Jenže si pár let před padesátkou připadám, jako kdybych žila jen ze setrvačnosti.
Chodím do práce, zajímám se o děti, učím se s nimi, stále se snažím jim nabízet alternativní program namísto jejich oblíbeného počítače. Věnovat se jim má pro mě velký smysl a dělám to ráda.
Všechno by bylo fajn, kdybychom si s manželem víc rozuměli. Čím jsem starší, tím víc mě vadí jeho suverenita a dominance, s níž jedná a zařizuje si život podle svého. Vždycky jsem mu ráda vyhověla, někdy jen proto, že jsem se nechtěla hádat kvůli malichernostem, ale výsledkem byl život podle manžela.
Teď už si nějaký ten rok žiju víc podle sebe. A výsledek? Bydlíme sice v jednom bytě a... viz úvod příběhu, ale jsme jako dva spolubydlící, každý ve svém pokoji. Oba si jdeme za svými zájmy, někdy se i shodneme, ale o nějaké důvěrnosti, intimitě, blízkosti už dávno není ani památky.
A tak jsem konečně asi před rokem navrhla rozvod, navštívila a zaplatila právníka a začala jednat. Po roce jsem ale stále tam, kde na začátku.
Manželovi totiž naše soužití prý vyhovuje, rozvádět se nechce a taky pro to nic neudělá. A protože jsem léta žila podle něj, kontroluje všechny dokumenty na těch pár nemovitostí, co vlastníme, stejně tak všechna spořicí konta, která zakládal, rušil i vedl sám. Podniká, takže vydělává víc než já, která jsem vždycky jako zaměstnanec musela mít čas na nemoci dětí.
Je příjemné, když se o praktickou stránku vašeho života někdo stará, pokud mu ovšem bezmezně důvěřujete jako já na začátku. Ve chvíli, kdy jsem se chtěla rozvést, platila jsem jak právníka, tak soudního znalce a ještě jsem rok chodila z práce domů do atmosféry, která by se snad ani rozkrojit nedala. Do toho jsem se pořád snažila, aby děti náš rozchod nijak řešit nemusely. Stálo mě to dvanáct měsíců stresu, pár desítek tisíc a přitom se náš rozchod nikam nepohnul. Navíc mě právník upozornil, že když se partner rozvést nechce, může rozvod trvat třeba i pět let. Uff.
A tak mě napadlo, že se prostě odstěhuju a uvidí se. Jenomže zase nechci opustit děti, které mají svůj domov. A manžel se pochopitelně z bytu nehne. Proč by to taky dělal, že?
A tak přišla zas (pokolikáté už) vlna rezignace a ujišťování sebe sama, že "tak špatně se přece nemám" a že žiju líp, než kdybych byla na všechno úplně sama. "Hm, to možná jo, ale s manželem za zády se ani nemůžu s nikým seznámit, natož si ho pozvat domů. Prostě nemám ani šanci najít partnera, s nímž bych si víc rozuměla," argumentuje druhé z mých já a první hned kontruje: "Kdo by tě taky chtěl, skoro padesátiletou větev? Už se ani nepokoušej, nedělej vlny a buď ráda, že se máš docela dobře."
A tak se nemůžu rozhoupat a sama sebe za to nesnáším. Prosím, poraďte mi:
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 středa 26. listopadu 2008. Anketa je uzavřena.
