Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Potlačit ženství je zločin, dovolme si život procítit, říká lektorka

  0:45aktualizováno  0:45
Řízení světaběhu si nastavili muži na míru, ženy dostaly roli krků na domácích polích. Poměry se však mění. Žena přizpůsobená muži už ve veřejném životě šanci má. Má ji ale i taková, která je sama sebou? Potlačováním svého ženství šidíme celý svět, který ženský princip, vědomí a péči dnes potřebuje jako sůl, tvrdí lektorka osobnostního rozvoje Cristina Muntean.

Cristina Muntean, lektorka komunikace a osobnostního rozvoje | foto:  Petr Topič, MAFRA

Jste ráda, že jste ženou?
Jak jinak? Díky ženství je můj vnitřní svět mimořádně barevný, hluboký, zajímavý. Už jen to, že díky své ženskosti poznávám během jednoho měsíce čtyři dynamiky, čtyři způsoby žití, čtyři kvality a hloubky svých emocí, dalo by se říct čtyři roční období, považuji za poklad, z něhož neustále čerpá má tvořivost.

Nejsme právě proto, že jsme každou chvíli jiné, pro muže nečitelné?
Naše ženská vnitřní rozmanitost je náš obrovský dar. Jestliže ji začneme vnímat jako překážku jen proto, abychom se mohly přizpůsobit dnešnímu nastavení světa, tak odmítáme samy sebe. Znovu mám na výběr: mohu se zabývat tím, co se ode mne očekává - stálost, klid, čitelnost, anebo se mohu zabývat tím, co se doopravdy děje a kým fakticky jsem.

Jak se ale stát čitelnou pro muže?
Jediné, za co se já osobně cítím zodpovědná v jakémkoliv vztahu, je vyjadřovat jasně, srozumitelně, laskavě a včas své potřeby. To vše s vědomím, že to jsou moje potřeby a že tím, že o nich mluvím, je nedeleguji na druhé a nikdo se za ně nestává zodpovědný. Ostatní mají plné právo mě odmítnou a já už vím, že to ustojím a že odmítnutí se týká mé potřeby, nikoliv celé mé osoby. Vyjadřovat své potřeby ve vztazích vyžaduje velkou odvahu. Pokud mě ale podrží víra, že své potřeby, ať emocionální či materiální, ustojím, a umím se o sebe postarat, pak můžu svého partnera přijmout takového, jaký je, a ne jakého bych potřebovala, aby byl k naplnění mých potřeb.

Fotogalerie

Když si muži a ženy nerozumějí, tak proto, že si potřeby neumějí sdělit?
Kolem komunikace si vytváříme nespočet her, ve kterých očekáváme, že nám druhý vidí do hlavy nebo do srdce. Proto se i říká, že ženy řeší vztahy, dokud ve vztazích ještě jsou, a muži je začnou řešit až po vztahu. Je také pravda, že my ženy máme bohatší vnitřní svět a mnohem snáze o něm mluvíme, alespoň mezi sebou. Pro muže to může být svět naprosto nesrozumitelný, takže je na nás, zda mu ho dokáže přetlumočit. Muži jsou díky své biologii ve svém rozpoložení vyrovnanější, jejich vnitřní svět je konstantní, tolik se nemění, což jim někdy závidím. My ženy musíme počítat se svými výkyvy hormonů a nálad během měsíce a ještě se je pokusit lidem kolem sebe přetlumočit přijatelným, laskavým způsobem. Chce to nejen vědomí, ale i odvahu.

Myslíte, že to muže zajímá?
Při vší úctě, pokud někoho nezajímám, možná vedle mě nepatří.

Zdá se pak skoro nemožné najít a vyladit dva lidi tak, aby se navzájem přijímali a neomezovali.
Říká se, že v dnešní době, kdy žijeme déle, už nemáme války nebo mor, vztahy jsou novodobé bojiště a jediné, co nám zůstalo, abychom mohli osobně růst. Proto se v partnerství na pracovištích i doma posouvají. Za jediné pojítko mezi partnery osobně dnes považuji laskavou náklonnost, která vypovídá o tom, že pro toho druhého máme místo ve svém srdci. Partner je pro mě osobnost, ne lék na bolavá místa duše. Stejně jako dítě tak i milující partner je pro mě dar, a ne prostředek k získání svého štěstí a vnitřního naplnění.

Co je podstatou partnerství?
Partnerství je podle mě neustálé spolu splynutí dvou magnetů, které se přitahují. Přizpůsobení se s úctou k tomu, jak to má druhý, i když se mi to občas nebude zdát, ale vím, že s tím mohu žít. Podstatné je, zda se v základních hodnotách setkáváme a zda máme podobou vizi o budoucnosti, touhu spolu něco vybudovat a ochotu přijmout a podporovat toho druhého.

