Víc než kdy dřív teď přemýšlíme o bezpečnosti našich dětí. Zdá se, že se o své děti bojíme víc, než před dvaceti lety. Máme důvod? Je třeba být opatrnější?
V souvislosti s případem Aničky, která se v Praze ztratila minulý týden, jsme vyzpovídali několik rodičů. Ptali jsme se, jak dlouho je jejich rodiče doprovázeli do školy a jak oni dnes dbají o bezpečí svých dětí. O názor jsme požádali také dětskou psycholožku.
Ukázalo se, že vaše zkušenosti jsou samozřejmě velmi individuální, ale v souhrnu potvrzují slova dětské psycholožky Tamary Cenkové: opravdu jsme na své děti čím dál opatrnější. Ostatně, není se čemu divit. Možná tak totiž sice dítě rozmazlíme, ale lépe ho ochráníme. A to je bezvýhrady důležitější.
Jednačtyřicetiletá Hanka z úvodu článku si myslí, že dětem venku nehrozí víc nebezpečí než dřív, spíš se víc případů dostane do médií.
"Tehdy jsem svůj zážitek vyprávěla doma a myslím, že rodiče ani nezavolali na policii. Dřív se každý kaz na ´skvělém´socialismu velmi tutlal," říká. Vzpomněla si i na řeči po domě o úchylovi, který slečnu od sousedů pronásledoval až do baráku. "Strašně jsem se pak bála chodit do sklepa pro brambory."
Nový fenomén: maminky taxikářky
Dětská psycholožka Tamara Cenková ale dnešní dobu skutečně vnímá jako nebezpečnější. "Už jen proto, že dřív po cestě domů mohl vaše dítě oslovit leda tak místní zmrzlinář, zatímco teď si přes chat, mobil nebo sociální internetovou síť domluví schůzku s kýmkoliv."
Psycholožka je přesvědčena, že dnešní maminky jsou daleko opatrnější. "My jako rodiče jsme byli klidnější," tvrdí.
Dnes je podle ní běžné, že dospělí děti doprovázejí na prvním stupni základní školy všude a pokud to finanční situace rodiny dovolí, maminky jim dělají taxikáře minimálně první čtyři až pět let. "A to dřív nebývalo," upozorňuje.
Potvrzuje, že rodiče děti důsledně hlídají a pečlivě se o ně starají. "To jim sice zajistí větší bezpečí, ale na druhé straně jsou nesamostatné a méně zodpovědné. Některé se ještě na druhém stupni nebo na gymnáziu bojí být bez rodičů a nechtějí samy ani se třídou ani na běžný lyžařský kurz nebo na školní seznamovací tábor..."
Zatímco technologie se vyvíjí rychle, mozek tak rychlou evolucí neprochází a neumíme se zatím dokonale přizpůsobit. "Proto jsme v začarovaném kruhu," myslí si Tamara Cenková. Jediným řešením je podle ní komunikace.
"Rodiče by především měli o všech nástrahách s dětmi mluvit. Ne je strašit, ale jemně se, třeba přes příběh, pokusit dítě otevřít, a to zejména ve chvíli, kdy rodič cítí pochybnosti a zdá se mu, že je dítě "nějaké jiné."
Pouštěli vás rodiče ven samotné a doprovázíte vy své děti?- Marta, dcera 12let: Klára dojíždí sama školním autobusem, vrací se linkovým, ale nikdy za tmy. Znám její rozvrh, vím, kdy by asi měla dorazit domů a když se neozývá, volám jí sama. Funguje nám to takhle druhý rok. Je na ní docela spoleh a protože chodím do práce, stejně nemám jinou volbu. Pak má samozřejmě kroužky, dojíždí na tanečky. Pokud ještě není tma, jezdí tam sama, v zimě ji vozím, ale zpátky pro ni pravidelně jezdíme. Co se teď stalo s Aničkou mě jen utvrdilo, že jí budu chodit raději naproti, dokud mi to ona bude tolerovat. Mám pocit, že dřív si lidi tak nějak víc všímali, kdybych se někde poflakovala po naší vsi, máma by to věděla dřív, než bych přišla domů. Možná to mělo svoje výhody, dneska jsou lidi dost lhostejní. - Martina, dcera 11 let: Nejpozději od 2. třídy jsem chodila do školy i na kroužky sama. Dceru zatím doprovázíme téměř vždy. Od 4. třídy chodila ráno sama do školy, která je takřka na dohled. Jinak na kroužky a z kroužků jde zásadně s doprovodem. - Bára, neteř 9 let: Mě rodiče doprovodili do školy jen párkrát v první třídě. Sama už mám děti velké, ale neteř chodí do 3. třídy, školu má prakticky před domem, ale sama tam stále nechodí. Totéž s kroužky. Když pro ni nemůžou přijít její rodiče, poprosí o vyzvednutí moji mámu, která kvůli tomu přijede až z Liberce. Dnešní mámy se opravdu víc bojí. V našem domě bydlí devítiletá holčička a její rodiče s ní stále chodí do školy i ze školy. A dokonce ji maminka doprovází na plavání do bazénu, který je 50 metrů od našeho domu. Dojde s ní na schody do budovy a dál už jde malá sama, pak pro ni zase přijde. - Martin, syn 13, dcera 8 let: Nás s bratrem maminka doprovázela do školy i ze školy až do třetí třídy, ačkoliv jsme ji měli jen osm set metrů od domu. Na kroužky nás neposílala, aby se nám něco nestalo. Svého syna jsem doprovázel do školy až do gymnázia. Je mu třináct a jeho máma s ním jezdí i na kroužky a do skauta. Kristinku vozíme do školy a vyzvedáváme ji. Do kdy, to nevím, ale jak nás znám, asi to bude též až do gymnaziálního věku. - Martina, syn 8 let: Dokud jsem měla jenom Týnu, která je už dnes velká, myslela jsem si, jak to mají rodiče holčiček těžší, že o ně mají mnohem větší strach. Od té doby, co máme malého kluka, si to nemyslím, někdy mám o něj dokonce větší strach než o Týnu. Mám pocit, že kluci nemají pud sebezáchovy, takže se vrhají do situací, do kterých by holčičky nešly, takže jsou někdy nebezpeční i sami sobě. - Lenka, dcery 13 a 9 let: Od první třídy jsem chodila ze školy sama k paní, která mě hlídala. Bydleli jsme na sídlišti a máma přijížděla z práce v pět. Jinak to nešlo. Nikdy se mi nic nestalo. Starší dcera chodila od 3. třídy sama na kroužky, občas jela sama za mnou do práce. Od páté třídy dostala klíče od bytu a chodila sama domů ze školy. Teď vyzvedává tu mladší a občas jdou spolu samy na skauta. - Lucie, syn 10 let: Rodiče ztracené Aničky jí určitě říkali to, co já synovi. I mně naši snad každý den říkali, ať nestopuju a stopovala jsem pořád. Naši mě drželi zkrátka. Ostatní děti se šly koupat. Já ne. Byla jsem vyřazena z party a neměla jsem kamarády. To svému desetiletému synovi udělat nechci. A co si myslíte vy? Diskutovat můžete pod článkem nebo na stránkách OnaDnes.cz na Facebooku. |
