normy.
Co říkáte na argumenty těch, kteří tvrdí, že krása je v přirozenosti?
V určitém věku jde přirozená krása do háje. Přestanete si barvit vlasy a pak se budete divit, že vám muži nepomáhají do kabátu a nepodrží vám dveře. Budete si myslet, že jste přirozeně krásná, ale okolí tak připadat nebudete. Naučit se pracovat se svým zevnějškem je totéž jako si v průběhu života neustále zvyšovat kvalifikaci ve svém oboru. Když chcete uspět v medicíně, také v padesáti nevystačíte s tím, co jste se naučila v pětadvaceti ve škole.
Smím se tedy zeptat, kolik vám je let?
Jednašedesát.
Jste zvyklá, že teď následuje udivená a obdivná reakce?
Jsem zvyklá. Ale snažím se svým věkem nikde neoperovat. Právě proto, aby mě kvůli němu společnost nesejmula.
Zažila jste pocit diskriminace kvůli věku?
Dokázala jsem se nepřízni času vzepřít pomocí dostupných prostředků. Ale přestože mám za sebou obrovský kus práce a spoustu zkušeností, i na mě došlo.
Jak to myslíte?
Styl televizní zábavy se změnil. Já jsem byla převážně televizní výtvarník. Točí se méně výpravných pořadů,moje profese ustupuje do pozadí. Herci v seriálech vystupují ve svém civilním oblečení. Televize dokážou zaujmout diváky s minimem prostředků. Udělají hudební soutěž, zaplatí porotu, ale zábavu jim udělají soutěžící ve svém vlastním oblečení. Ekonomická stránka věci hraje prim. Filmová a televizní branže je obor, ve kterém je navíc velká konkurence, objevuje se v něm řada mladých a schopných lidí. Pochopila jsem, že člověk musí být přizpůsobivý. Když někde vyschne rybník, musíte se přeorientovat na jinou profesi. Čím rychleji skončíte se sebelitováním, tím úspěšnější jste.
Na co jste se přeorientovala?
Přednáším, moje poradenství si objednávají různé organizace pro své pracovníky. Napsala jsem i knížku, ve které se snažím ženám ukázat, jak zvýšit svou tržní kvalitu v profesním životě a tím i kvalitu svého života.
Co si pod tím mám představit?
Jen si uvědomte, kolik žen se ve čtyřiceti zahrabává. Mají pocit, že nejhezčí část života je za nimi. Že je už nečeká láska, zajímavá práce, nic. Kolik toho přitom mají před sebou. Vždyť mohou žít do osmdesáti. Vše vychází z hlavy. Když si to tam správně naprogramujete,můžete dosáhnout toho, co chcete. Nejen v profesi a v životě, ale i ve svém vzhledu.
No to mi řekněte, jak si naprogramovat menší zadek?
Když se držíte určitých zásad, zhubnete přesně tam, kde chcete. Vhodnou barvou a délkou vlasů zlepšíte svou image o dvě stě procent. V knize je zdokumentován proces, jak se měním různými parukami a líčením. Nechávala jsem si na sebe našít vatony, abych měla větší stehna, břicho, zkrátka abych symbolizovala různé typy ženských postav a ukázala, jak je obléknout. Vyšlo tím najevo, že tělo je skulptura, kterou můžete donekonečna měnit a otesávat, ať už v posilovně nebo psychicky.
Rodí se člověk s vkusem?
Z mé praxe musím říct, že žádná žena není spokojena se svým zevnějškem. To je základ, ze kterého je třeba vycházet. Vkus je intuitivní věc, ale naučit se dá všechno. Na mě se obracejí lidé s dotazy, co si obléct na konkurs v nadnárodní firmě, co na křtiny do kostela, co na křest knížky. Jsou to i vzdělanci s tituly. Z toho vyplývá, že tato oblast je pořád pole neorané.
Nebylo lepší, když existovala přísná pravidla, na jakou událost se hodí jaké oblečení?
Takovým dresscodem vynikala první republika. Všichni se drželi toho, co se nosí do dvanácti dopoledne, co na slavnostní oběd, co na tenis, co na vernisáž. Naše doba je postřelená touhou po svobodě. V módě se to projevuje nejvíce. Lidé chtějí demonstrovat, že jsou svobodní, že mají co říct. Z toho vznikl směr streetwear. Nosí se páté přes deváté. Když je člověku šestnáct, je rozkošný, i když má za uchem dlažební kostku. Ale když se tělo dostává z formy, objevují se vrásky a člověk si myslí, že omládne tím, že přejme oblečení mladé generace, vzniká neskutečné panoptikum.
Co když se tak cítí dobře?
Náš pohled do zrcadla není objektivní. Není plastický. Každý by se měl nechat natočit, aby viděl, jak působí trojrozměrně. Tedy, jak jej vnímají druzí. Je dobré poslechnout si názor přátel. Když nám dvě kamarádky či kamarádi řeknou, to ti sluší nebo naopak nesluší, považuju za krátkozraké nezamyslet se nad jejich názorem.
Mají hezké a dobře oblečené ženy jednodušší cestu k dosažení úspěchu v práci?
Podle Freuda je život o sexu, ne o úspěchu v práci. O sex jde v první řadě. Nezáleží na tom, zda je žena hezká a elegantní, ale na tom, zda má sex-appeal. To je něco, co mají i lidé, kteří třeba vůbec nejsou hezcí. Takoví lidé jsou všude a za všech okolností úspěšní. Tryská to z nich, i když jsou staří. Sex-appeal vydrží až do rakve. Ti, co jej nemají, se to snaží zakrýt hezkou ambaláží. Dekolty, minisukněmi, ale není to moc platné.
