První modrooké blondýny se na světě objevily proto, aby vypálily rybník brunetám. Soudí tak alespoň vědci zabývající se vývojem člověka. Podle nich se to přihodilo na severu Evropy už v pravěku, přesněji koncem würmské doby ledové, jež začala zhruba osm tisíc let před naším letopočtem.
Tou dobou pořádně přituhlo a objevily se nové druhy velkých, nebezpečných zvířat. V tak tvrdých podmínkách nebylo vůbec pravidlem, že se muž vrátí z lovu. Toho, který přežil, čekal v jeskyni široký, a přece fádní výběr brunet. Co si asi pomyslel, když spatřil dospívat první blonďatou mutaci ženy? Nejspíš "Uf! To něco extra!"
Neuvědomoval si, že mu blondýna svou jinakostí nabízí snížené nebezpečí inbreedingové degenerace potomků. Že skýtá imunologickou diverzitu, z níž při reprodukci kyne širší spektrum odolnosti potomstva vůči infekcím. Nevěděl, že světlé tóny ženu opticky omlazují, a proto se mu prablondýna jeví jako perspektivnější matka jeho dětí. Že zářivá blonďatá kštice vůbec svědčí o mládí, neboť s věkem – zejména pak po porodech – pravé blondýny obvykle tmavnou. Netušil, že blondýnky vykazují vyšší hladinu ženského hormonu estrogenu, a tedy i vysokou plodnost.
Prostě po prablondýně vyjel a odvlekl si ji do odlehlého kouta jeskyně. Staré dobré brunety zůstaly na ocet. Smutně v kruhu žvýkaly medvědí či losí kůži a pomlouvaly blondýny, seč jim chudá slovní zásoba stačila.
ČTĚTE BLOND SPECIÁL |
Peroxidová blondýna
Touha žen být blondýnou je odvěká.
Světlé paruky vyrobené z vlasů otrokyň ze severu se používaly už v antickém Řecku a Římě.
Od starověku do počátku minulého století také evropské ženy experimentovaly s nedokonalými zesvětlovači vlasů: s holubím trusem, s koňskou močí, ba i s louhem. Nechávaly si vyšisovat kštici sluncem.
Až v roce 1907 objevil francouzský chemik Schueller účinný odbarvovač na bázi peroxidu vodíku. Způsobil tím obrovský zmatek.
Jako zářivé blondýny kategorie de luxe se totiž rodí jen asi jedno promile žen. S jakž takž světlými vlasy přijde na svět zhruba šestnáct procent bělošek. Ale za blondýny se jich vydává plná třetina.
V USA si odbarvuje vlasy na blond dokonce čtyřicet tři procent žen.
Přitom ještě v roce 1950 jich bylo jenom sedm procent. Kola průmyslu produkujícího blondýny se však už točila naplno.
První hollywoodskou blondýnou, o níž snily miliony mužů, byla Mae Westová. Hotové blond šílenství rozpoutala Marilyn Monroe. Sex-appeal brunet se krčil v koutku, ačkoliv ještě na počátku minulého století vládl Americe erotický ideál černovlásky.
Kosmetická firma Clairol přišla se sloganem, který v USA úžasně zabral: "Kdybych měla ještě jeden život, chtěla bych být blondýna."
Lidé přestali rozlišovat pravé a odbarvené blondýny v zábavním průmyslu. Taková zpěvačka Madonna je sice z hlediska inteligentního stvořitele ubohou napodobeninou blondýny, ale na příslušnou cílovou skupinu to funguje jedna radost. Ostatně i Marilyn Monroe měla původně kaštanové vlasy.
Přesně před padesáti lety se na hračkářském veletrhu v New Yorku představila další důležitá blondýna: panenka Barbie.
Evropa nezůstávala pozadu. Stačilo zavolat do lesa sex a ozvalo se Brigitte Bardotová. Bardotka – blondýna jak řemen.
Krok držela i Československá socialistická republika. Na dlouhovlasé plavovlásky v krátkých sukních Janu Brejchovou a Olgu Schoberovou žádná neměla.
V mužském světě obdobný vývoj nenastal. Ani dnes, kdy už není žádná hanba, barví-li si muž vlasy, nelze o žádném kultu blonďáků mluvit.
Jen někteří adepti pornoherecké kariéry si na casting nechávají obarvit vlasy na blond. Věří, že jim to pomůže. Přesto v pornografických filmech neúčinkuje zdaleka tolik blonďáků jako blondýnek. Těch je v této branži třiasedmdesát procent.
Čtěte v magazínu DNES
Celé téma včetně rozhovoru s Ivou Pazderkovou a vyznání Ester Kočičkové: Proč nejsem blondýna, čtěte ve čtvrtečním magazínu.
