Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Byla bych strašná máma, myslí si spisovatelka Iva Pekárková

  1:12aktualizováno  1:12
Iva Pekárková patří mezi nejznámější české spisovatelky. V ničem si nebere servítky. Když mluví a píše, používá slova, která mnohé ženy nikdy nevyslovily. Ale jakmile přijde řeč na jejího nigerijského přítele, drsná slupka je pryč. Před osmi lety se seznámili v Praze a ona se kvůli němu odstěhovala do Londýna.

Iva Pekárková. | foto: Karel Čech, Adam Malý

Propadla jste v životě nějaké vášni?
Určitě, mnoha. Fotografování, psaní, chození po horách, démonům. Naštěstí jsem nepropadla kouření ani drogám, i když jsem za život vyzkoušela s výjimkou cracku a pervitinu snad všechny. A přestože jsem hodně pila, nemyslím, že jsem alkoholička.

Než jsme se sešly, nadšeně jste psala o svém novém počítači. Propadla jste i jemu?
Jsem z něj celá vedle, můžu sedět na zahrádce a přitom psát. Ten starý už dosluhoval, neodešel v plamenech, ale byl pomalý. Koupila jsem si malý netbook. Má velkou výhodu, která vypadá jako nevýhoda – malou obrazovku. Kvůli tomu se na něm nedají hrát hry. Sice jsem jim nepropadla, ale občas si něco zahraju. Teď se tedy můžu soustředit jen na psaní.

Povídáte si s ním?
No samozřejmě! Nadávám a kleju, když nedělá, co má. Ale spíš ho chválím, pozitivní motivace je lepší.

Co považujete za největší luxus ve svém životě?
Že jsem se naučila potřebovat k životu strašně málo věcí. Nebylo to tak snadné, ale už to umím. Žena narozená ve Vodnáři prý považuje za svůj domov místo, kde si může rozložit spacák. Sice na horoskopy nevěřím, ale tohle na mě sedí. Vím, že musím mít něco na sebe, že někde musím bydlet, ale v zásadě je mi to úplně jedno. Co potřebuju, je počítač, stůl, židle a trocha klidu, abych mohla pracovat.

Bylo bolestné se do tohoto stavu dostat?
Celé mládí jsem s sebou tahala spoustu věcí, ale naučila jsem se ztrácet. Dneska už vím, že co nemám v mailu a v hlavě, tak to nepotřebuju. Je to osvobozující. Kdykoliv se můžu sebrat, vzít svůj batoh, který mám stále s sebou, a odjet pryč.

Nechybí vám k pocitu domova fotky z minulosti, osobní věci, ke kterým se vážou vzpomínky?
Mám to trochu komplikované. Když jsem emigrovala, otec na mě zanevřel a většinu všeho zničil. Musela jsem se smířit s tím, že nic nemám. Mám jen vzpomínky v hlavě, i když i s těmi to bylo složitější. Dlouho jsem neuměla vzpomínat.

Proč ne?
Celé mé dětství bylo ve znamení umírání maminky. Minulost byla strašně bolestivá, a proto jsem ji zavíčkovala. Odnaučila jsem se používat v mozku spoje, které se vracely ke všemu, co bylo, nejen k dětství.

Co bylo mamince?
Měla rakovinu prsu, umřela, když mi bylo sedmnáct, ale vlastně od mých devíti let byla nemocná. Později jsem se kvůli tomu různě léčila, vždycky jen s částečným úspěchem. Nejvíc mi pomohlo, když jsem si přesně sedm let po její smrti nakoupila relativně strašně moc kokainu. Díky němu jsem se nebála vstoupit do svých vzpomínek. Odpojil bolest od těla, cítila jsem ji, ale bylo mi to jedno. Do té doby jsem se kvůli bolesti nemohla ohlédnout dozadu.

Chybí vám maminka i po tolika letech?
Samozřejmě, ona byla velice chytrá, moudrá žena. Já byla jedináček, visela jsem na ní, vycítila jsem, co se děje. Celé tohle období mi přineslo hodně věcí, z kterých jsem se poučila do života. Po její smrti jsem si například uvědomila, že i když je něco nepříjemná pravda, je potřeba ji říkat.

Jak jste k tomuto poznání dospěla?
Když maminka umírala, a ona věděla, jak na tom je, stejně jako všichni okolo, tatínek tuhle pravdu odmítal přiznat. Až do její smrti jí říkal, že je v pořádku. Ona si přitom potřebovala vyřešit některé věci, ukončit to tady. Chápu, že ji chtěl chránit, ale myslím, že měla právo na to, rozloučit se s námi i se životem.

