Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Blog: S dětmi v Egyptě aneb ten náš žere písek

  11:56aktualizováno  11:56
"Ty si troufáš jet s dětmi k moři?" ptala se mne maminka stejně postiženého dítěte. "S autistickým dítětem do Egypta? To já bych nemohla." A hned dodala, že "ten náš žere písek".

První dojem při příletu do Egypta nebyl nic moc. | foto: Profimedia.cz

To by bylo opravdu nepříjemné, protože český turista se svým zhýčkaným trávicím systémem špatně snáší tamní stravu i vodu a požírání písku by mělo nepěkné následky.

Blog na víkend

Každý týden má jeden z vašich blogů šanci uspět jako Blog na víkend. Vydáme ho v košilce OnaDnes.cz a autorka dostane honorář 1000 Kč. Tento víkend zvítězila Jana Makovcová. Její blog najdete zde.

"Ten náš písek nežere," reagovala jsem bezstarostně, protože náš Jindřišek písek jen přesýpá, přehazuje, rozhazuje ve větru, sype si do vlasů, ale nežere.

Obavy jsem měla z docela jiných věcí. Jestli hotel, co jsme vybrali, nebude špinavý a obydlený hmyzem. Jestli bude fungovat klimatizace. Jestli mi zase nenaskočí úmorná sluneční vyrážka, kvůli které trávím volno nejraději hluboko v lesích. Jestli se nebudou všichni posmívat mému obtloustlému tělu v plavkách, kvůli kterému trávím také volno nejraději hluboko v lesích. Jestli tam nebude moc horko, takže se opravdu budu muset do těch plavek převléknout. Jestli nám na letišti neztratí zdravotní kočárek pro našeho staršího syna Ríšu. Jestli neskončíme s Ríšou v nemocnici.

Nenašli jsme před odjezdem pojišťovnu, která by byla ochotna našeho malého, ale těžkého epileptika na cestu do Egypta pojistit. "Epilepsie je ve výjimkách," vysvětlovala slečna u přepážky. "Na to vás nikdo nepojistí. Cestovní pojištění máte jen na to, když třeba stoupnete na ježka."

Tak jsme se báli, jestli neskončíme s Ríšou v egyptské nemocnici s těžkým epileptickým záchvatem a nebudeme muset lékaře přesvědčovat, že se jedná o těžkou alergickou reakci způsobenou šlápnutím na ježka, aby nám léčbu doma pojišťovna proplatila.

V neposlední řadě jsme se děsili smlouvání, protože nás nečekalo jen válení na pláži u moře v chráněném hotelovém komplexu, ale každodenní dojíždění za lékařkou pět kilometrů od hotelu taxíkem a tedy každodenní dohadovaní s taxikářem o cenu za svezení.

První dojem při příletu do Hurghady nebyl nic moc. Letěli jsme přes noc, byli jsme utahaní. Venku foukal silný vítr a na letišti byla obrovská fronta nejdřív na vízum, potom na razítko do pasu a pak na kufr. Všechny fronty jsme odestáli s unavenými a hladovými dětmi, protože jsme cestovali celou noc. I když jsme synův invalidní kočárek při odletu z Prahy odevzdali až úplně těsně před dveřmi letadla a navíc jsme s dítětem vybaveným průkazem invalidy nemuseli stát dlouhou frontu na odbavení, v Hurghadě žádné přednosti pro invalidy nejsou.

Z letadla jsme neodešli po plošině, sešli jsme s dětmi v náručí z přistavených schodů. Kočárek nám nedali hned po vystoupení z letadla, ani před tou obrovskou frontou na zakoupení víza a druhou stejně velkou pro razítko do pasu. Obě fronty nesl manžel unaveného a protivného dvacetikilového Ríšu v náručí, já jsem stejně těžkého, unaveného a brečícího Jindřiška nechala stát na nohách, protože bych ho tak dlouho nést nedokázala.

Kočárek jsme dostali až společně s ostatními zavazadly, ale při pohledu na letiště v Hurghadě, kde nebyly ani židle k sezení, jsme byli rádi, že jsme ho vůbec dostali. V tu chvíli jsem zapochybovala (a podle výrazu tváře mého manžela myslím, že i on), že naše cesta do Afriky se dvěma postiženými dětmi bylo správné rozhodnutí. Bylo šest ráno, vedro, děti brečely, my měli žízeň a chtělo se nám spát. A měli jsme tady strávit ještě tři týdny.

První dolarová bankovka odlétla z mé peněženky hned na letištní toaletě a další nepřestaly následovat po celou dobu našeho pobytu.

