Chantal Poullain - Když před letní scénou pražského Ungeltu během focení pro MF DNES krájela dort, hodně lidí jí gratulovalo k jubileu. | foto: David Port, MF DNES

Chantal Poullain: Své narozeniny neslavím

  • 7
Bude jí padesát. Ale kdyby jí přátelé z divadla neuspořádali párty, žádný večírek by se nekonal. „Od chvíle, co odešel Bolek, své narozeniny neslavím,“ říká herečka Chantal Poullain. Co ji drží v Česku? Co jí chybí? A proč jí Oldřich Kaiser šije svatební šaty?

Francouzský šarm v sobě nezapře - třeba když v ruce drží cigaretu nebo si svým hlubokým hlasem vychutnává některá zvukomalebná slova, která obsahují „r“.

„Po rránu je Vladimírr k sežrrání,“ vypráví herečka Chantal Poullain rozněžněle o synovi. Jeho číslo má v mobilu uložené pod jménem: Amour. I do telefonu jej oslovuje Lásko! nebo francouzsky: Mon cheri!

To on byl důvod, proč tu zůstala i poté, co ji před časem opustil její životní partner Bolek Polívka. Právě kvůli Bolkovi koncem 70. let neodcestovala z Marseille za hereckou kariérou do New Yorku, ale odešla do komunistického Československa, kde si těžce zvykali i na její jméno, které komolili na Chanel nebo Chantel.

„Vladimír bude brzy dospělý. Vím, že jednou odlítám,“ říká. Tahle věta je pro ni typická. I po letech ještě pořád občas obtížně hledá české slovo, má problémy s časováním a málokdy skloňuje. Její kritici jí to neodpustí, ale většině lidí přijde její čeština roztomilá. Hra Šest tanečních hodin, kde vystupuje s Oldřichem Kaisrem, se stala hitem letní divadelní sezony.

Jak vám voní Marseille a jak Praha?

To je těžké, ale Marseille mi voní sluncem, rozpálenými kameny, solí z moře, rybinou. Avůně Prahy? Knihovna - trošku zatuchlo, ale není to nepříjemné. Je plná kultury a historie.

V čem ještě vidíte rozdíl?

Kdybych to mohla vyjádřit pomocí tance, tak Marseille je pro mě čača - pohyb a život. A Praha je valčík - větší strojenost, přísnější pravidla, ale i krása v opeře.

Když jste v roce 1978 přijela do komunistického Československa, co vás zarazilo?

Tma, ulice bez úsměvů, zamračení lidi, vše bez barvy. To mě nejvíc šokovalo. Musela jsem se přizpůsobit, abych nebyla moc odlišná - tehdy jsem byla mladá, nosila jsem klobouky, barevné oblečení, pořád jsem při řeči mávala rukama. Naučila jsem se chodit v černé a šedé, místo klobouků jsem nosila šály, ruce jsem si dala pod zadek, ale dlouho tam nevydržely.

Co vám chybělo nejvíc: barvy, úsměvy? Co dál?

Volnější životní styl, květiny, knihy - české jsem nemohla číst. Chyběli mi všichni lidi, které miluju, rodiče. Ale když máte lásku, nic vám nechybí, protože láska je silnější než všechno. Když jsem se zamilovala do Bolka, byla jsem ochotná jít za ním kamkoli, třeba na Sibiř nebo někam pod iglú.

Vzpomenete si na moment, kdy jste se bála?

(Chvíli přemýšlí) Bála jsem se vážně tady onemocnět, to přiznávám.

A režimu?

To jsem strach neměla, měla jsem francouzský pas, takže jsem vlastně mohla kdykoli odjet.

Váhala jste někdy?

Mě ten totalitní režim naopak motivoval být tady, povídat si s lidmi, kteří proti němu bojovali. Oni mě fascinovali, ti všichni umělci: malíři, sochaři, spisovatelé, herci. Proti totalitní moci bojovali humorem a kulturou. Přišlo mi to dobrodružné. V Brně jsme se scházeli, a i když tu byl komunismus, bylo nám spolu dobře. Svobodu jsme našli v sobě. Viděla jsem, jak mezi lidmi kolovaly zakázané knihy, a byla jsem tím okouzlená. Chtěla jsem, aby mě národ adoptoval, abych sem patřila, chtěla jsem taky bojovat.

A jak se vám to dařilo?

Někdy to muselo být komické. Když jsme cestovali do zahraničí, dělala jsem, že nemluvím francouzsky. Kroutila jsem hlavou, že nerozumím, a říkala: Já jsem Čééch. Hádala jsem se na hranicích s Francouzi, kteří se divili, co dělám za tou železnou oponou. Bránila jsem tu zem. Někdy jsem byla stísněná z toho, jak tady bylo všechno šedivé, jak se tu pořád něco těžko shánělo, měla jsem potíže s jazykem... Nebylo to vždy lehké, ale Bolek byl vedle mě.