Co si myslíte o tvrzení, že muž má být hlavou rodiny a žena krkem?
To mi zní jako manipulace a to nemá místo ve zdravém vztahu. Možná to takhle fungovalo před druhou světovou válkou, kdy se žena naoko musela klanět muži, který rodinu živil. Myslím si ale, že už tenhle model nepotřebujeme, že můžeme být klidně dvě vědomé hlavy nebo dva přizpůsobivé krky vedle sebe a může nám takto být spolu dobře.

Cristina Muntean

  • Narodila se 18. 12. 1981 ve vesničce Sacamasi v rumunské Transylvánii.
  • Vystudovala novinařinu na Fakultě žurnalistiky a masové komunikace Univerzity z Bukurešti a v Institutu masové komunikace Univerzity Stendhal ve francouzském Grenoblu.
  • Do Prahy se přestěhovala v září 2004.
  • Od roku 2005 do 2010 pracovala jako reportérka, specializovaná redaktorka a vedoucí redakce anglicky psaného ekonomického časopisu Czech Business Weekly.
  • Od roku 2010 podniká v oblasti mediální a korporátní komunikace. Zároveň vede výbor Marketingu a komunikace Americké obchodní komory v České republice.
  • Od roku 2013 je certifikovaná lektorka osobnostního rozvoje se specializací na komunikační dovednosti a osobní růst.

Mám dojem, že muži vedle sebe chtějí ženy klidné, vyrovnané, spokojené, usměvavé...
To je sen každého muže, že? Často se stává, že muž má pocit vlastní hodnoty spojený s tím, jak spokojeně a usmívavě se jeho žena tváří. Ale to nemá nic společného s vnitřním světem jeho ženy. Má-li ona vedle sebe zralého, zdravě sebevědomého muže, rád se nechá obohacovat vnitřním světem své ženy. Pokud se ale snažíme líbit se za každou cenu a naplnit něčí očekávání, dřív nebo později z nás bude prázdná hadrová panenka, kterou je snadné odložit.

Jak najít takového zralého, zdravě sebevědomého muže?
Podle mě to začíná u výchovy. Matky kluků by si mohly uvědomit, že pro své syny nejsou ani kamarádky, ani partnerky. Dítě není nástroj k naplňování matčiných potřeb. Trpí-li matka nenaplněnými partnerskými potřebami, stane se, že se upíná na syna. Ten je do určitého věku velmi rád, že je něco víc než táta. Pak si ale uvědomí, že máma třeba žárlí na jeho partnerku. Takový syn si pak najde buď submisivní děvče, které ho nikdy nebude uspokojovat, anebo zůstane v mamahotelu.

Mají mámy své dospělé syny z bytu vyhodit, když se sami k odchodu nemají?
Samozřejmě. Je třeba ho s láskou poslat „na vodu“ s tím, že vždycky tu pro něj bude místo k odpočinku, až se vrátí. Její mateřská práce skončila, vychovala zralého, důstojného člověka, který se k ní může s láskou vrátit, už ne jako dítě, ale jako muž. Ano, bude ji to bolet, ale je to její bolest i zodpovědnost. Ne jeho.

Proč dospělé děti neodcházejí samy?
Je to naučená lenost silně podporovaná způsoby, jak dnes žijeme. Maminky poskytují všechen servis, zároveň svou roli hrají i ekonomické důvody, protože kdyby mladí měli svoji hypotéku, museli by za to nosit odpovědnost. Doma všechno znají, nemusí nic řešit, z toho, co vydělávají, je kapesné, a to stačí. A tak se matky někdy musí samy odvážit a odstřihnout pupeční šňůru, i s vědomím, že je to bude bolet.

Co když jsou připraveny na odchod dětí, ale ne na to, je aktivně z domova vypudit.
Ve vztahu matka – dítě je matka ta zkušenější. Pokud je rozumná, měla by vědět, kdy a za jakých okolností udělat první krok, nebo alespoň pustit to dítě, až bude chtít. I když to rozdělení bolí, je to krok, který prospěje celé rodině.

Laboratoř poznání mají ženy uvnitř sebe

Co nám může přinést štěstí a spokojenost?
Pro mě je štěstí, když mám před sebou různé možnosti výběrů a ze široké nabídky si vezmu jen to, co je pro mě doopravdy dobré, a zbytek mi přitom neschází. Nesu tím plnou odpovědnost za to, co si do svého života přináším, a pak můžu s tím spokojeně žít. Podle mě si často myslíme, že štěstí je otázkou něčeho dalšího, co nám ještě schází. Když se nám podaří přesměrovat pozornost na to, co už máme, a být za to vděční, můžeme se cítit šťastnější.

