Učila jsem tehdy němčinu a měla hodně dalších aktivit a k lékaři jsem nešla. Dodnes si pamatuju, že se to stalo ze soboty na neděli. To mi bylo zrovna výjimečně dobře, bolest hlavy zmizela.
Byla jsem na návštěvě u kamarádky, kolem půlnoci jsem šla spát. Pak mě začala brnět ruka a bylo mi divně, měla jsem zvláštní pocit, že se něco děje. Že by to mohla být mozková mrtvice, mě nenapadlo. V mém věku?
Nikdo mi nevěřil
Tehdy jsem ještě bydlela u rodičů, ale zrovna jsem byla sama doma. Zkoušela jsem před půlnocí volat mámě, ale nebrala to. Pak mi vypadl mobil z ruky. To mi došlo, že je to vážné. Volat záchranku mě vůbec nenapadlo, chtěla jsem se jen dostat z bytu. Vyběhla jsem na chodbu v sedmém patře, v té chvíli mi přestala fungovat i noha, nešlo mi ani křičet, vydávala jsem skřeky.
Vnímala jsem jasně, jen jsem nemohla nic dělat. Bouchala a kopala jsem zdravou nohou do dveří sousedů, ale nikdo neotevřel. Doplazila jsem se až do třetího patra, kde mi otevřeli a tím mi zřejmě zachránili život.
Někdo mezitím zavolal policajty, protože si zřejmě mysleli, že jsem opilá a dělám kravál. Utkvělo mi, co říkali, v dané chvíli to bylo nesmyslné: Mluvte na nás česky. Ta noha je asi zlomená. V tu chvíli jsem omdlela a probrala se až na nosítkách, pak až v nemocnici, kde mi sestřička řekla, že mě budou operovat.
Později jsem se dozvěděla, že jsem měla krvácení do mozku. Příčina? Dodnes nevím. Napřed jsem spekulovala o hormonální antikoncepci, kterou jsem tehdy brala, ale ta způsobuje spíše ucpání cévy než její prasknutí. Takže dodnes vlastně nevím.
Tehdy jsem si myslela, že už nebudu chodit. Pamatuju si, že rodiče se radovali, když jsem dokázala zvednout nohu o jeden centimetr. Vůbec jsem nemluvila. Teď chodím o vycházkové holi, ale nemůžu hýbat nohou od kotníku dolů a rukou od zápěstí dál. Mluvím téměř normálně.
Tři roky jsem bydlela s rodiči, pak jsem se osamostatnila, ale maminku pořád potřebuju. Mám možná iracionální strach, že se to stane znovu. Tím spíš, že doteď nevím, proč jsem zrovna já měla takový pech.
|
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
