Nyní už půlroční Julie nakonec přišla na svět spontánní cestou.

Nyní už půlroční Julie nakonec přišla na svět spontánní cestou. | foto: Ondřej Tolar

Chtěli jsme rodit doma, nutili nám ale císařský řez

  • 90
Letos potřetí se Česko připojilo ke Světovému týdnu respektu k porodu. Jde o to nevnímat rodičku jako pacientku. Přečtěte si jak prožíval porod třetí dcery redaktor iDNES.cz. Na začátku bylo rozhodnutí rodit doma, na jeho konci boj proti císařskému řezu.


Odpovědi porodní asistentky Marie Vnoučkové najdete ZDE.

Porod našeho třetího dítěte jsme si chtěli hezky užít a od začátku jsme se těšili na to, že vše proběhne co možná nejvíc přirozeně. Protože prvorozená Josefína se narodila kvůli pupečníku omotanému kolem krku císařským řezem, netroufali jsme si u druhého dítěte pomýšlet na porod mimo porodnici. Po dvou a půl letech ale přišla na svět Tonička spontánně a bez jakýchkoli komplikací. Třetí těhotenství jsme proto prožívali s vidinou přirozeného porodu a pokud možno bez zásahu lékařů.

Porod doma v. porodnice

V průběhu druhého trimestru jsme se rozhodli porodit doma a začali jsme docházet do pražského A-centra. Těhotenství probíhalo ve srovnání se dvěma předchozími nad očekávání hladce a bez sebemenších komplikací. Všechny okolnosti nás utvrzovaly v tom, že porod v rodinném prostředí je to nejlepší pro našeho třetího potomka.

Ve zpětném pohledu se ukázalo, že chybné bylo naše rozhodnutí navštěvovat i nadále naši známou lékařku v podolské porodnici. Její péče byla sice precizní (ostatně ne jinak tomu bylo u předchozích těhotenstvích), ale čím dál častější kontroly a vyšetření nám v souvislosti s hladkým průběhem těhotenství připadaly každým týdnem nesmyslnější. Z ultrazvuku jsme se sice dozvěděli, že čekáme třetí holku, ale kromě obvyklé věty, že "miminko se má v bříšku dobře", nebyl závěr zdlouhavých vyšetření v přeplněné porodnici nikdy přínosný.

Porod je riziko, chce to císařský řez

Překvapení ale nastalo po posledním ultrazvuku dva týdny před termínem porodu. Lékařka nám sdělila, že jizva na děloze je po císařském řezu příliš ztenčená, takže by nemusela spontánní porod vydržet. Bez jakékoli možnosti dialogu doporučila císařský řez. "Byla byste blázen, kdybyste chtěla rodit normálně," zarazila další námitky. S tím se ztotožnila i naše ošetřující lékařka, která spontánní porod označila za zbytečné riziko.

Tím zmizel náš dosud příjemný pocit klidu a domů z porodnice jsem odvážel ženu, která už ztratila odhodlání se s lékaři dohadovat, abychom mohli rodit spontánní cestou. Naše porodní asistentka nás sice uklidňovala, že pokud druhý porod proběhl bez problémů, měla by to děloha vydržet i potřetí. Rozhodnutí však zůstávalo na nás. Protože možnost spontánního porodu v porodnici jsme v Podolí už neměli a k porodu doma jsme už oba ztratili odvahu.

Po probděné noci jsme ve čtvrtek ráno odjeli podepsat prohlášení, že souhlasíme s císařským řezem. Ten musel schválit i primář Jan Kovařík. Po předoperačním vyšetření nás objednali na příjem až na pondělí. Na naší námitku, že termín porodu máme už o víkendu a že v noci měla žena celkem pravidelné kontrakce, reagoval lékař ve službě uklidněním, že to do pondělka určitě vydržíme a kdyby něco, klidně máme zavolat na porodní sál a dorazit. Pro jistotu nám dal i telefonní číslo.

Podraz na porodním sále

Třetí dcera se stejně jako Pepinka a Tonička začala hrnout na svět tři dny před termínem, tedy večer po našem příjezdu z porodnice. Jaké však bylo naše překvapení, když porodní asistentka na druhé straně telefonu mi odvětila, že všechny porodní sály jsou od večera zavřené, protože se dezinfikují. Znovu jsem jí vysvětlil situaci, že kvůli komplikacím máme domluvený císařský řez a že jsme ráno byli na kontrole. Nechal jsem si zavolat lékaře ve službě, kterým byl sám pan primář Kovařík. Vše jsem mu zopakoval a zdůraznil, že žena už má kontrakce po pěti minutách. "Bohužel vám nemohu pomoci, nemáme otevřený jediný sál pro akutní případy."

Připadal jsem si oklamaný a podvedený. Prý máme zkusit jinou porodnici. Na můj dotaz, zda se po cestě můžeme zastavit alespoň pro naši zdravotní dokumentaci, odpověděl primář také odmítavě. Karty se prý do ruky nikomu nedávají a ať si lékaři zavolají, že jim informace rádi poskytnou. Nevěřil jsem vlastním uším. Primář jen dodal, že to je kvůli bezpečnosti našich osobních údajů a zavěsil.

Odvážný lékař a šťastný konec

Teď už panika zasáhla i mě. Vedle pravidelně sténající ženy ve vaně jsem zvažoval všechny možnosti. Porod doma jsme ze strachu z komplikací už poněkolikáté zavrhli. Volal jsem proto na dispečink záchranné služby, kterou porodnici máme zkusit. Doporučili nám Krč, protože Motol měl také sanitární den a U Apolináře je už stop-stav. Přes celou Prahu se mi ale rodící ženu vozit nechtělo. Nakonec jsem bláhově poslal zprávu našemu známému od Apolináře a doufal, že kolem půlnoci bude ještě vzhůru. Zavolal zpátky obratem a domluvil se sloužícím lékařem naše přijetí i v narvané porodnici.

Porodník od Apolináře se po důkladném vyšetření nakonec rozhodl jít s námi do spontánního porodu. Na lékařský zákrok je prý čas vždy. A po čtyřech hodinách se nám narodila Julie.

 VAŠE PORODNÍ PŘÍBĚHY ČTĚTE ZDE