Byla její smrt důvodem k vaší emigraci?
Určitě to k tomu přispělo. Vždycky jsem chtěla emigrovat, zůstávala jsem jen kvůli mamince. Bez ní už mě tu nic nedrželo.

VIZITKA

* Iva Pekárková se narodila 15.2.1963 v Praze.
* Po gymnáziu studovala obor mikrobiologie a virologie na PFUK, před ukončením v roce 1985 emigrovala. Rok strávila v Rakousku v utečeneckém táboru, pak žila v Bostonu, kde pracovala pro nadaci Amerického fondu pro československé uprchlíky. Později odešla do New Yorku. Živila se jako číšnice, sociální pracovnice a taxikářka.
* V roce 1997 se vrátila do Prahy. Od roku 2006 žije v Londýně.
* Debutovala v roce 1989 knihou Péra a perutě. Později vyšly Kulatý svět, Dejmi ty prachy, Sloni v soumraku. Zatím poslední knížka je Jaxi taksikařím. Jde o soubor blogů z iDnes.cz.
* Je podruhé vdaná, manželství s Američanem Raymondem Johnstonem je jen formální. Osm let je s Nigerijcem Kennethem Osiemem Odozim.

Co bylo tou pověstnou poslední kapkou, že jste se rozhodla k odchodu?
Těch věcí byla celá řada. Asi bych opakovala, co ostatní emigranti – nemožnost cestovat, nemožnost přístupu k informacím... Vadilo mi, co mě tu čeká za budoucnost. Ne ve smyslu toho, čím se budu živit, ale že nic neuvidím, nedostanu se do světa.

Jak jste z Československa utíkala?
Na příslib jsem se dostala do Jugoslávie, pak přes Itálii do Rakouska.

Bylo vám dvaadvacet. To jste se na tu cestu vydala sama?
A proč ne?

Ani trochu jste se nebála?
Já jsem ráda cestovala sama, pro mě to nebyla žádná změna, byla jsem zvyklá se o sebe starat.

Byla jste někdy předtím na Západě?
Ne, jen jednou v Jugoslávii, ale v tu dobu jsem ještě nebyla schopná emigrovat. Nebyla jsem na to ještě připravená.

Tušila jste, co vás tam čeká?
Vůbec ne, proto pro mě bylo příjemné zjištění, že existují nějaké utečenecké tábory. Nevěděla jsem, že takové struktury jsou. Čekala jsem, že budu spát někde pod mostem.

Vzpomenete si na první pocit, když jste se dostala přes hranici do Itálie?
V Jugoslávii jsem si stopla náklaďák, který řídil britský námořník. Dovezl mě k hranicím a ukázal, kudy bych měla projít. Když jsme se pak za hranicí v Itálii sešli, byl nadšený. Oslavovali jsme tak, že jsem usnula ve škarpě. Jak jsem později zjistila, bylo to na místě naleziště vzácných hadů. Ráno jsem se vzbudila a cítila úžasnou euforii.

Byl pak stejně euforický i váš příjezd do Československa těsně po revoluci?
To jsem měla dost smíšené pocity, nevěděla jsem, jestli nelezu do láhve, která se zašpuntuje a já se z ní už nedostanu. Přesto to bylo silné.

Prožila jste v životě období,kdy jste neměla na chleba?
Když jsem přišla do New Yorku, neměla jsem žádné zázemí, byla jsem bez bytu, bez práce, stalo se, že jsem neměla na jídlo. A prožívám to i dnes. S penězi šetřím, teoreticky bych mohla jít do banky, vzít si peníze a koupit si nějakou zbytečnost, ale raději nevybírám.

Jsou k něčemu tahle chudá období dobrá?
Samozřejmě. Stejně jako si myslím, že k tomu, aby se člověk něco naučil, je potřeba chodit hodně za školu, tak je dobré občas nemít peníze. Jedině tak oceníte jejich hodnotu. Kdyby nic jiného, dá vám to empatii. Já si díky tomu dovedu velmi dobře představit, co lidé bez peněz prožívají. Když chcete psát, musíte tušit, jak lidé uvažují.

Vyhodíte si dnes někdy z kopýtka a jdete si nakoupit jen tak něco pro radost?
To určitě ne, protože kopýtko nemám. Peníze došly, zbytečně neutrácím.

Jak si děláte radost?
Podívám se na svého miláčka a dám mu pusu na rameno.

Tak to je skutečně finančně nenáročné.
Zatím za to nevybírá žádné peníze, tak si to můžu dovolit.

