Hlasujte: Je podle vás tmavá pleť pro českou černošku výhoda či nevýhoda?
Jejich čeština je tak přirozená, že když si nimi povídáte po telefonu, v první chvíli si pomyslíte, že je to omyl. Až pak vám dojde, že na tom není nic zvláštního. V Česku žijí léta, mnohé odmalička - a liší se jen barvou kůže.
Jen?
„Ty jdi domů, černé princezny nejsou!“ volá výrostek na malé děvčátko, které si spolu s ostatními kamarádkami vyšlo v maminčiných šatech z tanečních hrát na princezny. Děvčátko má tmavší pleť než ostatní děti a ty si z něj utahují.
Tahle scéna z dětství se mi vybaví hned několikrát, když postupně zpovídám čtyři černošky - Janiku, Miriam, Lindu a Marthu.
Opravdu černé princezny nejsou? Nevěřím.
MÁME PRO VÁS JEDNU ČOKOLÁDOVOU
Adoptivní rodiče Janiky Kolářové čekali na vymodlené dítě osm let. Bylo jim jedno, jestli dítě, které si chtěli osvojit, bude holka nebo kluk, bude mít modré oči, nebo bude třeba celé černé. Když přijeli do kojeneckého ústavu v Luhačovicích, lékařka se jich pro jistotu zeptala: „Opravdu vám na barvě nezáleží? Tak v tom případě bych tu pro vás měla jednu čokoládovou princeznu.“
„Babičky mé rodiče varovaly, že se mi mohou děti posmívat,“ líčí Janika. „Ale oni řekli: Jsme tu od toho, abychom jí pomohli.“
Děti se jí skutečně posmívaly. „Ve školce nebo v první třídě mi třeba řekly: Nechytnu tě za ruku, protože jsi špinavá.“ A nejen děti. „Jednou volali nějací dospělí na moji maminku, když mě vezla v kočárku, že je děvka, která se spustila s černochem. Jedna starší žena jí dokonce hrozila holí.“
Miriam Šmatajová dnes líčí podobné zážitky už se smíchem. „Když jsem byla větší a vyšla v Mladé Boleslavi na ulici, malé děti si o mně myslely, že jsem čert.“ S rasistickými nadávkami se nesetkala, ale to nic nemění na tom, že si občas připadala ,jako exot‘.
Dnes už je to přece jen jiné, mezi dětmi v mateřských školách je běžně i nějaké černé s kudrnatými vlasy a ostatní se nad tím ani nepozastaví.
I tak se Janika Kolářová s narážkami na barvu své pleti ještě občas setkává. „Šla jsem si před časem koupit na nádraží lístek a přišel ke mně nějaký homeless. Povídal, že prý se nás nikdo neprosil, abychom přišli okupovat tuhle zemi, ať se vrátíme na stromy. A pak po mně začal plivat.“
Občas má pocit, že si ženy v tramvaji mimoděk začnou schovávat kabelku nebo že pokladní v supermarketu sáhnou po podávané bankovce s despektem a těžko skrývanou nedůvěrou.
„Mamka říkala, že když jsem byla malá, našla mě jednou ve vaně, jak jsem si drhla kůži pemzou. Asi aby se mě pak děti chytly za ruku. Snažila se mi vysvětlit, že tmavá kůže ještě neznamená, že jsem jiná. I teď, když mě něco zamrzí, řekne: „Jani, víš přece, že nejhorší je srážka s blbcem.“
CHCI ROVNÉ EVROPSKÉ VLASY!
Teď to pojďme otočit. Je přece tolik věcí, které se nám na černoškách a mulatkách líbí!
Tak třeba ta sametová pleť. „V divadle, kde oba rodiče pracovali, mi dospělí vždycky říkali: Ty jsi taková čokoládová! To bylo moc hezký,“ přiznává Janika. „Ale podívejte se,“ shýbá se k nohám: „Vidíte ty drobné jizvy? Jakékoli škrábnutí na tmavé kůži zůstává natrvalo vidět.“
Mají krásné zuby, i když některé nad touhle lichotkou jen mávnou rukou: To je jen optický klam, kontrast vedle tmavé kůže!