Dovedla jste si v totalitním Brně tehdy představit, že tu budete třeba jednou žít bez něj?

Ne, to bych odjela. Teda, kdybychom neměli syna. Miminko jsem chtěla, hned jak jsem Bolka poznala. I když jsem se bála, jak bude vyrůstat v komunismu, jak se k němu budou chovat ve škole, jak mu budou všechno zakazovat. Kdybych se měla rozhodovat, zda tu s ním zůstanu bez Bolka za socialismu, bylo by to mnohem obtížnější. To už by šlo o Vladimírovu budoucnost. Naštěstí se narodil v rok revoluce.

Takže jste s ním mohla zůstat v Česku, i když vás pak Bolek koncem devadesátých let opustil, odstěhoval se na farmu do Olšan a vy jste zůstala s Vladimírem v Brně.

Nevěděla jsem, jak tu budu žít. Bolek pro mě psal hry, teď najednou nebyl. Co bych mohla dělat, kdybych nemohla hrát? Možná prodávat kytky. Jednu chvíli jsem chtěla sbalit kufry, ale pak jsem si řekla, že nemám právo Vladimíra připravit o tátu. Viděl by ho jednou ročně. Když pozoruju jejich vztah, tak si k tomu rozhodnutí gratuluju. Ale nemyslím, že tady umřu. Vladimír bude dospělý a mě nebaví být na jednom místě.

Pojede syn s vámi?

Vladimír chce cestovat, vidět svět, ale podle mě chce žít tady. Má tu rodinu, Bolka.

Krátce po vašem příjezdu do Československa jste s Bolkem začali hrát dnes už legendární hru Šašek a královna. Prý jste uvažovala o jejím pokračování. Stoupnete si jednou na jeviště zase společně?

Mohli jsme, ale to nezáleží na mně.

A v jaké fázi je ten druhý díl Šaška?

Ten základní příběh jsem vymyslela, ale potřebovala jsem Bolka, aby napsal scénář, režíroval to. Bez něj to nemá smysl.

Prozraďte, jak to dopadne s královnou?

Smrt pro zlomenou a starou královnu a život pro malého šaška, jeho osvobození, konec zla a totality. Toho by měl hrát Vladimírek - je pohyblivý, Bolkovi je podobný. (zasní se)

Nevylučujete, že se přestěhujete do Francie. Bylo by pro vás pak důvodem vrátit se kvůli téhle hře zpátky do Česka?

Určitě... (zapálí si cigaretu)

Vzpomenete si na vaše poslední společné představení?

Takové představení si nepamatuju, protože žádné poslední nebylo.

Může se láska změnit v přátelství, když vyprchá milostný vztah?

Myslím, že ano. Když někoho opravdu milujete, nikdy to úplně nezmizí. Moji rodiče jsou příklad. Podle mě se milovali, i když se hádali. Každý měsíc si po rozvodu telefonovali, maminka za ním jezdila do Marseille. Oni to dokázali.

Vám s Bolkem se to ale nepovedlo.

Nechci o tom moc mluvit. Ale je hodně lidí, kteří tu možnost trochu zablokovali. Předtím se pletli do našeho života a ani teď nám moc nepomáhají. A přitom jsou věci, které by si měli ti dva vyříkat jen mezi sebou. Byli jsme oba tvrdí bojovníci, třeba v hádkách, ale podle mě se máme pořád rádi - můžu mluvit jen za sebe. Bolka budu milovat celý život, i když budu mít další lásku, pořád tam bude pro něj místo.

V životě jste zatím potkala tři osudové muže: Vladimíra, Bolka a tatínka. Můžete je srovnat?

Jsou si strašně podobní.

V čem?

Když se táta potkal poprvé s Bolkem, hned si sedli. Oba geniální umělci, hodně velkorysí a zároveň neuvěřitelně sobečtí.

Jak se to projevuje?

Žádají od druhých, aby tu byli jen pro ně. Pro mě milovat znamená respektovat toho druhého, přát mu, aby byl šťastný a dělal, co ho baví. Zůstat milenci, to je pro mě důležité. Ale respekt je nejdůležitější. Moje životní heslo, které mi předala babička, zní: muž musí pokaždé zaklepat na tvoje dveře, než do nich vejde, když ne, tak uteč. Táta a Bolek, oba ve mně vyvolali obrovskou lásku, ale taky slzy a bolest. Oba mě dokázali rozesmát - což Vladimír umí taky. A tím mě drží v životě! Je kouzelný a citlivý. Mám ráda, když muž projeví emoce a nestydí se za slzy.

