Nejdřív aby tlouklo embryu srdíčko, pak aby byly dobrý testy na vady, pak aby přežil porod a jiné katastrofické scénáře.
VŠECHNY VAŠE PŘÍBĚHY ČTĚTE ZDE
Nakonec celé "těhu" bylo naprosto ukázkové. Přibrala jsem sice o pár kilo víc (14kg), ale hýbala jsem se každý den, takže jsem fyzičku měla.
Přenášela jsem 3 dny. Porod začal v pátek večerní bolestí v podbřišku jako na menstruaci, v noci mi začaly stahy nejdřív po 20, pak po 10 minutách. Měřila jsem to od půlnoci a nakonec jsem to zaspala, protože přestaly. Ráno jsem se rozhodla to rozhýbat k porodu, a tak jsme šli na dlouhou procházku.
Stahy začaly zase po 20 a 10 minutách v pravé poledne, v 16 hodin už byly po 5, ale moc nebolely. Raději jsme jeli do porodnice, poučeni z knížek, že jakmile budou po 5 minutách, má se jet.
Tam natočili miminku ozvy. Kontrakce jsem sice měla, ale neotvírala jsem se. Domů nás neposlali, ale dali na hekárnu, byla jsem jediná rodička v sobotu odpoledne. V 17 to ovšem začalo. Dali mi injekci, abych se otvírala a že je i proti bolesti, ale já za 15 min. dostala křížové bolesti a těch jsem se už nezbavila. Každou hodinu mě chodila sestřička natáčet, ale pořád jsem se málo otvírala, další injekce, bolesti o to horší, ve 3 ráno mě uklidnila, že ještě za její směnu určitě odrodím, o hodinu se zmýlila. Aby nám to utíkalo, vyzpovídali mě do dotazníku. Manžela málem poslali domů. Se slzama v očích jsem sestřičku uprosila, aby nejezdil, jinak se tam zblázním. Sice jsem s ním kvůli bolesti moc nemluvila, ale byl tam.
Celou noc jsem strávila ve sprše na balonu sprchováním žhavou vodou na záda, ale bolesti to moc neubralo, jen to byla změna než jen ležet, což taky nešlo.
Tlačila jsem špatně
V pět mi píchli plodovou vodu a bylo to o poznání rychlejší, pak jsem musela hodinu sedět na WC a přečkávat stahy tam, prý že se líp otevřu. Byl to psychický nápor - mít potřebu na velkou a přitom nesmět tlačit.
Pak si mě už položili na porodní křeslo a dali kapačku, která to celé ještě víc urychlila. To jsem nestačila prodýchávat, až mi musel držet manžel u pusy kyslík. Pak mi řekli, že už můžu tlačit, to bylo něco málo po 7 ranní. Nevěřila jsem tomu, že po 14 hodinách křížových bolestí a dvou probdělých nocích bude konečně konec.
"Křížáky" jsem cítila víc než stahy dělohy, takže jsem se divila, že už můžu tlačit, aniž bych potřebovala na velkou, na tu jsem potřebovala už několik hodin, takže jsem si na to zvykla a nepřišlo mi, že by to bylo intenzívnější.
Napoprvé jsem tlačila špatně, podruhé taky, ale pak jsem si přidechla, sestra zatlačila na břicho a bez nástřihu ze mě doslova vyletěl syn i s placentou. Byla jsem roztržená až za konečník, vylezlé hemeroidy.
Hrůza, doktor mě šil celou věčnost, týden jsem si na velkou nedošla jinak než pomocí čípků, na zadek jsem si sedla až po 14 dnech. Doteď jsem na doktora naštvaná, že mě nenastříh, když už nemasíroval hráz. Na prohlídce porodnice mě asistentka ujišťovala, že prvorodičky vždy nastřihují, tak jsem si nedělala masáž hráze, protože jsem si myslela, že by to bylo zbytečné. To jsem se teda mýlila.
Pár laktačních krizí
Malý se nechytl na porodním sále, ale rozpil se až po třech dnech, neměla jsem vůbec mléko, to se mi nalilo až 3. den a asistovaly u jeho sání obě babičky a sestřička, než na to přišel, a to jen pomocí kloboučku, bradavky jsem měla až hrůza. Jedna sestra se až vyděsila.
Pak pil krásně, měla jsem pár laktačních krizí, ale až do 4 měsíce. Pak odmítal mléko ode mne, tak jsem mu ho odstříkávala a dávala z lahve. Tak to šlo 14 dní, ale pak už nechtěl ani toto, takže jsme dávali mlíčko jen ráno, a to byl doslova boj, a večer před spaním.
Teď už do něj nutím hlava nehlava příkrmy, které taky skoro odmítá, neustále jen brečím, že mi umře hlady, dětská sestra říká, jak je krásnej, ale z čeho?
Užili jsme si i se spaním. Do dvou měsíců jen brečel a nechtěl spát, pak jsem ho nechala dvě noci vybrečet a chodila ho zklidnit, jen když už lapal po dechu, byla jsem krkavčí matka, ale zabralo to, přestal brečet, spí, jen ho dám ve 20 hodin do postýlky. Když spí, tak zase zlobí s jídlem, proto jak říká moje maminka, vždycky může být hůř.
Hůř už být nemůže
Někdy si myslím že už hůř být nemůže. Jsem vyčerpaná fyzicky i psychicky., Jedno se spraví, a nastane nový problém. Ale broučka jsme chtěli, přivedli na svět, tak se o něj holt se zatnutými zuby starat musíme.
A perlička na závěr. Pátý týden po porodu, ještě v šestinedělí, mě chytly zuby. Moje zubařka tvrdila, že to jsou afty, byla jsem totiž nastydlá. Ale já říkala, že něco za bolest vydržím, že to snad nemůže být pravda. Doslova jsem se v noci plazila bolestí po posteli, jedla prášky, i když bych neměla, a to jsem se starala o novorozeně. No děs, který se s porodem srovnat nedá, protože je daleko horší. Po týdnu si zánět sám prodral cestu ven a zubní se tomu strašně divila, rovnou jsem jí oznámila, že budu chodit jinam, že takovou bolest bych nepřála nepříteli, natož šestinedělce.
Po přečtení této rubriky jsem ráda, že nejsem sama, co jsem tolik hodin protrpěla v bolestech, v mém okolí jsou totiž samé maminy, co rodily doslova za rohlík. Od prvního stahu měly mimčo do pěti hodin na světě. Doslova jsem jim to doteď záviděla a těžce nesla své břímě, ale teď vím, že nejsem sama:-)
Dodatečně bych chtěla poděkovat porodní asistence pí. Rančákové z Jičínské porodnice, krásně se o nás starala, a sestřičkám na dětském, i když měly plné ruce práce a nám prvorodičkám, co nevíme jak na kojení, nemohly být pořád k dispozici.
| JAK JSEM RODILA? Napište nám. Vybrané příběhy oceníme knihou z nakladatelství Zoner Press z edice Encyklopedie ženy. |