Jejich chůze připomíná půvabný pohyb gazely - a rytmus spolu s tancem mají nejspíš přímo v krvi.
I když byly občas smutné, že je jejich vrstevníci považovali za jiné, zatímco ony se uvnitř cítily stejné, nikdy prý nechtěly být bílé.
Ale po jednom přece jen toužily úplně všechny: po evropských vlasech.
„Měla jsem jako malá takový ten klasický mikrofon,“ líčí Miriam, která afro na hlavě postupně přeměnila v copánky a dnes má takzvanou permanentní trvalou. Díky ní jsou její vlasy úplně hladké. „Když jsem byla malá, nosila jsem doma na hlavě ručník nebo tričko a představovala si, že to jsou splývající vlasy.“
„S afrem nic neuděláte,“ doplňuje Janika Kolářová. „Je to suchý, trčí to nahoru, přes noc se to vyleží... Pročesávání kartáčem jednou za tři čtyři dny je utrpení i pro toho, kdo češe. Moje maminka, když vzpomíná na moje dětství, říká: Kdo nikdy nečesal černý africký vlásky, ten ví houby o životě!“
Když bylo Janice dvanáct, dovolili jí rodiče takzvanou opačnou neboli narovnávací trvalou.
Byla šťastná, konečně si jeden den mohla vzít sponky, druhý den třeba učesat culík. „Ale ve čtrnácti jsem už měla za sebou tři chemické trvalé a vlasy mi začaly vypadávat. Musela jsem je nechat ostříhat na čtrnáct milimetrů.“ I Janika dnes nosí copánky. Vždy jednou za dva tři měsíce se upletou nové.
Za permanentní trvalou se muselo ještě nedávno jezdit do zahraničí, dnes si tam Janika jezdí pro make-up. „Podívejte se, jakým nejtmavším odstínem u nás končí třeba kosmetika značky L’Oreal, to fakt nejde. Teď vyrobili hodně tmavý, ale tady se neprodává, vozím si ho z Německa.“ Její pleť jinak moc líčení nepotřebuje: stačí tužka na oči, řasenka, černý stín na obočí, rozjasňovač, jelení lůj - a je to.
BÍLÝ KLUK, MÁ LÁSKA
Černošky vypadají mladší. Lindě Votíkové je sedmatřicet a dodnes nemá na obličeji jedinou vrásku. „Doufám, že to ještě nějaký čas vydrží!“ pochvaluje si.
Před dvěma roky jí vyrazil dech (a potěšil) spolužák její tehdy patnáctileté dcery: „Nešla by se mnou tvá sestra na rande?“ zeptal se.
Černošky a mulatky jsou pro mnohé zdejší muže skutečně mimořádně atraktivní. Ostatně, všechny do jedné mají bílé partnery.
Samy pocítily zájem o sebe prakticky ze dne na den. „Do takové sedmé třídy to nebylo nic moc,“ vzpomíná Miriam. Na hlavě měla již zmíněný afro-mikrofon, s hubenou postavou připomínala spíš kluka. Pak nabrala ženské rysy - a posměšky ze strany kluků okolo se rázem přeměnily v usilovné nadbíhání. „Mezi šestnácti a dvaceti, než jsem potkala manžela, jsem byla trošku divoká, samý rande,“ směje se Miriam.
Linda je divoká, dá-li se to tak říct, dodnes. Stále totiž nepotkala toho pravého. Část mužů se o ni odjakživa zajímala právě (a jenom) proto, že je mulatka.
„Dodnes se mi občas stane, že je za tím jen tohle. S jedním takovým mužem jsem byla nedávno na večeři. Říkal, že i kdybych byla úplně hloupá a neměla v hlavě vůbec nic, nevadí to, protože jemu jde o to, že mám tmavou pleť. Chápu, někteří si možná ve čtyřiceti či padesáti řeknou: Tak aspoň jednou za život! Ale opravdu bych chtěla, aby jim záleželo i na tom, jaká jsem doopravdy.“
I takových se kolem tanečnice Lindy točí mnoho, jenže je tu další problém: typický český muž je pro Lindu, eufemisticky řečeno, moc usedlý.