Chápete ženy, které si koupí dvacáté džíny, přestože jich mají ve skříni devatenáct?
Když na to mají, proč ne. Každý dělá věci jinak. Stejně jako se mohli doplňovat židé s křesťany, tak já se doplňuju s kamarádkou. Já se věcí snažím zbavovat, ona všechno schraňuje. Vím, že když jí něco dám, bude to mít i po letech. Je důležité, že každý není stejný.

Je už v Česku překonaný předsudek, že žena patří k plotně?
To nevím, nežiju tady.

A v Londýně?
Za podobné prohlášení by měl chlap rozbitá ústa. Tohle už se tam opravdu neřeší.

Jak často doma stojíte u plotny?
Moc často ne.

Stojí tam přítel?
Vaříme oba dva, ale jídla, která tolik stání u plotny nepotřebují. Pomáháme si v kuchyni, protože jinak je tam strašná nuda.

Iva Pekárková s přítelem Kennethem Osiemem Odozim.

Co vaříte?
Já jedině jednoduchá jídla, třeba kuře. To se peče samo. Jen na něj nesmím zapomenout. Jednou jsem měla doma kvůli vaření mazec, jedenáct hodin a osmnáct minut jsem pekla brambory.

Z těch asi moc nezbylo.
Zapomněla jsem na ně, trouba nic neřekla, přesně však změřila, jak dlouho jsem je pekla. Když píšu, zapomínám, že mám něco na plotně. Od té doby vařím jídla, která se dají udělat, aniž dojde k živelné katastrofě.

Existují v dnešní společnosti ještě nějaké předsudky vůči ženám?
Určitě, existují všude, stejně jako o mužích.

Třeba ten, že ženy nerozumí technice a neumí řídit auto?
Říká se, že tři procenta lidí jsou natolik blbá, že takové předsudky nikdy z hlavy nepustí. Kdyby kolem nich jezdily úžasné řidičky, tak budou říkat, že ženy neumí řídit. Stejně tak je to s homofobií, se vším.

Slyšíte i v dnešní době rasistický názor, že bílí se nemají míchat s černými?
Tady v Česku občas ano, v Anglii už ne. Zajímavé je, že tam už leckdy slyším podobné, jen obrácené názory třeba od Jamajčanů, kteří řeknou, že sice bílé mají rádi, ale v rodině by je mít nechtěli.

Když dnes jdete s přítelem v Česku po ulici, změnilo se za těch osm let, co jste spolu, něco?
Určitě, z části za to můžou právě lidi, jako je on. Když přijedeme do nějakého menšího města, slouží tam jako ochmatávací pandulák. Všichni mu sahají na vlasy, nedávno k němu přišla asi tříletá holčička a snažila se ho utřít nasliněným prstem od špíny. Bylo to dost komické. Čím dřív dítě uvidí, že to není špína, ten člověk je na něj milý, hraje si s ním, tím lépe. Další generace už bude jiná.

Vadí vám, že přítel musí podobné věci snášet?
Mělo by to spíš vadit jemu, ale kolikrát jsem já rozčilená, zatímco on je v klidu. Říkám mu, co by mu mělo vadit. Nakonec se sama sebe od toho snažím odradit, protože když to nevadí jemu, já bych do toho neměla zasahovat. Je to svého druhu z mé strany rasismus, že nejsem schopná to přijmout.

Další a u nás stále ještě rozšířený předsudek je, že žena, která nemá děti, není ženou.
To se nedá nic dělat.

Řekl vám to někdy někdo?
Dnes už si to ke mně nikdo nedovolí. Ale dříve jsem často slyšela, že bych měla mít dítě.

Proč jste je neměla?
Těch důvodů bylo víc. Asi bych byla strašná matka, také si myslím, že dítě má mít oba rodiče, ale hlavně mě nikdy nelákalo rozmnožovat se. Když mi někdo říká, že je sobectví nemít dítě,navrhuju, aby se podíval, kolik je na světě lidí. Sobectví by to bylo, kdybychom vymírali. V tom případě by každý z nás měl cítit povinnost mít děti, ale zatím se tak neděje. Spíš myslím, že lidstvo zachrání ti, kteří mají dětí málo. Jinak se přemnožíme.

Ani váš přítel děti mít nechce?
S ním bych je chtěla mít i já, ale už jsem stará. Není však vyloučené, že si dítě opatříme, ale těžko bude mít moje geny.

Plánujete svatbu?
Zatím ani jeden z nás není rozvedený.

A až budete?
Nemyslím, že pro vztah je svatba důležitá. Žijeme spolu jako manželé, jen na to nemáme papír. Pro mě to není podstatné a myslím, že ani pro Kena ne. Teoreticky si teď můžeme říct ahoj a nemusíme se už vidět. Tahle volnost mě těší.