V partnerství je to podobné?
Ano. Souvisí to s tím, jak se některé ženy zcela bezhlavě, degradujícím způsobem snaží udržet vztahy. Myslí si, že když se jim rozpadne vztah, je to tragédie.
Není?
Tragédie je, pokud někoho ztratíte tak, že zemřel. Ale normální rozchod tragédie není. V dnešní rychlostní době je vyšší frekvence vztahů téměř zákonitá. Když se rozhodnete, že ve vztahu vydržíte, tak prosím, je to otázka vašeho rozhodnutí. Ale když přece s někým delší dobu jste, přečtete jej. Poznáte jej do všech důsledků. Není nic divného na tom, že časem chcete poznat i něco jiného. Než se tím trápit, je lepší odejít ze vztahu středem.
Vy umíte odcházet středem?
Já jsem citově založená, ale zároveň hrdá. Takže jsem odcházela středem. Pak jsem si to v koutě vymňoukala.
Kolikrát jste se vdávala?
Dvakrát. Měla jsem tři dlouhotrvající vztahy, i když jsem jeden z nich nelegalizovala.
Nemáte děti. Bylo to rozhodnutí?
Neměla jsem to štěstí.
Myslela jsem, že to souvisí s tím, že jste dala přednost zajímavé kariéře.
Nesouvisí. Svého času jsem po dítěti velmi toužila.
Jak se žije bez dětí?
Zase jsme u toho, že život je o sexu. Cílem přírody je zajistit pokračování života. Takže se bez dětí žije jednoznačně špatně. Lidé to řeší tím, že se enormně položí do práce. Ale když pak ta práce není, je to velmi těžké. Záleží na tom, jak si to srovnáte v hlavě.
Myslíte, že dívky, které se rozhodnou nemít děti, jednou budou litovat?
Určitě. V osmnácti si člověk myslí, že život je dlouhý. Jenže on je strašně krátký. Studujete do pětadvaceti a už v pětatřiceti zjistíte, že vás společnost diskriminuje. Všimněte si, v kolika inzerátech na zaměstnání je uvedeno "do pětatřiceti let". Máte velmi krátké období na to, abyste porodila děti a ještě se etablovala v zaměstnání. K tomu byste měla vědět, že jste si vybrala tu pravou profesi, ve které chcete zůstat celý život. Jenže nevíte, zda firma nezkrachuje, zda nezruší její pobočku nebo zda vás jen tak nevylejou. My pořád hledáme v životě jistoty, ale ony nikde nejsou.
Říkáte si, že dnes mladí lidé mají před sebou jednodušší život?
Ne. Nejkrásnější období svého života tráví u počítačů, v posluchárnách, v knihovnách. Vystudují tři vysoké školy, vše podřizují tomu, aby vybudovali jakýsi kariérní základ. Dnešní mladá generace je zblblá fenoménem vzdělanosti.
To je dobré, ne?
Jenže to vše může přijít nazmar, pokud se nedokážou v životě řídit intuicí.
Jak?
Jsme děti země, stejně jako ptáci nebo morčata. Jenže my jsme na rozdíl od zvířátek zatíženi inteligencí. Ta je umělá. Ve škole nám říkají: "Uč se, jinak to nikam nedotáhneš." To je hezké, ale my pod nánosem té inteligence přestáváme být schopni využívat přirozenou intuici. Hodně nadaní, úspěšní, starší lidé využívají intuici rovným dílem jako inteligenci.
Nakolik hraje roli v tom, v jaké je člověk ve vyšším věku kondici, jídlo?
Jídlo je základ. Když jste unavená, zpravidla zjistíte, že za to může nevhodná skladba jídelníčku. Dodržovat přírodní návody, které znali naši předkové, je jednodušší, než se dopovat povzbuzujícími prášky. Například v Japonsku ve velkých firmách, když se zaměstnanci vracejí z obědů, vhánějí do vzduchu citronovou vůni. Citron zvyšuje výkonnost. Když u nás někomu, kdo je unavený, řeknete, aby si vzal citron, vysměje se vám, že to jsou babské rady. Upustili jsme od toho, co dříve bývalo běžné. Naši dědové si po obědě běžně dávali spánek. Odpoledne tak mohli znovu pracovat, večer se bavit, měli energii. Zkuste dnes po obědě v zaměstnání říct: "Sorry, teď si dám dvacet minut šlofíka."
Jaký máte vztah k dnes tolik módním fitness centrům a posilovnám všeho druhu?
Starat se o své tělo je nezbytné a přivedla jsem k tomu i některé své vrstevníky a vrstevnice. Dnes jsou rádi. Když jen sedíte u počítače, časem zjistíte, že tělo na takový způsob života nestačí. Začnete mít bolesti. Tím ztrácíte energii. Ta je znakem mládí. Když máte energii, jste schopná přijmout změny v životě. Vyrovnáte se s tím, že něco končí a něco začíná. To mnozí moji vrstevníci neumějí. Pak se utápějí v depresi, v žalu. Pustí své tělo ze zřetele. Tím se ocitají ve spirále smrti. Jsou z nich nepřející, zakyslí staří lidé. Jenže to nás nikdo nenaučí, na to není škola. Tu pravdu obsahuje jedině známé přísloví, že člověk musí myslet na zadní kola.
