I když v minulosti se mi tahle vášeň málem stala osudnou.
Po skončení prvního ročníku vysoké školy, kde jsem studovala obor Výživa člověka, jsem měla brigádu v restauraci. Nebyla to obyčejná brigáda „na place“, ale pomáhala jsem v kuchyni a hlavně – připravovala jsem ty největší mňamky, jako jsou poháry, plněné palačinky a podobně. Pracovalo se od rána do večera, takže na nějaký sport nebyl čas, zato dobrot všude plno.
Zděšení: Neobleču džíny
Jsem přesně ten typ člověka, kterému by nevadila práce v cukrárně a klidně by tam obědval větrník a svačil laskonku a latté. Po těchto prázdninách jsem ale byla v šoku, když jsem zjistila, že neobleču žádné džíny. Prvotní zoufalství vystřídal pekelný vztek a odhodlání něco s tím udělat.
Začátek byl snadný, protože celá rodina kromě mě odjela na dovolenou a já byla týden doma sama. Jedla jsem jenom ovoce a bílé jogurty, denně jsem chodila na dlouhé procházky a večer jsem si cvičila posilovací cviky. Naučila jsem se určitému režimu, zhubla jsem prvních pár kilo a rozhodla se vydržet i po návratu rodičů.
Nejím a cvičím
Můj jídelníček vypadal asi takhle: dopoledne ovoce, v poledne oběd se spoustou zeleniny nebo rozvařených jablek, trochou těstovin, rýže, pohanky a podobně nebo malá porce jídla, které připravila mamka. Svačila jsem ovoce a večeřela jsem zeleninové saláty a jogurt. Než začala škola, jezdila jsem denně do bazénu, kde jsem plavala asi 2 km a odpoledne jsem ještě chodila na procházky a cvičila jsem. Do školy jsem jela s příjemným pocitem, že to zvládnu, že nepotřebuji sladkosti, smaženiny a vlastně ani pečivo.
V Brně jsem pak zařadila obědy ve vegetariánské jídelně, ale jinak jsem se stravovala stejně jako doma. Kamarádky mě obdivovaly, rodiče mě chválili, přítel mě chválil. Bylo to opravdu příjemné. Z původních skoro osmdesáti kilo bylo dvanáct dole. Ale aby to nebylo tak jednoduché, objevily první zdravotní problémy – ztráta menstruace a padání vlasů.
Nemenstruuji, padají mi vlasy
První problém vyřešily hormonální léky, ale s vlasy byla potíž. Když jsem jeden den seděla nad skripty s podepřenou hlavou a pak mi ve dlani zůstala hrst vlasů, opravdu jsem se lekla. Při každém dalším prohrábnutí vlasů padaly další a další! Hned druhý den jsem šla na kožní oddělení s vidinou, že dostanu také nějaké léky a problém bude fuč. Paní doktorka na mě ale koukla a ptala se, jestli jsem nezhubla. Když jsem jí řekla, že jsem za dva měsíce zhubla 10 kg, poptala se na můj jídelníček a pak řekla jedinou věc, kterou jsem nechtěla slyšet – „Musíte začít víc jíst, chybí vám bílkoviny a spousta dalších věcí“. Odkývala jsem to, poděkovala a šla jsem navštívit další paní doktorku, která mi bohužel řekla totéž.
Jasně, že jsem se nezačala víc jíst, abych byla zase tlusťoch, ale šla jsem se radši nechat ostříhat. Což sice krátkodobě pomohlo, ale opravdu jen krátkodobě. Takže jsem vlasy pravidelně zkracovala až jsem pak v létě skončila ošmikaná strojkem. To je na léto sice dokonalý sestřih, ale brzy omrzí a pěstovat pak delší vlasy je děsná otrava a utrpení.
Každopádně jsem hubla dál. Člověk si zvykne a pak už to jde tak nějak samo. Chutě se nechají přebít pocitem, že jsem fakt dobrá, že nepotřebuji moc jíst, že nejím tu tučnou a sladkou čokoládu, že se s denním příjmem energie dostanu pod polovinu doporučené hodnoty a že ostatní začínají být „tlustší „než já. V letním semestru už mě ale nikdo nechválil.
Nutí mě jíst, protože mi závidí
Většina lidí se snažila donutit mě jíst víc, rodiče mě hlídali, rozčilovali se. Bývalý přítel říkal, že vypadám „jako reklama na hlad“, což bylo děsně nepříjemné a postupně jsem získávala pocit, že proti mně všichni něco mají. Že mi závidí, že jsem hubená. Že mě chtějí vykrmit, abych byla zase tlustá. Ale já se cítila výborně, usilovala jsem o „modelkovské rozměry“, omezovala jídlo o snídaně (stačila mi černá káva) a denně jsem cvičila.