„Líbí se mi temperamentní muži, ale takového tady moc často nepotkáte. Většina z nich jsou spíš takové... pecky!“ směje se nahlas. Zřejmě prý přitahuje jedině své protiklady. Jejím partnerům stačilo vždycky ke štěstí málo - přijít z práce, pustit si televizi, v klidu přečíst noviny, sníst teplou večeři, hlavně žádný příliš aktivní odpočinek.
„Schází mi pohyb!“ volá Miriam. „Málokdo byl ochotný se mnou vyrazit a jít si zatancovat. A když už, tak si na diskotéce sedl a pobídl mě: Tak si zatancuj!“ Nepotřebuje prý, aby její partner uměl tančit, stačí, aby měl chuť.
Svého manžela, s nímž se po pár letech rozvedla, si brala v osmnácti. „Byl to můj úplně první kluk, moje první láska.“
Svatba pro ni však byla ve skutečnosti útěkem z domova, protože její maminka byla hodně přísná a nikam ji nechtěla pouštět. „Na vůbec první diskotéce jsem vlastně byla až po mateřské, když mi bylo čtyřiadvacet. A tam jsem v sobě objevila temperament,“ říká Linda.
„Naopak mému muži opravdu stačila jenom práce, měl volnou neděli jednou za čtrnáct dní, ale to už byl tak * unavený, že ji prospal. Našla jsem si svou práci, začala tancovat - a to byl počátek našeho odcizení.“
Pak přišla nová láska, další dítě, další rozchod... „Od té doby jsem nenašla muže, s nímž bych chtěla žít. Možná, že se jim časem okouká to, že jsem tmavá - mnozí z nich si totiž po rozchodu se mnou zase našli bílou holku.“
Napadlo ji někdy najít si černého partnera? „Mám mezi nimi spoustu kamarádů, ale beru je spíš jako bratry. Nechodila jsem se žádným z nich a popravdě bych z toho měla obavu,“ podotýká Linda. „Co jsem tak slyšela, jsou temperamentní až moc a jsou hodně na holky.
Neznám Afričana, který by byl věrný své dívce, a neznám manželství černého muže a bílé ženy, kde by spolu oba spokojeně zestárli,“ tvrdí rezolutně Linda a dokládá to příběhem kamarádky své matky: Když odjela se svým mužem do Afriky, z noblesního právníka a galantního, jemného člověka se najednou stal despota, který jí tu a tam dokonce jednu vrazil, stejně jako jeho sestry. „Jednou jí odrazil ledviny, takže musela do nemocnice. Tamní sestřičce pak věnovala nějaké české granáty a ona jí za to pomohla dostat se rovnou na letiště a odletět zpátky do Česka,“ popisuje Linda.
JEDNOU SE PODÍVÁM ,DOMŮ‘
Janika své biologické rodiče nezná, a tak ani neví, kde je její druhý domov. Otec Miriam pochází z Mali, ale ani ona se tam ještě nikdy nepodívala. „Sestra tam byla a vrátila se nadšená, dokonce i můj muž byl v Africe, ale je to dost drahé a zatím mám jiné priority.“
Do Afriky se určitě podívat chce stejně jako Linda. „Byla jsem tam naposledy jako hodně malinká. Příbuzní spíš jezdí za otcem do Evropy,“ říká žena, jejíž otec pochází z Ghany.
„Napadlo mě, že bych tam mohla chvíli žít, třeba půl roku, chvíli ve městě, chvíli v buši... Kdybych neměla děti, jela bych tam klidně s nějakým charitativním projektem. Ale moje sedmnáctiletá dcera říká, že by jednou chtěla mít svatbu v Africe, tak uvidíme.“
Výjimkou ve zmíněné čtveřici je Martha. V Praze žije teprve pět let. Pochází z Kolumbie, kde se seznámila se svým partnerem, redaktorem České televize Filipem Kandou.
„Pracoval tam jako zpravodaj a rád tancoval. Divila jsem se, protože jsem si myslela, že evropští lidé nemají tanec rádi,“ vypráví Martha.
