Je mrazivé lednové ráno a před tělocvičnou podupává skupinka promrzlých lidí. Vzhledem k tomu, že je krátce po šesté, nálada se pohybuje jen několik stupňů nad okolní teplotou.
Pokud možno nenápadně monitoruji ostatní účastníky a dost se mi uleví, že tu nejsem jediná žena. Dokonce tu přešlapuje i několik typicky kancelářských "kravaťáků". Tak jo, to bych mohla zvládnout také. Čeká na mě první setkání účastníků boot campu.
Armádní výcvik po česku
Vždycky jsem se domnívala, že s postavou a váhou nemám žádné zvláštní problémy. Po porodu se mi sice záhadně srazilo všechno oblečení (překvapivě se to stalo z celé rodiny pouze mně), ale stále jsem měla pocit, že to není žádná tragédie.
Z omylu mě vyvedl dvouletý syn, který před svědky konstatoval, že maminka má "obrovský bříško". Existují situace a výroky, které se nedají přejít pouhým pousmáním a žádají si okamžitý čin.
Vzhledem k tomu, že jsem od přírody velmi netrpělivá a nedočkavá, hledala jsem aktivitu, po které uvidím výsledky prakticky okamžitě. Právě kvůli tomuto požadavku padla volba na boot camp, protože kde jinde už byste měli nabrat kondičku, když ne na tréninku inspirovaném armádním výcvikem?
Zaplatila jsem si měsíční kurz a začala si zvykat na myšlenku, že budu třikrát týdně vstávat v půl šesté ráno, abych v půl sedmé mohla nastoupit do tělocvičny.
Všichni za jednoho...
Boot camp se koná celý rok bez přestávky, takže nováčci naskakují do rozjetého vlaku. Žádná zahřívací hodina v mírném tempu neexistuje, od první minuty se jede naostro.
Když trenérka Anča zahájí sérii běhu do schodů, žabáků, angličáků a podobných lahůdek, mám po deseti minutách pocit, že jsem někde po cestě ztratila plíce a je vyloučené, aby se mi ještě někdy vrátila tepová frekvence k normálu.
Při běžecké abecedě se mi chce střídavě plakat a zvracet. Jestli jsem do tohoto okamžiku měla nějaké iluze o své fyzičce, teď jim mohu zamávat na rozloučenou.
Odpočinek se tady ale nepěstuje. Napít a jdeme dál. Jedna skupina po protažení pokračuje v aerobním tréninku, zatímco druhá absolvuje posilování v kruhovém tréninku. Skáčeme po schodech po jedné noze, běháme přes překážky, přeskakujeme snožmo lavičky, děláme kliky, shyby, házíme medicinbalem.
Pokukuji po svých spolucvičících a pátrám po někom, kdo by na tom byl stejně mizerně jako já. Nikoho nenacházím, většina účastníků dokonce vypadá, že se královsky baví.
Při posilovací části jsem přesvědčená, že jsem dospěla na konečnou a teď už mě čeká jen legendární světlo na konci tunelu. Trenéři ale moc dobře ví, jak z vás dostat i poslední zbytky energie.
Posiluje se kolektivně, a pokud někdo nevydrží určenou dobu, nastavují všichni o dalších pět sekund navíc. Stačí, aby se kvůli mně prodlužovalo jednou, a pro příště mám o motivaci postaráno. Jednoduché, ale velmi účinné.
Těžké ráno
Celé dopoledne po první hodině boot campu ze mě endorfiny téměř stříkají. O to horší je to druhé ráno po probuzení. V podstatě neexistuje sval, který by mě nebolel, a s úžasem zjišťuji, že jakési svaly se nachází i v okolí holení, mezi žebry nebo na hřbetech rukou. Podobně mi ještě nikdy v životě nebylo a s nostalgií vzpomínám na úplavici, která mi teď s odstupem času připadá jako nevinná zábava.
Bojuji s velkým pokušením vykašlat se na další hodinu. Kdyby mě zkušenější účastníci nevarovali, že období mezi první a druhou hodinou je nejhorší a většina lidí to chce vzdát, asi bych to i udělala.
Kupodivu jakmile se svaly zahřejí při dalším rozklusání, je bolest výrazně menší, takže druhý trénink absolvuji relativně v pohodě (totální absenci fyzické kondice samozřejmě nepočítám). Při všech rychlostních záležitostech zůstávám sice beznadějně v zadních řadách, ale už mě to nefrustruje tolik jako napoprvé.
Minus čtyři centimetry
Jak pokračují další hodiny, je to stále lepší a lepší. Mám pocit, že kondice se mi zlepšuje den ode dne a jsem schopna zvládnout stále víc. Svaly už mě dávno nebolí a zvracet se mi při tréninku chce už jen zcela výjimečně.
Zvykla jsem si dokonce i na ranní vstávání. Kdyby mi někdo před třemi týdny řekl, že se budu bez budíku probouzet v půl šesté, nebo že udělám patnáct shybů, odkázala bych ho do péče psychiatrů. A co je na tom všem nejpřekvapivější, je skutečnost, že mě to začalo skutečně bavit a na další trénink se upřímně těším.
Žádná hodina není stejná jako ta předchozí, a ačkoli mám pocit, že už neexistuje pohyb, který bychom nevyzkoušeli, trenéři mě pokaždé přesvědčí o opaku. Skákání přes švihadlo, plazení (věřili byste vůbec, jak namáhavé je přeplazit se přes celou délku tělocvičny?), přeskoky přes kozu, člunkový běh, štafeta...
Ať si vzpomenete na jakýkoli druh pohybu, můžete se vsadit, že jeho varianta se na boot campu objeví. A také můžete vsadit své boty, že ho zvládnete, protože tým vás potáhne dopředu. Sečteno a podtrženo: po měsíčním boot campu mám v pase o čtyři centimetry méně (jídelníček jsem nijak nezměnila) a nejlepší kondici svého života.
