Tříletý chlapec vříská, jako by ho na nože bral. Zatímco matka se mu snaží vyhovět, rozezlený otec vleče dítě do sprchy a snaží se ho zklidnit pomocí ledové vody, protože ta jediná podle něj zabírá. Scéna jako vystřižená z příruček o rodičovství děsí nejednu matku či otce. Naštěstí je podobná dramata nemusí čekat často, pokud se je naučí řešit.
„Nejlépe mohou záchvaty vzteku a období vzdoru zvládat rodiče, kteří vědí, proč se jejich dítě takhle chová,“ soudí dětská psycholožka Lenka Čadová.
Rodiče by měli brát v potaz, že obě období vzdoru - jak to klasické, přicházející kolem třetího roku věku, tak ono obávanější, totiž puberta -jsou přirozenou součástí vývoje a potomek si jimi musí projít. „Během nich dozrává mozek a například kolem třetího roku se děti začnou vyčleňovat ze svého okolí a dokážou říci ,já sám‘,“ vysvětluje psycholožka.
Co platí na dospívající
V pubertě, která přichází po dvanáctém roce věku, se zase dítě potřebuje mentálně osamostatnit. V obou obdobích se přitom rodiče často dopouštějí obdobné chyby: berou projevy chování svého dítěte jako akci namířenou proti sobě a snaží se potomka za každou cenu zlomit, nezřídka podporováni názory prarodičů, kteří soudí, že „ pokud se vám to nepovede teď, později vám dítě přeroste přes hlavu“.
Psychologové však před podobnými reakcemi varují. „Není to totiž tak, že by se dítě primárně chtělo dostat do konfliktu s rodiči, dostává se do něj právě kvůli tomu, co se mu odehrává v hlavě,“ vysvětluje psycholožka, podle níž čím více toho rodiče vědí, tím spíše se vzdornými potomky dovedou pracovat.
„Rodiče by se neměli snažit dítě v období vzdoru stírat, ale měli by mu dát jasné hranice,“ radí psycholožka.
Stůjte si na svém
Pokud se dítě například odmítá obout a trvá na tom, že půjde bosé, rodiče mu to podle Čadové mají umožnit, protože dítě záhy pozná, že se rozhodlo špatně, a samo dospěje ke změně názoru.
Co však dělat, pokud tříletý potomek leží vzteky sinalý v kaluži za přihlížení kolemjdoucích? „Rodiče by se neměli stydět za své dítě, měli by ho tam nechat a třeba od něj začít odcházet,“ doporučuje psycholožka. „Ať si okolí myslí, co chce, ale je to moje dítě a já vím, proč se vzteká,“ doplňuje. Sama tento postup uplatňovala u svého syna a tvrdí, že podobnou reakci zkusil dvakrát, potřetí už ho to nenapadlo, pochopil, že takto svého nedosáhne. Nejdůležitější podle ní je, aby v této situaci rodiče obstáli, protože pokud se nechají ovlivnit názorem okolí, dítě vycítí jejich nejistotu - buď ji může zneužívat, nebo rovněž znejistí. A přitom potřebuje mít v rodičích oporu.
- pátek 3. února 2006
- 29