Sedí ve svém bytě v novostavbě na pražském Proseku, v troubě voní cukety s brambory („Vařím kolumbijská jídla, i když ta česká mi taky chutnají!“) a chvílemi je vidět, že se jí přece jen stýská po domově. Po rodičích rozhodně.
„Filip je dobrý syn - každý den z Kolumbie volal mamince a to mě dojalo,“ říká a z očí jí tečou slzy. „To nic, já jsem strašně přes city,“ směje se. Šťastným dojetím se ostatně rozpláče při každé zmínce o rodičích, ať už svých, nebo partnera.
„Filip hodně cestuje, bála jsem se, že budu sama, pokud mě jeho rodiče nebudou chtít přijmout. Moji rodiče mi dokonce říkali: Když tak ti hned zaplatíme letenku zpátky! Ale tchán i tchyně jsou strašně hodní (už zase pláče). Filipův tatínek mi řekl, že budu jako jeho dcera.“
Když v Česku viděla první sníh, zažívala euforii jako malá holka. Ale na lyže a na svah ji už nikdo nedostane. „Stála jsem na nich asi patnáct minut a stačilo to. Měla jsem strach. Moje kamarádka na nich upadla a zranila si krční páteř.
Martha miluje českou architekturu, orloj, Karlovy Vary, Český Krumlov. „U nás v Kolumbii říkají i v televizi, že Praha je nejhezčí město v Evropě. A milujeme Kunderu! A taky pivo,“ vypočítává.
Bydlení na Proseku se jí zamlouvá, jenom jí vadí, že na balkon, kde pěstuje květiny, musí zároveň věšet prádlo. „U nás máme na sušení vypraného prádla vždycky ještě druhý balkon, který vede do dvora.“
A taky ji mrzí, že vlastně pořádně neví, kdo jsou její sousedky v domě. „Rodiny jsou tady v Česku malé, jen matka, otec a děti. U nás jsou rodiny širší, takže staří lidé nikdy nejsou opuštění. Na druhé straně,“ zamyslí se, „role jsou u nás rozdělené postaru: muž přijde domů a pustí si televizi, o domácnost se musí starat jedině žena.“ I když mají lidé v Kolumbii mnohem víc existenčních starostí než v Česku, jsou prý veselejší a život si umějí užít. „Tady jsou lidi smutní, ale možná je to tím vaším chladným počasím,“ uvažuje Martha.
Ještě jedna věc ji u nás zaráží: „Když třeba v sedm ráno jedu metrem, někteří lidé, pardon, smrdí. U nás jsme ráno všichni čistí, vysprchovaní a navonění. Ale vy jste zase mnohem pilnější. Já jsem tu pět let a pořád ještě neumím dobře česky.“
Čokoládové princezny neprožívají sice žádnou pohádku, ale jsou to natolik silné a sebevědomé ženy, že se obejdou i bez princů a kouzelných stařečků. Kdyby ale přece jen mohly mít jedno přání, zřejmě by bylo: Ignorujte barvu mojí kůže a poslouchejte, co říkám.
