Citově závislý se snaží být milován někým jiným.

Citově závislý se snaží být milován někým jiným. | foto: Profimedia.cz

Jste závislí na lásce? Lék na nemoc emocí najdete jen sami v sobě

  • 2
Závislost má spoustu různých podob, některé hned rozeznáte, jiné jsou hůře uchopitelné a definovatelné. Mezi ty druhé patří citová závislost - nemoc emocí. Může jít o závislost milostnou, přátelskou, sexuální, rodičovskou i pracovní, ale pokaždé jde o vztah.

Člověk citově závislý trpí neukojitelným nedostatkem lásky, cítí se nešťastný a viní z toho objekt své závislosti. Chtěl by být šťastný, ale cítí se bezmocný v tom cokoliv udělat, protože jediný, kdo mu v tom může pomoct, je právě objekt jeho citů. Čím hlouběji do závislosti zabředne, tím podřízeněji se pak k dotyčnému chová.

Citově závislý

- prahne po lásce, je jako nádoba s děravým dnem
- nechává se někým vést
- je věrným učedníkem, v okouzlení udělá cokoliv
- je modelovým zaměstnancem připraveným udělat cokoliv, aby byl oblíbený, vnímá se jako předmět
- upíná se na toho, na kom je závislý, brání se rozchodu
- žije ze zplnomocnění druhými, sám nemá plány, na kterých by mu záleželo
- nezná se, nebo jen málo, není si vědom své ceny
- je vášnivý, lehce se nechá unést nadšením
- čeká, stále doufá a čeká, je v nekonečném procesu čekání
- žije v podřízení, míra tolerance vůči pohrdání nebo násilí je u něj velmi vysoká
- nemá se rád

Citově závislý člověk se ocitá v pasti škodlivého a nerovnoprávného vztahu. Podle slovníku označuje citová závislost "obecně přemrštěnou potřebu péče, která vede k podřízenému chování a k úzkosti z odloučení". V určitých případech tato nemoc emocí zahrnuje žárlivost a přehnanou kontrolu, někdy i násilí.

Své pocity popisuje Markéta (45 let): "Parter si mě po sedmi letech společného života přestal jako ženy všímat, žil si svůj život. Starala jsem se o dvě děti a stále k němu hledala cestu. Každý večer mi bylo znovu a znovu líto, že se mnou řeší jen provozní věci, ale sám od sebe mě neobejme, hezkým slovem nepotěší, jako ženu nepochválí. Zkusila jsem s ním promluvit, být sama ta aktivní, nevšímat si ho i vyprovokovat k žárlení. Bezvýsledně. On si spokojeně žil a já se čím dál víc propadala v pocitech méněcennosti. Nebyl den, abych nepřemýšlela nad taktikou, jak situaci změnit. Až po dalších třech letech mi došlo, že manžel se nezmění. Naopak já se musím přestat trápit. S pomocí odborníků jsem pochopila, že mám dvě možnosti: najít si v tak svobodném soužití výhody, anebo se v klidu a přátelství rozvést."

Člověk se stává citově závislým, aniž by si to uvědomoval. Náchylný bývá ten, kdo má sklony k pocitům viny a měl v minulosti zkušenost s odmítnutím. Možná podvědomě rozvíjí takový typ vztahu, protože sám sebe si neváží či je pasivní, nebo stále od ostatních něco očekává a nenaučil se přebírat zodpovědnost sám za sebe. Je ale možné, že je naopak zvyklý na přemíru pozornosti a trpí lhostejností.

Příčiny závislosti jsou různé, protínají se a hromadí. Nakonec však není podstatné, co nás k závislosti dovedlo. Důležité je řešení, které je jen jediné - cesta k uzdravení.

Zdroj sebelásky hledej sám v sobě

"Důsledkem citové závislosti jsou také nízké sebevědomí, samota a odmítnutí," píše v knize Citová závislost kanadská psycholožka Marie-Chantal Deetjensová.