Hned u vozíků na kufry stál přičinlivý chlapík snědé pleti a vyžadoval zaplacení za půjčení vozíku. To manžela vytočilo a rozhodl se odtáhnout naše čtyři kufry k autobusu sám. Přitom měl v očích zoufalou otázku: "Co tady dělám?". Bylo ale jasné, že na odevzdávání bakšiše si bude muset zvyknout. A začal si zvykat hned po příjezdu do hotelu.

Do hotelu jsme autobusem dorazili za deset minut. V recepci byla příjemná klimatizace a pohodlná křesla k posezení. Na recepci byl na kartičce veliký nepříjemný nápis: Check-in 14:00.

Protože umíme oba trochu anglicky, hned jsme, přestože se nám z vedra začínaly vařit neurony v mozku, pochopili, že nás ubytují až ve 14:00. A bylo sedm ráno.

Navíc nás čekalo zásadní dohadování ve věci, v jakém pokoji budeme tři týdny bydlet.

"Dej mu pět dolarů," řekla jsem manželovi. Manžel dal recepčnímu pět dolarů a za chvilku se už běžel podívat na jeden hrozný pokoj, na druhý ještě horší. A ve třetím, už pěkném, jsme zalehli v deset hodin ke spánku.

Už ani nevíme, jestli některou ze služeb bychom dostali bez spropitného. Bakšiš dáváme u snídaně, u oběda, u večeře, za donesené pití, za ručníky na pláži, za kafe a šíšu při večerním posezení.

Největší umění je udržet si peněženku stále plnou drobných mincí na bakšiš a desetilibrovek na taxíky. Zásadně nemáme platit za taxík většími bankovkami, dost jistě prý nedostaneme peníze zpět.

Jízda taxíkem k lékařce stojí deset egyptských liber. Dle propočtu podle ceny za kilometr mu při platbě deseti liber stále ještě jízdu trochu přeplácíme a dáváme tak malý bakšiš. Naše první jízda však dopadla neslavně, protože taxikář, po vystoupení z auta, vyžadoval po manželovi padesát egyptských liber. Ten se s ním začal dohadovat, že cena je deset, nakonec mu odevzdal dvacet a v nedobré náladě se oba rozloučili. Že tohle budeme absolvovat každý den, kdy pojedeme k lékařce na injekce, optimismu nepřidávalo.

Jak jsme se následně dozvěděli od doktorky Augustinové, která žije v Egyptě už víc jak dvacet let, hlavní chyba, kterou jsme učinili, se jmenuje: "How much?" Když se taxikáře zeptáte, okamžitě pochopí, že nevíte, kolik by měla jízda stát. Když nevíte vy, taxikář to ví mnohem lépe a hned vydechne něco jako ten náš první taxikář: "Fifty". Padesát: pětkrát tolik.

Dlužno říct, že rada to byla dobrá, protože hned při cestě zpět jsme jinému taxikáři, už tentokrát bez How much, odevzdali deset liber, ten si je bez mrknutí oka dal do kapsy a odjel.

Jsme tady už týden a začínáme se cítit jako ostřílení cestovatelé. Každý den opouštíme zvláštní prostor "All inclusive hotelu" a odjíždíme k lékařce městem, které je plné písku a válejících se odpadků. V taxíku je vedro, taxametr jsem neviděla puštěný nikdy a dost pochybuju, že by některý vůbec fungoval. Sedačky jsou většinou potažené igelitem, aby se moc neponičily. Jezdí se bez pásu, bez sedaček, řidič může klidně vézt dítě na klíně. Předjíždí se zprava i zleva, může se jet pozpátku, v protisměru. Hodně se tady troubí a benzin stojí dvě egyptské libry za litr, což je v přepočtu asi šest českých korun. Voda stojí taky tolik. Voda je drahá, jsme v poušti.

Léčení u doktorky je brutální. První den byl ještě pohodový, to dostali každý jen jednu injekci do nohy. Řvali ohromně, to proto, že nevěděli, že horší je teprve čeká další den.

Na doporučení doktorky Evy jsme se pustili do léčby i s mladším synem Jindřiškem, i když původně jsme přijeli jen kvůli léčení Ríši. Byla přesvědčená, že ta léčba posune i našeho mladšího syna. Účinky léčby nás překvapily.

Návštěvy u doktorky Evy se dějí každý den v předem určenou hodinu. V ordinaci se zdržíme tak půl hodiny. Druhý den dostali kluci první injekce do uší. Je to několik vpichů do každého ucha a takové opíchání ušních boltců se děje každý druhý den.

Při píchání uší na dítěti leží dva lidé, dítě odchází z ordinace celé červené od neustávajícího pláče a z uší mu teče krev. Pláč naštěstí stejně jako odtok krve za chvíli ustane. Návštěvy u doktorky jsou zjevně pro děti velmi stresující a vyčerpávající. Ač jsme původně plánovali jet alespoň na jeden výlet, jsme natolik vyčerpaní, že se jen vrátíme do hotelu, odpoledne se pak koupeme v moři a to je všechno, čeho jsme schopni. Vedro je celý den i noc a nikdy neustává.