Janika Kolářová 18 LET, V ČESKU OD NAROZENÍ
„Svou pravou maminku neznám“
Finalistka druhé řady Česko hledá SuperStar se v Česku už narodila. Svou matku nikdy nepoznala, ve dvou měsících si ji z kojeneckého ústavu v Luhačovicích vzali adoptivní rodiče. „Maminku neznám, podle zákona ji nesmím vyhledat - a ani nechci. Nemám s ní nic společného,“ vrtí hlavou Janika. „Když mi byly čtyři nebo pět, ptávala jsem se našich: A nepůjdeme někdy navštívit tu paní? Teď už
se neptám.“ K biologické matce přesto zášť necítí: „Byl rok 1988, zřejmě žila na malém městečku na Slovácku, protože já se narodila ve Zlíně - a nejspíš se styděla za to, že by byla svobodná matka, které se narodilo tmavé miminko.“ Janičini adoptivní rodiče jsou divadelní herci a od malička brali Janiku do divadla s sebou. Dnes Janika studuje na gymnáziu Josefa Škvoreckého, hraje a zpívá v muzikálech, vydala cédéčko. Žije sama v Praze a přemýšlí, co bude dělat po škole. „Buď se budu věnovat tanci, nebo půjdu studovat. Nebo odjedu na rok někam pryč jako au-pair.“
MIRKA A LÁRY KOLÁŘOVI - PROČ JE FAJN MÍT TMAVÉ DÍTĚ: Nedávno Janiku napadl ve městě nějaký člověk. Zasypal ji nadávkami a ,vřelým doporučením’, aby se vrátila, odkud přišla... Volala, byla v šoku a povídala: „Maminko, já vím, že mi řekneš, že nejhorší srážka je s blbcem, ale víš, kolik lidí stálo kolem, jen se dívali a nikdo neřekl ani slovo...!“ Máme dvě děti. Nikdy jsme nedělali rozdíl mezi vlastním a nevlastním, bílým a černým. Jakub a Janika vyrůstali v lásce a laskavosti a vrchovatě nám to vrací. Takže, mít tmavé dítě je strašně fajn.
Linda Votíková 37 LET, V ČESKU OD NAROZENÍ
„Muži jsou tu dost pecky“
Tatínek Lindy je z Ghany. „Mám hodně po něm,“ směje se černá tanečnice. A směje se vlastně pořád. Dokonce i když vypráví o tom, že se jí stále nepodařilo najít toho správného partnera. První manželství, z něhož má dceru, po pár letech skončilo, nevydržel ani druhý vztah, z něhož má navíc syna.
„Zdejší muži jsou dost pecky,“ říká Linda. Stačit jejímu neuvěřitelnému temperamentu je nejspíš hodně obtížné. Lindin život je ze tří čtvrtin tanec. Latinskoamerické styly, afro, moderna, rozhýbe ji cokoli. Tančí se zpěvákem Danem Nekonečným a kromě toho pracuje jako vizážistka.
Martha Elena Coutin Caicedo 35 LET, V ČESKU ŽIJE PĚT LET
„Čekám holčičku, třeba to bude černoška!“
Partnerka redaktora České televize Filipa Kandy žije v Praze pět let a na rozdíl od ostatních žen jí čeština ještě moc nejde. Mluví vážně roztomile. Je Kolumbijka, a jak sama říká, „chódně černá“. Ovšem pětiletý syn Milan má překvapivě jen o něco málo snědší pleť než běžný Středoevropan. „Proč máš černou maminku?“ ptají se ho prý kamarádi. „Teď čekáme holčičku, tak třeba to bude černoška!“ těší se Martha, která je v pátém měsíci těhotenství. Pracuje v cestovní kanceláři jako průvodkyně („Být černá je docela výhoda, působím exoticky,“ říká), občas točí reklamy. A protože, jak jinak, ráda tancuje, vedla na gymnáziu Jana Nerudy hodiny salsy.
Miriam Šmatajová 23 LET, V ČESKU OD TŘÍ LET
„Malé děti si myslely, že jsem čert“
Tatínek pochází z Mali, maminka je Češka. Poznali se ve Francii, a když byly Miriam tři roky, přestěhovali se zpátky do Čech. Miriam vyrůstala v Mladé Boleslavi. S rasismem se prakticky nesetkala, ale když byla větší, malé děti si myslely, že je čert. Dnes je rok vdaná, se svým mužem žije v Praze. „Máme dva psy, děti plánujeme až tak za pět let,“ uvažuje. Pracuje jako recepční a asistentka, věnuje se zpěvu, tanci a modelingu. Je půvabná, a jak říká, nejednou pocítila, že se kolem ní muži točili právě proto, že je mulatka. „Jeden přítel mě vzal na večírek ministerstva vnitra jen proto, aby mohl ukázat, že má mulatku. Cítila jsem se jako doplněk a bylo mi to hodně nepříjemné.“
|
„Černoškám je u nás lépe než v Americe“ Jaroslav Sýkora, sociolog a sociální psycholog, člen Rady pro spolupráci s Evropskou kosmickou agenturou při ministerstvu školství ČR |
