Někdy před třemi miliony let slezl opočlověk neboli hominid ze stromu na zem a záhy pochopil, že sám nemá proti velkým šelmám savany šanci, a tak se sdružil v rody a posléze kmeny. Vzniklo časem poměrně složité kmenové uspořádání, v němž muži co lovci TIŠE lovili, zatímco ženy sbíraly semínka a KLEVETILY.
Všechno, co překáželo, se zabilo. A vznikla otázka, proč se nezabíjeli starci a stařeny, když byli pro kmen nepotřební. Nebyli nepotřební, neboť o děti se nestarali rodiče, ale právě babičky a dědečkové (víc babičky). A tak v nich byl jejich vztah k dětem geneticky zakódován. Ještě ve středověku poddaní dřeli na polích a děti nechávali babičkám. Takže původní tribální genetický kód se postupně stal přirozenou zvyklostí, trvající místy dodnes.
A proto ženy blížící se klimakteriu podivně zneklidní, nemají-li dostupné vnouče, jehož by se chopily a přitiskly k hrudi. Ony totiž slyší, aniž si to plně uvědomují, nikoliv šepot, ale ŘEV svých genů mít po ruce malé dítě. Připadá mi, jako by jim v jejich myslích zpíval jakýsi pradávný PIŠTEC s hlasem vysoce vtíravým. Potud výklad JEVU "je mi padesát a chci mít dítě".
A nyní konkrétně. Vyšetřil jsem asi deset žen, které vysloveně zatoužily po dítěti v době, kdy očekávaly klimakterium. Všechny byly provdané a manžel neproblematicky s manželčiným záměrem souhlasil. Všechny byly vyloženě mohovité a mohly si dovolit přerušit zaměstnání a o potomka dostatečně pečovat.
Měl jsem však dojem, že si tyto ženy pořizují dítě, stejně jako si pořizují drahocenný šperk. Ale v tom nejlepším slova smyslu. Nešlo jim o nějaké zachování rodu, ale chtěly si nachystat ve věku svého pozdního mládí (padesátiletá žena je mladá!) zcela zvláštní a nezvyklé POTĚŠENÍ. Ani v jednom případě neměly snadno dostupného vnoučka nebo vnučku. Všechny trpěly jakýmsi nevydařeným vztahem ke snaše, na němž ovšem měly vždy nějaký, různě velký podíl. Vždy je drtila představa, že až bude dítěti dvacet let, jim bude sedmdesát. Tato představa je bohužel zcela reálná a je nutné se smířit s tím, že vlastně potomek nebude mít maminku, ale hned babičku.
A za sedmým závojem těchto matek se skrýval strach, co kdyby se rodičům něco stalo, co kdyby... samy jistě domyslíte. Uvážíme-li, že život každého z nás je riskantní a dobrodružný příběh s neznámým koncem, domnívám se, že jakkoliv jsou uvedené argumenty oprávněné, je podstoupené riziko těchto žen přijatelné. Je-li k dispozici vnouče, pak je asi lépe hlas genetického pištce neslyšet. Ale pokud vnouče chybí?
Jsou-li prostředky, jakož i záměr dostatečně uvážen, proč ne. Jen bych považoval za nežádoucí, aby se dítě před padesátkou stalo obecnou zvyklostí, nebo dokonce povinností. Bože chraň. Ale jako prospěšná a neškodná OJEDINĚLOST, znovu se táži - proč ne? A prosil bych nezapomenout na známou zkušenost, že ve věku kolem padesátky člověk teprve dokáže miminko vychutnat dostatečně.
Všechno, co překáželo, se zabilo. A vznikla otázka, proč se nezabíjeli starci a stařeny, když byli pro kmen nepotřební. Nebyli nepotřební, neboť o děti se nestarali rodiče, ale právě babičky a dědečkové (víc babičky). A tak v nich byl jejich vztah k dětem geneticky zakódován. Ještě ve středověku poddaní dřeli na polích a děti nechávali babičkám. Takže původní tribální genetický kód se postupně stal přirozenou zvyklostí, trvající místy dodnes.
A proto ženy blížící se klimakteriu podivně zneklidní, nemají-li dostupné vnouče, jehož by se chopily a přitiskly k hrudi. Ony totiž slyší, aniž si to plně uvědomují, nikoliv šepot, ale ŘEV svých genů mít po ruce malé dítě. Připadá mi, jako by jim v jejich myslích zpíval jakýsi pradávný PIŠTEC s hlasem vysoce vtíravým. Potud výklad JEVU "je mi padesát a chci mít dítě".
A nyní konkrétně. Vyšetřil jsem asi deset žen, které vysloveně zatoužily po dítěti v době, kdy očekávaly klimakterium. Všechny byly provdané a manžel neproblematicky s manželčiným záměrem souhlasil. Všechny byly vyloženě mohovité a mohly si dovolit přerušit zaměstnání a o potomka dostatečně pečovat.
Měl jsem však dojem, že si tyto ženy pořizují dítě, stejně jako si pořizují drahocenný šperk. Ale v tom nejlepším slova smyslu. Nešlo jim o nějaké zachování rodu, ale chtěly si nachystat ve věku svého pozdního mládí (padesátiletá žena je mladá!) zcela zvláštní a nezvyklé POTĚŠENÍ. Ani v jednom případě neměly snadno dostupného vnoučka nebo vnučku. Všechny trpěly jakýmsi nevydařeným vztahem ke snaše, na němž ovšem měly vždy nějaký, různě velký podíl. Vždy je drtila představa, že až bude dítěti dvacet let, jim bude sedmdesát. Tato představa je bohužel zcela reálná a je nutné se smířit s tím, že vlastně potomek nebude mít maminku, ale hned babičku.
A za sedmým závojem těchto matek se skrýval strach, co kdyby se rodičům něco stalo, co kdyby... samy jistě domyslíte. Uvážíme-li, že život každého z nás je riskantní a dobrodružný příběh s neznámým koncem, domnívám se, že jakkoliv jsou uvedené argumenty oprávněné, je podstoupené riziko těchto žen přijatelné. Je-li k dispozici vnouče, pak je asi lépe hlas genetického pištce neslyšet. Ale pokud vnouče chybí?
Jsou-li prostředky, jakož i záměr dostatečně uvážen, proč ne. Jen bych považoval za nežádoucí, aby se dítě před padesátkou stalo obecnou zvyklostí, nebo dokonce povinností. Bože chraň. Ale jako prospěšná a neškodná OJEDINĚLOST, znovu se táži - proč ne? A prosil bych nezapomenout na známou zkušenost, že ve věku kolem padesátky člověk teprve dokáže miminko vychutnat dostatečně.