Takže z něj vyroste galantní chlap?

Snažila jsem se ho vychovat, aby ženu respektoval, staral se, nosil ji. Možná bude až moc galantní. Snad ho ty ženský neušlapou. (smích) Ale bude muž - na to někdy zapomínáme. Proč je na světě žena a proč muž.

A proč?

Muž a žena se potřebují a doplňují. Muž má být strom a žena dává život.

Vladimír zdědil po vaší rodině umělecké sklony - udělal vám třeba krásnou sochu Bolka. Co z něj jednou bude?

Přeju si, aby byl šťastný, jinak mi to je jedno. A herec? Může studovat, ale to se nedá naučit, hercem člověk musí být.

A on je herec?

Je, ale je jiný než já. Je víc podobný tátovi. Jednou řekl: Jsem tak rád, když rozesměju lidi. Když dělal casting na nějaký film, vrátil se trochu znechucený. Říkal: To mě nezajímá. On není ten, který chce být za každou cenu hercem, hvězdou, a tak vezme první roli - když bude hercem, tak podle mě odstartuje svou dráhu vlastním představením.

V dokumentu pro Českou televizi vyprávěl, že když vás chce ráno dobře nastartovat, mluví s vámi francouzsky.

Jo, to mě ráno potěší. Řekne mi nějaké něžné slovo do ucha, vypráví mi vtip. Když mluví francouzsky, tak je k sežrání. (zasní se) Má dobré „r“, ale úžasný český přízvuk, zpívá u toho. Ale ráno mi někdy také řekne: Maminko, vypadáš jak vynervovanej dirigent. (smích) Ale to v češtině.

Před lety jste říkala, že když chcete vyjádřit emoce, mluvíte francouzsky. To pořád přetrvává?

Říkám: Miluju tě i Je t’aime. Vladimírek je pro mě Láska i L’amour. Ale je pravda, že když to řeknu ve francouzštině, je to pro mě jakoby znásobené, víc to prožiju. Francouzština je můj rodný jazyk, zdají se mi v něm sny, přemýšlím v něm. Je to někdy peklo: myslet ve francouzštině a vyjadřovat se v češtině. Když hraju na divadle a hledám třeba city pro Lily ve hře Šest tanečních hodin, tak je to ve francouzštině. Hru si musím přeložit, abych každé slovo pochopila. Přiznávám, že někdy potřebuju slovník.

Takže byste se s novináři radši bavila francouzsky?

To ne. Nabízejí to, ale já odmítám. Přijde mi, že bych odpovídala jasně a stručně, ale v češtině nad každým slovem musím přemýšlet, hledám nejlepší výrazy a ty myšlenky mě někdy zavedou mnohem dál, takže jsou odpovědi mnohdy zajímavější, bohatší. Čeština mě provokuje hledat opravdové odpovědi - místo strohých faktů odpovídám kolikrát obrazy. Když mluvím francouzsky, tak mluvím rychle, automaticky.

Jak vám zněla čeština, když jste ji poprvé slyšela?

Přišla mi muzikální, nádherná.

Která slova v češtině se vám líbí?

(dlouho přemýšlí) Spousta sprostých -ta s tím rrrrr. Pro mě nejsou tak úplně sprostá. Když nadávám, tak česky. Ve francouzštině to mám trochu zakódované jako tabu, kdežto v češtině nemám zábrany, tam jsem volná. (směje se)

Je nějaké české slovo, které vám přijde výstižnější než jeho protějšek ve francouzštině - třeba tím, jak zní?

V češtině je spousta krásných slov, třeba: moudrost nebo úúúžasné, na tom dlouhém „ú“ si dávám záležet, to slovo můžu prožít víc než ve francouzštině. Naopak si na nějaké věci nezvyknu. Nikdo po mně nemůže chtít, abych říkala: to moře. Pro mě bude vždycky: ta moře - la mer - je to žena, bez toho ženského rodu by pro mě ztratilo ten význam. Když hraju, každé slovo musím pořádně vyslovit, někdy to jde ztěžka, někdy dělám chyby.

Ale divákům to zřejmě vůbec nevadí. Představení Šest tanečních hodin, které hrajete na letní scéně Ungeltu, je až do konce prázdnin vyprodané.

Jsem moc ráda, je to moje oblíbená hra. Miluju ty postavy: Michael a Lily - oba si prožili peklo: vdova, která žila se sobeckým knězem, a homosexuální učitel tance, který nemá štěstí v lásce. Jejich setkání je osudové, postupně odkrývají své city. I tahle hra je o respektu.