Moje priority byly jídlo, hubnutí a cvičení. Nechodila jsem večer „pařit“, protože bych si nestihla zacvičit a nechtěla jsem, aby mě zase někdo nutil do nějakého jídla. I když kolejní párty jsem si užila vždycky i s alkoholem a různými dobrotami. Zase tak špatně jsem na tom nebyla.
V létě jsem se dostala při výšce 180 cm na modelkovskou váhu 56kilo, s mírami 90-60-90. Měla jsem o 22 kg méně než před rokem a byla jsem se sebou fakt spokojená. Vůbec mi nevadilo, že ostatním připadám moc hubená. Byla jsem šťastná, že můžu nosit jakékoli oblečení, že se vejdu do XS velikosti šortek, že vážím méně než moje o 15 cm menší kamarádka… akorát ta psychika.
Chytaly mě hysteráky
Občas jsem se sama lekla toho, že jsem dostávala hysterický záchvat, když jsem viděla, jak mamka na mojí milovanou žemlovku pokládá lupínky másla, že nechce borůvkový koláč dělat se sladidlem, ale cpe tam ten hnusnej cukr a podobně. Sama jsem strašně ráda vařila a pekla. V podstatě jsem vykrmovala všechny své blízké nejrůznějšími jídly, které jsem sama měla „zakázané“.
Po návratu ze školního kurzu v Itálii jsem začala trochu víc jíst. Říkala jsem si, že mi stejně všichni říkají, že jsem moc hubená a že mi 1-2 kg navíc vadit nebudou. Vadily, ale nějak už mi nešlo se omezovat tak jako dřív. Na jednu stranu jsem se snažila jíst málo, omezovat kde co, ale na druhou stranu jsem měla děsnou chuť na sladké, na pečivo, na sýry…
Občas jsem se děsně přejedla a pak měla výčitky. Zvracet naštěstí neumím. Je mi to tak moc odporné, že bulimii jsem se vyhnula, za což jsem opravdu vděčná. Snažila jsem se naučit se normálně jíst, ale moc to nešlo. Nechápala jsem, jak to ostatní dělají, že dokáží sníst i dobrého jídla malou porci, že jim nevadí sníst něco smaženého, že se nepřejí čokoládou, když ji načnou… Tohle všechno jsem se já musela učit skoro pět let.
Nejvíc mi pomohl pohyb
Když se mě někdo ptá, co mi nejvíce pomohlo při léčbě, vždycky říkám, že pohyb. To, že jsem věděla, že mám pořád procento tělesného tuku pod normou stanovenou pro ženy, že mám nadprůměrnou fyzičku a také pomohlo přesvědčování sebe sama, že ostatní mě nechtějí vykrmit, ale že na rozdíl ode mě umí „normálně“ jíst.
Rodina a bývalý přítel mi také pomohli v tom, že jsem dokázala přibrat 10 kg, ale pořád jsem ještě měla problémy s psychikou. Vyčítala jsem si některá jídla, ze stresu jsem se přejídala a vnitřně si přála zase o něco zhubnout. Ne pořád, ale v hlavě to bylo. Stejně jako energetické hodnoty potravin. I když dneska je to při mém povolání spíše výhoda.
Díky, Lukáši a Julinko!
Hlavu mi srovnal asi až můj úžasný kamarád Lukáš, kterému jsem nikdy pořádně nepoděkovala, i když si to moc zaslouží. Je to nejhodnější člověk na světě, který mě má rád ať mám o pět kilo víc nebo míň a ten pocit je pro mě děsně důležitý. Naučil mě být spokojená sama se sebou i se světem okolo, neřešit zbytečnosti a snažit se dosáhnout stanovených cílů.
A kromě toho mám ještě nejúžasnějšího psa na světě – vlkodavku Julinku, která spolehlivě zničí veškeré „deprese“ a nenálady a nutí mě ke každodennímu pohybu za jakéhokoli počasí.
A nakonec – všechno zlé je pro něco dobré. Dneska dokážu poradit klientkám, jak zhubnout, na co si dát pozor a dokážu pochopit i holky s anorexií, které hledají pomoc a mají pocit, že jim nikdo nerozumí. - více zde.
Prostě příběh s dobrým koncem, jak má být…