Potřebujete ji k životu?
Asi ano, moje současné manželství šlo do kytek asi čtrnáct dnů po svatbě, protože manžel si začal být mnou jistý. Podařilo se mu oženit, mít manželku, přestal se o cokoliv snažit. Bez manželství jistotu druhého nemáte.

Iva Pekárková.

Nemáte někdy strach, že váš současný vztah ztroskotá na věkovém rozdílu?
Jsme od sebe dvanáct let, to není moc.

Není to moc, ale většinou to bývá naopak, že žena je mladší než muž.
Řekla bych, že i takové vztahy už jsou běžné. Navíc my dva jsme natolik odlišní, že věkový rozdíl už je jen drobnost. Ale přiznávám, že by mě ranilo, kdyby si řekl, že už jsem stará, a našel si mladší. Navzájem jsme si oba hodně pomohli.

Když vám v Londýně ukradli auto, nechala jste taxikařiny. Čím se teď živíte?
Když se mě na to lidé ptají, odpovídám, že to bych také ráda věděla. Asi nejpřesnější je, že jsem autorka na volné noze. Živím se psaním, občas tlumočím, což je dobrý zdroj příběhů, na které bych jinak nenarazila. Průběžně také píšu blogy, ze kterých by časem měla být knížka. Jsem ráda, že se tak využijí drobné příběhy, které bych za pár týdnů zapomněla.

Četla jsem, že uvažujete o návratu do Prahy. Je to pravda?
Tak to jsem si pravděpodobně z někoho dělala srandu. Ken by tu těžko hledal práci.

Co dělá v Londýně?
Uklízí ve vlacích, i když nechápu, proč. Je chytrý, mohl si udělat školu, mít lepší zaměstnání, jenže nemá ambice. Snažila jsem se ho popostrčit, ale nakonec jsem toho nechala. V Londýně je spokojenější. Vydělává tam víc, má tam víc kamarádů, nikdo se tam po nás hloupě nekouká, když jdeme po ulici.

Strká také on vás někam?
Těžce mě dostrkal z Prahy do Anglie.

Proč i inteligentní žena jako vy má tendenci přizpůsobovat se muži?
Ale on se mi také v mnoha věcech přizpůsobuje. Jediný opravdu velký spor jsme měli o Anglii, kterou jsem mu nedokázala rozmluvit. Náš vztah byl pro mě důležitější než to, jestli bydlím v Praze nebo Londýně. Obě města jsou kousek od sebe, v dnešní době můžu sedět v Londýně a přes počítač pracovat pro Prahu.

Jak velký byt máte v Londýně?
Nemáme byt, žijeme v jedné místnosti, kuchyň máme společnou s dalšími spolubydlícími.

Není v sedmačtyřiceti letech málo mít jeden pronajatý pokoj?
Není, to je právě ten můj luxus. Skutečně se i tak dá pohodlně a spokojeně žít. Já nepotřebuju víc.

Jiní lidé by to brali jako životní prohru. Vy se nepovažujete za neúspěšnou?
Proč bych měla?

Úspěch se dnes měří penězi,majetkem. A podle takových kritérií jste neúspěšná.
Jsem slavná spisovatelka, sice chudá, ale no a co? (smích) Já osobně úspěch penězi neměřím. Naopak můžu říct, že jsem až překvapená, kolik přání z mládí se mi v životě splňuje – psaní, cestování, dokonce africká láska. Kromě toho se považuju za úspěšnou v tom, že jsem spokojená s tím, co mám.

Často píšete o Africe a jejích lidech. Co vás na ní tak přitahuje?
Afrika je jeden z kontinentů, které mám ráda. Vždycky jsem chtěla cestovat, jsem posedlá světem a jeho rozmanitostí a Afrika je velmi rozmanitá. Má také nejlepší příběhy. Všechny dobré příběhy v posledních padesáti letech pocházejí z Afriky.

Proto jste si také vysnila africkou lásku, která se vám nakonec splnila?
Těžko můžu najít někoho, kdo je ode mě tak odlišný jako Afričan. Líbí se mi ten barevný protiklad. Vyhovuje mi.

Máte ještě nějaká nesplněná přání?
Mimo jiné Austrálii, kde bych chtěla žít. Když se nesplní, nedá se nic dělat, ale vždycky je dobré mít před sebou něco, co bych ještě chtěla. Nejhorší je to nevědět. I to už jsem zažila. A mou velkou touhou, která se mi chvála bohu periodicky plní, je psaní knížek. Tím si dělám radost.

