Helena: Neměla jsem mít děti, ale chtěla jsem je
Helena v šestnácti letech vážně onemocněla. Lékaři jí řekli, že se nedožije 35 let a že určitě nemůže mít děti.
"Když mi bylo dvaadvacet, otěhotněla jsem a strašně si miminko přála. Bydlela jsem však v podnájmu a partner mne opustil. Tehdy byly ještě interrupční komise. Seděli proti mně dva lékaři, sociální pracovnice a zástupci strany. Prosila jsem je, že si chci dítě nechat, že sice nemám kde bydlet, ale aby mi raději pomohli. Bohužel, potrat mi doporučili a já o dítě přišla," líčí žena, jež si přála uvést jen křestní jméno.
"Ještě dnes po letech mám v očích slzy, když o tom mluvím. Až v šestadvaceti letech, kdy jsem otěhotněla už poněkolikáté (byť jsem opravdu poctivě užívala antikoncepci) jsem řekla lékařům, že kašlu na nějaké zdravotní důvody. Dítě jsem si nechala, jenže to už jsem měla slušné zaměstnání a zařízený byt. Narodila se mi nádherná holčička, která vypadala jako panenka a dodneška mi dělá jen radost."
Společnost podle Heleny ženám příliš nepomáhá. "Nelze potraty zakázat. Je třeba ženě dát jistotu, že bude mít na nájem, oblečení a jídlo. Muži, kteří těhotné partnerky rádi opouštějí, nemohou určovat, jestli potraty jsou legální, nebo ne."
Lucie: Je to noční můra
Jiná žena, Lucie, zase uvedla: "Byla jsem na potratu, když mně bylo 26 let. Měli jsme dva syny a já otěhotněla, i když jsem kojila. Manžel musel odejít ze školství, protože učitelský plat nám nestačil. Dodnes je to pro mě noční můra.
Myslím na to, co by to asi bylo za človíčka, a dodnes nevím, jestli to bylo správné rozhodnutí z hlediska lidskosti. Jen vím, že jsme tehdy měli na jídlo 50 korun denně," řekla Lucie, která má kromě dvou úžasných kluků ještě nádhernou holčičku.
"Na to, co jsme se tehdy rozhodli udělat, asi v nitru duše myslím jen já." Někteří odpůrci potratů (a tak zní i navrhovaný zákon) chtějí zamezit tomu, aby ženy chodily na potrat i tehdy, kdy dítě má mít podle genetických testů těžkou vrozenou vadu.
Kristýna: Děkuji medicíně
Kristýna Kubínová z Náchodska takový potrat nyní podstoupila. Byla ve 12. týdnu těhotenství.
"Dítě bychom si mohli dovolit. Ale řekli mi, že má vadu neslučitelnou se životem. Když jsem se to při opakovaných vyšetřeních dozvěděla na sto procent, spadlo ze mě napětí. Neumím si představit trauma, kdybych dítě musela nosit dalších šest měsíců s vědomím, že zemře. Zákaz potratů může navrhovat jen člověk, který si to neprožil, který neví, co je dítě bez lebky," svěřila se.
"Viděla jsem plod na ultrazvuku, viděla jsem jeho nožky i ruce. Na výkon nás čekalo víc, všechny jsme to nesly těžce, ale všechny jsme děkovaly medicíně, že umí takové vady včas rozpoznat."