Citová závislost je podle ní protikladem sebelásky. "Citově závislý se nenaučil rozvíjet lásku k sobě ani si sám sebe vážit. Chce být za každou cenu milován a přitom neví, co znamená milovat sám sebe. Snaží se být milován někým jiným. Komplex méněcennosti vede pak závislého k občasnému tolerování netolerovatelného, jen aby si uchoval tu trochu lásky, kterou se mu podařilo vymámit. Stává se osobou vystavenou zneužívání. Je příliš zaměstnán hledáním zdroje uspokojení mimo sebe, aniž by se zabýval svým vnitřním světem, který tak málo zná a o který se málo zajímá, což ho vede k negaci vlastní identity. Odpovědnost za svůj život klade takový člověk do rukou někoho dalšího a vlivem toho se stává závislým divákem vlastní existence."

Richard (38 let) žil čtyři roky s dívkou, která ho nejméně desetkrát opustila a vždy se k němu znovu vrátila. "Naposledy, když mě nechala, jsem ji prosil, ať se zase vrátí, protože ji potřebuju. Řekla mi, že už mě nemá ráda, že bych mohl doufat přinejlepším v přátelský vztah. Odpověděl jsem, že jsem i tak připraven takto pokračovat. Už mi nikdy nezavolala. Po dvou letech jsem stále strašlivě trpěl, měsíce jsem čekal, až mi zavolá, a odmítal odejít z bytu, kdyby náhodou volala. S pomocí psychologa jsem si uvědomil svou hodnotu, oženil jsem se a podařilo se mi vzít život do svých rukou."

Přiznat si závislost, zvládnout samotu a soustředit se na sebe

Jaké kroky k uzdravení čekají citově závislého?

- zvládání samoty
- soustředění se na sebe
- potřeba klást si otázky
- umění prosadit se
- rozvoj sebeúcty
- odstranění pocitu viny
- přemožení studu
- potřeba zbavit se strachu z opuštění
- rozvíjení důvěry
- nutnost lépe se poznávat
- nutnost naučit se mít rád
- objevit svou skutečnou krásu
- stát se nezávislým
- nutnost vyrovnat se s vážnou ztrátou
- zbavit se poraženeckých řečí
- potřeba respektovat svou intimitu
- rozvíjení emocionální inteligence
- přizpůsobení změně potřebuje čas
Všech 60 kroků k uzdravení najdete v publikaci Citová závislost - Jak se z ní vymanit

Vyléčit nemocné city není nic podobného chřipce, kdy si vezmete pár tablet a za týden vše odezní. Je to dlouhodobá práce na sobě samém. Přiznat si svou závislost je první krok k trvalejšímu a uspokojivějšímu řešení a zejména k narovnání a uzdravení vztahů.

Citově závislého čeká čas věnovaný sobě samému. Musí se naučit si ho na sebe udělat, přemýšlet o sobě, objevit, co ho těší, jaké jsou jeho talenty a možnosti. Jedním z pomocníků v procesu uzdravení je samota, kterou přestane chápat jako zdroj bolesti a smutku z opuštění, ale jako příležitost se zastavit a rozhodovat se za sebe ve shodě jen sám se sebou. Samota je jeden z nejtěžších a hlavních kroků při uzdravování závislých. Je totiž nezbytná k sebepoznání.

K nápravě emocí pomůže soustředění se na sebe. Pokud se až dosud citově závislý rozdával pro druhé a rychle ničil sám sebe, je třeba to změnit. Aby se tak stalo, musí začít vnímat své potřeby a přestat se přizpůsobovat, zapomenout na roli oběti. Chce ten druhý jet za svou matkou? Chce se dívat v televizi na fotbal? Nemusíme o jeho náklonnost škemrat tím, že budeme žít jeho život a ustupovat.

"Jestliže je ve vztahu přítomna láska a úcta, partner bude vnímat tuto touhu po projevení sebe a po spravedlnosti jako příležitost k obnově vztahu. Přestane ho tížit břemeno povinnosti myslet a vybírat za dva a místo toho se objeví něco nového - místo pro dialog, nové myšlenky a činnosti," tvrdí psycholožka Deetjensová.