Je to náročné, ale velmi přínosné. Hned po prvním opichu si Jindra odpoledne sedl na balkon pokoje a začal žvatlat a žvatlat a už nepřestal. Asi po týdnu pobytu začal po mne opakovat básničku Letí včela, bum do čela.

Navíc už používá slovo "jdeme", když chce odejít z jídelny, protože ho to tam už nebaví, když chce odejít od doktorky z čekárny, nebo když mne chce zvednout ze židle, abych s ním v baru tančila na produkovanou hudbu.

Asi po třetím opichu uší mě začal večer v baru krmit buráky. Všiml si, že jsem si asi dva dala sama do pusy a pak je bral sám z misky, otvíral na mne pusu, aby mi naznačil, jak mám spolupracovat a poté mi do otevřené pusy vkládal buráky. Když ho to přestalo bavit, dával zase tátovi do pusy šlauch od vodní dýmky, aby táta rychle, často a hodně dělal dým.

U batolete by asi nikoho takové počínání nepřekvapilo, je to jen pozorování okolí a připojení se k činnosti. Ovšem autistické děti mají právě s tímto typem pozornosti problém, ne jinak náš čtyřletý syn.

Takže Jindra mne krmí buráky, tátovi dává kouřit vodní dýmku a v různých situacích používá slovo "jdeme" a vykládá básničku. Je vedro, a tak musím chodit po pláži v plavkách. Ale ono to vůbec nevadí, protože vedle důchodkyň, kterých je plný hotel, vypadám ještě obstojně.

A Jindra žere písek!

Jen ať si dá, když mu to tak prospívá.

Autor:




Nejčtenější

Billie Piperová
Piperová: Ve třiceti po mně nemůžete chtít, abych vypadala na dvacet

Britské herečky Billie Piperová (34) se dotklo, že se do ní opřeli někteří novináři kvůli vráskám. Po třicítce očekávala, že se podobným článkům vyhne. Jak...  celý článek

Ilustrační fotografie
Letní lásky? Pozor na pohlavně přenosné nemoci, které způsobují neplodnost

Ze vzrušující známosti na jednu noc se může stejně tak vyklubat i závažný zdravotní problém v podobě pohlavní nemoci s potenciální hrozbou neplodnosti. Než se...  celý článek

Houbové rizoto
Rostou? Tak honem do lesa! Tyhle recepty užijete nejen na chalupě

Uklidňující procházka lesem mnohdy vyústí ve sběračskou výpravu – zejména, když máte svoje tajná místečka a vezmete si s sebou košík. Co ale s houbovou úrodou?...  celý článek

Mozková mrtvice - ilustrační fotografie
Když udeří mrtvice, jde o čas. Jak ji poznáte?

Na mozku jsme závislí. To on rozhodne, zda si přečtete tento článek a napijete se u toho kávy. Vše probíhá automaticky. Ovšem jen do chvíle, než mozkovou tepnu...  celý článek

Jít se koupat znamenalo vyjít ze vrat a k vodě urazit kus cesty. Se...
OBRAZEM: Koupání před 50 lety: s nubianem, kostkovanou dekou a matračkou

Jít se koupat znamenalo ještě před půl stoletím vyjít ze vrat a k vodě urazit kus cesty. Se srolovanou kostkovanou dekou v podpaží a taškou přes rameno. V ní...  celý článek

Další z rubriky

ilustrační snímek
Rodinná poradna: Syn neustále zapomíná, stejně jako jeho otec

Chtěla bych se poradit s problémem častého zapomínání u svého skoro desetiletého syna. Jsem 3 roky šťastně rozvedená, děti máme ve střídavé péči, která probíhá...  celý článek

ilustrační snímek
Poradna: Od narození miminka s manželem nemáme sex

Před půl rokem se nám narodila úžasná holčička. S manželem jsme se na ni moc těšili, ale s jejím příchodem jsme zcela přišli o sex. Bude to takhle napořád?...  celý článek

ilustrační snímek
Poradna: Pubertální dcera se chová, jako by se jí netýkala menstruace

Moje dcera se chová, jako by neměla žádnou menstruaci a vůbec se jí to netýkalo. Když se snažím zavést na to hovor, otočí hlavu a ignoruje mě. Čtenářka Ina...  celý článek

Další nabídka

arome.cz

První pomoc při vypadávání vlasů: Tabletky i přípravky pro bohatou hřívu
První pomoc při vypadávání vlasů: Tabletky i přípravky pro bohatou hřívu

Zničehonic začínáte ztrácet svou jinak bohatou hřívu? Nepropadejte panice a podívejte se, jak vypadávání vlasů udělit stopku hned v začátcích.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.