Dietní potraviny nefungují

Za 50 let to pochopíme, tvrdí expertka

Margit Slimáková

Margit Slimáková

V čem ženy chybují, když nejsou spokojené?
Největší kletbou je, že se snaží naplnit všechna očekávání lidí, od kterých na oplátku chtějí lásku. A proto někdy volí cesty, které nejsou jejich. Pokud se od nás očekává, že budeme mít schopného manžela, krásné talentované děti, peníze, kariéru, doma naklizeno a navařeno, pak si nabereme úkoly, pod jejichž tíhou se pomalou zhroutíme. My ale všechny tyto role bereme jako svoji povinnost, abychom byly dost dobré. Abychom si konečně zasloužily lásku. A to je cesta do pekla.

Co byste jim doporučila?
Vydat se se vší zodpovědností svou cestou i s tím rizikem, že se to nepovede. Celý život máme možnost výběru pokračovat dál, buď v souladu se svoji duší, nebo s tím, co se ode mě očekává. Někdy zvolíme kompromis, jindy na něj přistoupit nelze. Osobně cítím jedinou velkou zodpovědnost, a to je, zda žiji v souladu sama se sebou a s tím, co je doopravdy moje. Pak mohu být ve vztahu s kýmkoliv přítomná a pravdivá. Dokážu pojmenovat, o co mi jde, a zároveň dát prostor druhému ve vztahu ke mně. A můžu jen doufat, že se druhý ke mně postaví s laskavou náklonností. Anebo taky ne. A pak je otázkou zvážit, zda vedle sebe máme vůbec být.

Je pravda, že muži mají méně empatie než ženy.
Obecně si myslím, že ne. Jediný rozdíl je ve zralosti a v tom, zda empatie byla kultivována v rodině nebo ve škole, v práci či jinak. Pak je jedno, jestli jste mužem nebo ženou.

Jsou ženy lepší v intuici?
Je fakt, že ženy inklinují víc k závěrům, k nimž došly přes pocity. Je nám to přirozenější. Stačí se podívat na mužský symbol (ukazuje dlaněmi stříšku obrácenou vzhůru - pozn. red.), který špičkou směřuje vzhůru ve smyslu dobývat. Mužskost jde ven, zatímco ženskost jde dovnitř (ukazuje ženský symbol ve tvaru písmena V - pozn. red.). Laboratoř poznání mají ženy uvnitř sebe samých. Pokud uznáváme jen to, co jde ven, což je racionalita ve směru dobývání, a věříme jen tomu, co vidíme, aniž bychom si dovolily prociťovat, zda je to pravda nebo ne, pak potlačujeme svoji ženskou stránku. A to je podle mě velká škoda.

Síla přírody, magie, sklon k esoterice, to všechno jsou metody poznávání ženám přirozené?
Projev vědomého ženství nemá přesnou definici, protože se v čase mění a vyvíjí. Naše babičky, které byly nositelkami těchto hodnot jako třeba pochopení přírody, léčivých bylin a podobně, zemřely, a u našich matek takové „čarování“ komunismus potlačil a ony uvažovaly víc jako muži. My se teď znovu hledáme, ale nemáme na co navázat.

I špatný partner je dobrý

I díky špatným partnerům se posouváme vpřed, tvrdí odborníci

(Ilustrační snímek)

(Ilustrační snímek)

K čemu nám je to dobré?
Jsme vyčerpané a přepracované, protože neumíme žít v souladu se svými potřebami a jen se snažíme naplnit spoustu očekávání a rolí, které nám společnost přiřkla. Teď je ale na nás, abychom zkoumaly a našly uvnitř sebe, co je to doopravdy naše a co nás doopravdy naplňuje, těší, obohacuje - co nám pomůže najít svoji vnitřní harmonii. Ženy mají tolik, co nabídnout dnešnímu světu. Jen kdyby to věděly a kdyby si věřily.

Je nezbytné, abychom na sebepoznání vědomě pracovali?
Vědomý život, kdy je člověk opravdovým jeho tvůrcem, beru jako samozřejmost. Může se ale stát, že se někomu víc líbí pozice oběti, protože se mu za všech okolností dostává alespoň soucit a vnější podpora. Vlastně i náš sociální systém je nastaven na kultivaci oběti, jelikož místo podnikání podporuje lenošení doma na sociálních dávkách.