Jeden anglický manželský pár vyhrál 56 milionů liber. Co byste si za takové peníze pořídila?
Někde jsem se dočetla, že pravděpodobnost nejvyšší výhry je 1:14 milionům, zatímco pravděpodobnost, že vás sežere žralok, 1: 10 milionům. Proto když jde Ken koupit lístek v loterii, tak mu vždycky říkám, ať dá pozor na žraloky.

Změnil by se váš život zásadně?
Asi v tom, že bych měla jiné starosti. Musela bych se zabývat tím, jaké charitě peníze dám, aby je někdo nezneužil. A asi bychom se odstěhovali do nějakého bytu, i když ani to by nebylo tak jednoduché. Ken má rád, když jsou kolem něj lidi. Jeden čas jsme bydleli v bytě, cítil se tam však osamělý.

To by se dalo poměrně snadno vyřešit služebnictvem.
Ježíši, jen to ne! Ona by taková výhra byla vlastně průšvih. Ken by mě nakonec mohl vyměnit za mladší a hezčí. V něčem bych díky penězům dosáhla svého cíle, ale co dál?Mně nejvíc sedí koukat se na společnost zespodu. To je styl, který umím, hodně mi přináší, čímž nechci říct, že kdyby mi někdo dával mizerných pět stovek liber měsíčně, že bych se zlobila.

Autor:




Nejčtenější

Neuroložka prof. MUDr. Marcela Lippertová-Grünerová, ph. D. působila celou řadu...
Neuroložka: Mozkové buňky umí spáchat sebevraždu, ale to my nechceme

„Mozkové buňky mohou spáchat sebevraždu. Mají jakýsi,červený knoflík’, který buď stisknou, nebo ne. My se je snažíme přesvědčit, aby ho nemačkaly, protože je...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Příběh Mirky: Syn bude otcem, ale dítě nejspíš není jeho

Tak jsem se dočkala, budu babičkou. Mám skvělou snachu, bezvadného syna a další důvod k radosti je na cestě. Jenže snacha se mi přiznala, že dítě možná nebude...  celý článek

Osvěžující salát s rajčaty, okurkou a čerstvou mátou
Rajčata nejsou jen na špagety a na pizzu. Co s červeným nadělením?

Konec prázdnin je ve znamení dozrávajících červených plodů, které v sobě během slunečných dnů akumulovaly všechnu krásu a sladkost léta. Pokud jste propadli...  celý článek

Ilustrační fotografie
Aktovka musí sedět přesně, těm na kolečkách se vyhněte, řekla odbornice

Nemoci pohybového aparátu v posledních letech trápí stále více školáků. Důvodem je i špatný výběr školní brašny. "Správná taška by měla na dětských zádech...  celý článek

Ilustrační fotografie
Jak se zbavit trémy? Myslete na svůj dech i úspěchy

Čeká vás důležité vystoupení na veřejnosti a už doma se klepete hrůzou? Nemůžete spát nervozitou, že nezvládnete udělat řidičák? Bojíte se už teď návratu do...  celý článek

Další z rubriky

Paris Jacksonová na Met Gala (New York, 1. května 2017)
Jacksonová: Jsem normální člověk s celulitidou, jizvami a kily navíc

Dcera krále popu Michaela Jacksona se stále častěji objevuje na fotografiích v předních světových módních magazínech. Jak ale sama Paris Jacksonová (19) říká,...  celý článek

Neuroložka prof. MUDr. Marcela Lippertová-Grünerová, ph. D. působila celou řadu...
Neuroložka: Mozkové buňky umí spáchat sebevraždu, ale to my nechceme

„Mozkové buňky mohou spáchat sebevraždu. Mají jakýsi,červený knoflík’, který buď stisknou, nebo ne. My se je snažíme přesvědčit, aby ho nemačkaly, protože je...  celý článek

Salma Hayeková (Londýn, 5. prosince 2016)
Ve svém věku už nemusím vypadat dokonale, je to výhoda, říká Hayeková

Herečka Salma Hayeková (50) nikdy nepodléhala hollywoodským trendům a nesnažila se mučit v posilovně jen proto, že to je zrovna v kurzu. Pro svou postavu toho...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Na unavenou pleť i zvýraznění tváře. Rozjasňovač umí zázraky
Na unavenou pleť i zvýraznění tváře. Rozjasňovač umí zázraky

Pořídit je můžete v pudru, tubě i v peru a pokud víte, jak je správně nanášet, dokáží vaši tvář opravdu zkrásnět. Přesto... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.