Kdyby vám bylo jednou tak smutno jako Lily, zavolala byste si také učitele tance?

Asi ne. Když jsem smutná, tak se uzavírám. Ale Lily musela určitě bojovat, aby si toho učitele objednala. Je křehká, má strach. Já bych hledala společnost jinde, ale možná to Lily udělala správně.

Komu byste zavolala vy?

Tašku a pryč.

Takže byste nikoho nezatěžovala se svými bolestmi?

Ne, v žádném případě, nechci být přítěží pro nikoho. Tím spíš třeba pro Vladimíra. Myslím si, že naše děti nejsou od toho, aby nosily problémy rodičů. Je hezké, když se s nimi stýkají, stojí při nich, mají o ně zájem. Ale není zdravé je obtěžovat svými problémy. Plést se do života: ne! Kdyby mě potřeboval Vladimír, tak mu přispěchám na pomoc. Ale kdybych se cítila jako Lily, tak vezmu batoh a půjdu.

Co byste si tam dala?

Co asi tak? Džíny, košili, kartáček, pastu, šminky, tužky, papír, knihu, foťák, telefon, hudbu a diktafon.

Proč? Budete si zpívat?

Stále chystám desku šansonů - dva Francouzi mi nechali svoje desky, můžu si vybrat, co chci. Všechno děláme v klidu. Nechci s tím spěchat, vydat a rychle prodat. Taky jsem neměla věž, Vladimír si ji odvezl na prázdniny do Olšan. Byla jsem bez hudby, ale zrovna dneska mi jeden pán věž přivezl - jen tak jako dárek k narozeninám. A představte si, že taky sbírá modely lodí. Řekla jsem mu: To je jediné, co tu mám z moře. A on mi slíbil, že mi nějakou postaví. Udělal mi velkou radost.

Jak oslavíte jubileum?

Nestarám se o to. Oslavu pro mě uspořádá jako dárek ředitel Divadla Milan Hein. Své narozeniny neslavím, co odešel Bolek. Člověk podle mě nemá organizovat své narozeniny, od toho jsou jeho blízcí. Ráda dělám oslavy pro Vladimíra, ale pro sebe?

Oldřich Kaiser vám před časem slíbil svatební šaty. Dostanete je k narozeninám? Vždyť se podle některých „zaručených“ zpráv máte brát.

Ještě nevím, čekám. (smích)

Byla jste to vy, nebo Oldřich Kaiser, koho napadl ten vtip?

Olda.

Teď se vás asi všichni ptají, jak to mezi vámi je, že?

Odpovídám: Nevíte, co se může stát, a když to bulvár píše, tak to bude asi pravda. Vlastně mi píší život za mě. Když jsme se to dočetli poprvé, tak jsme na sebe s Oldou koukali: Máme svatbu? Kdy? A já: Nemám šaty. Takhle to začalo. Teď nás moc baví v tom pokračovat. Je to nádherná mystifikace, zvlášť z těch bulvárních novinářů máme legraci. Nic jiného si nezaslouží. O Oldovi psali, že má milenku, vyfotili je - to byla jeho třináctiletá dcera! Tohle je sprostý!

V té pohotovosti a improvizaci je Oldřich Kaiser podobný Bolkovi.

Ano. Má úžasný smysl pro humor, dokáže mě rozveselit i dojmout. Říkám mu Pepek námořník. Cítím se s ním na jevišti v bezpečí. I když mě odbourá, tak to vždycky zachrání.

Takže za učitele tance byste ho brala?

Určitě! (smích)

Chantal mezi Francií a Českem
„Neumí čééésky, neumí čéésky...,“ pokřikoval šašek (Bolek Polívka) na upjatou královnu (Chantal Poullain) ve hře Šašek a královna. Je to legendární scéna. Za chladnou ji pak považovali dlouho i diváci v Česku. Francouzku narozenou 17. srpna 1956 v Marseille to dlouho mrzelo. Ve Francii vystudovala základní katolickou klášterní školu, divadelní akademii v Ženevě, rok žila ve Velké Británii, plánovala studia v New Yorku. Do Československa za svou láskou Bolkem Polívkou odešla roku 1978, rozvedli se před čtyřmi lety. Natočila zhruba desítku filmů (Konec starých časů, Vyhnání z ráje), působí na divadle.
V roce 2003 zavinila dopravní nehodu, při které zranila dva mladé lidi. Je prezidentkou Nadace Archa Chantal, která již deset let pomáhá dětem. Má sedmnáctiletého syna Vladimíra a v Kongu letos adoptovala desetiletého Glodieho.

, Téma