Poznání se zrodí v bolesti

Jste single, rodiče žijí v Rumunsku, nemáte děti, jen plno práce. Jste vy sama šťastná?
Po rozchodu s partnerem jsem poprvé v životě dostala šanci se naučit žít sama se sebou dřív, než se rozhodnu vstoupit do partnerství. To je pro mě v této fázi mého života velmi důležité.

Proč?
Ve vztahu jsem nebyla šťastná. Také vnímám, že mám kolem sebe kamarádky, které partnery mají, a přesto jsou různě nespokojené, i když navenek mají všechno, co by jim štěstí mělo poskytnout. Třeba jsou na mateřské, partneři hodně vydělávají, mají zabezpečené rodiny, zdravé děti, dvakrát měsíčně letí za nákupy do ciziny. Teoreticky by měly být spokojeny. Ale nejsou. Když se ptám proč, samy na to často nenajdou odpověď.

Považujete za nezbytné žít napřed sama se sebou, než se vrhneme do vztahu?
Pro mě osobně v této fázi života je to velmi důležité. Potřebuji prostor, abych zkoumala, co je doopravdy moje, co chci a co jsem byla naučena chtít, abych byla úspěšná. Aby byla naše generace do 40 až 45 let vnitřně spokojena, prospělo by jí pochopit, co je pro každého z nás osobně důležité. Jsme první generace s neomezenými možnosti rozvoje a najednou chceme všechno: manžela, děti, výbornou práci, cestování, oblečení, zábavu. Ale problém je v tom, že pokud spojíme štěstí s dosažením tohoto všeho, budeme do konce života nespokojeni.

Devět věcí, které duševně silní jedinci nedělají

Ilustrační fotografie

Ilustrační fotografie

Může si žena s touhou po rodině dovolit žít sama se sebou?
Často slyším, že biologické hodiny tikají. Myslím, že si tím vytváříme další zdroj stresu, že do určitého věku bychom měly mít děti. Mít děti bereme automaticky jako předpoklad spokojeného ženství. Hluboce se klaním před svými kamarádkami, které se matkami už staly. Já ještě nejsem. Moje ženství se projevuje tím, že obdaruji lidi kolem sebe svými momentálními zkušenostmi, svoji energií svými vhledy.

A jste spokojená.
Ano. Zní to vtipně, že? Cítím se hluboce spokojená se svým životem. Cítím také občas smutek nad některými ztrátami, nebo touhy, aby něco bylo jinak. Pak vnímám svoje hranice, svoje reálné možnosti, a říkám si: vlastně se mám fakt dobře. Nemám touhu vrátit čas a dělat něco jinak. Pokud by se v mém životě objevilo dítě, beru ho jako dar. A doufám, pokud se to stane, že budu schopná být pro něho laskavou, přítomnou a podporující matkou.

S věkem se ale schopnost i kvalita reprodukce snižuje.
Jistě, to vnímám podobně. A proto vyzývám lékaře, aby nám už nedávali tolik léků, ať nedoporučují antikoncepci, když je nám 14, aby nám pak v 35 cpali hormony, abychom mohly rodit. Nejsme přece roboti: teď vypnout, teď zapnout. Ať chodíme k doktorům pro radu a ne pro tašku s léky. Potřebujeme přece, aby znali naše tělo a dali nám rady, které jsou v souladu s našimi životy, a ne že předepíší recept, který nemá absolutně nic společného s naším tělem.

Co když ale touha po dětech přijde až ve chvíli, kdy už nám tělo leccos nedokáže splnit.
Může se to stát. Pak máme dvě možnosti. Můžeme žít zbytek svého života v lítosti nad tím, co jsme měly udělat jinak, anebo zůstat otevřené tomu, co dalšího přijít může. Vždycky máme na výběr. Samozřejmě že jsem se i já v životě mockrát mýlila a každý okamžik mohl být jinak. Teď v dubnu mám za sebou šest let podnikání v Čechách, které byly nejnáročnější v mém životě. Něco mě to samozřejmě stálo - doplatil na to můj bývalý vztah i moje tělo, protože jsem neustále pracovala, málo spala, přestala cvičit. Přesto ale, když se dívám zpátky, nic bych nezměnila.

Jak se říká: co nás nezabije, to nás posílí?
Podnikání mi pomohlo dozrát. Naučila jsem se poznat i to, kdy jsem si sama sobě největším nepřítelem a za jakých okolností můžu doopravdy sama na sebe spoléhat. A to je pro mě velmi cenné poznání. Naše největší poznání o sobě se zrodí v bolesti, ale i ta patří do života.





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.