Ona
Blanka Matragi

Blanka Matragi - "Po přehlídkách haute couture v Paříži netoužím. Stačí mi, že dělám pro vrcholnou klientelu." | foto: Lucie RobinsonMF DNES

Blanka Matragi: Průměrnost zabíjí

  • 122
"Moje přehlídka bude jako show od Madonny," říká návrhářka o velkolepé akci, která proběhne 22. září v pražském Obecním domě.


Před pětadvaceti lety odjela s manželem Makramem Matragim z komunistického Československa vstříc nejasným zítřkům Blízkého východu. Byla sice talentovanou studentkou, ale takových bylo hned několik. Ona jediná se vzepřela přednastaveným rysům budoucnosti a začala úplně z ničeho, v zemi, jejímuž jazyku ani náboženství nerozuměla. Za pár let se stala návrhářkou, jejíž práci si považovali, o pár let později už si kontakt na ni předávali v královských palácích, dneska o ní točí filmy Česká televize, Reuters i Al-Džazíra. Patří mezi nejslavnější Češky v zahraničí a vyhrává žebříčky nejpopulárnějších osobností, přestože k nám veřejně přijíždí jednou za pět let. Několik set lístků na její chystanou přehlídku v Obecním domě bylo vyprodáno za tři dny, což v případě české osobnosti nemá v síti Ticketpro obdoby.

Byla jste překvapena, když se lístky prodaly tak rychle?

Nevěřila jsem svým očím. A to máme přehlídky dvě, jednu v pět, druhou v osm večer. Prodaly se dokonce i lístky, které byly pro primátora Béma a prezidenta Klause, takže jsme museli udělat ještě speciální řadu nula.

Češi a Češky vás asi milují.

Vypadá to tak, co?

Přestože žijete už čtvrt století venku a domů jezdíte jen občas.

Jsem hrozně ráda. Strašně se těším, že jim svoji tvorbu budu moct zpřístupnit zblízka. Že si to na výstavě budou moci všechno prohlédnout a osahat. To víte, já jsem prostě taková, nemám žádná speciální bezpečnostní opatření. Chci, aby se lidé mohli dostat k mým věcem co nejblíž a připadali si podobně, jako kdyby přišli ke mně do salonu nebo seděli vedle princezny v arabském paláci.

Jak vůbec bude vaše přehlídka v Obecním domě vypadat?

Bude mít čtyři části. Té první dominují etnické až historické prvky, zaskočila jsem trochu i do českého baroka. Středovou částí skládám hold Františku Kupkovi. Inspirovala jsem se jeho obrazy a na základě jeho maleb jsem navrhovala šaty. Pak předvedu dvacet modelů motýlových šatů v životní velikosti. Každou část otevírají znělky filmové projekce, kterou jsem režírovala. Jsou to takové rychlé klipy toho, co se mi odehrává v hlavě. Z nich poté na molo vejdou jednotlivé modelky v modelech, které jsou tím inspirovány. Bude to něco podobného jako Madonna.

V čem?

V tom jejím pojetí velké show. Byla jsem se na ni s obrovskou zvědavostí podívat a zjistila jsem, že to, co ona dělá, já už rok připravuji pro tuhle přehlídku.

A kdy předvedete vaše proslulé svatební šaty?

Těmi moje přehlídka vyvrcholí. Arabská princezna, pro kterou jsem ušila nádherné šaty s motivem labutě, mi je pro tuto příležitost půjčila, a tak jimi za doprovodu Čajkovského Labutího jezera otevřu závěrečnou část show.

Všechny modely jste šila speciálně pro tuto přehlídku?

Ano, je to moje nová kolekce na rok 2007. O den později otevřeme retrospektivní výstavu, kde zase ukážu i svoji minulost. Ale těch retrospektivních modelů tam nebude moc.

Proč?

Já už je nevlastním. Pokaždé celou kolekci kompletně prodám a nic mi nezůstane. Jediné retrospektivní šaty, které uvidíte, mi zapůjčila jedna zahraniční klientka, a patnáct kusů dodaly české zákaznice, pro které jsem je ušila.

Proč jste si půjčila ze zahraničí jen jedny?

Kvůli válce jsem víc nestihla. Jen ty jediné s motivem labutě jsem ještě před válkou stačila dovézt do Prahy, ostatní už mi kvůli blokádě Bejrútu nedokázaly zákaznice z Perského zálivu, které na léto létají do Libanonu, doručit.

Kdo jsou vaše české klientky?

Nevím, jestli by si to přály, tak je radši prozrazovat nebudu. Jsou to manželky podnikatelů a majitelů velkých firem, osobnosti, které něco dokázaly a které mě zajímají. Ženy, které pracují a kterých si vážím. Takové lidi jsem ostatně zvala na svoji přehlídku.

Vy nebudete zvát české celebrity?

Někteří tam budou, ale svoji hlavní pozornost jsem obrátila na ty, kteří v Česku něco budují, jejichž práce tady něco mění a vytváří hodnoty, které přetrvávají. Jsou vzdělaní a zcestovalí a začínají si dopřávat exkluzivitu a výjimečnost. To je pro mě klientela, ne lidé z bulváru, kteří si koupí jedny šaty nebo je chtějí jen půjčit na vystoupení.

Od vás si chtějí půjčovat šaty?

Z nějakého důvodu je to tady zvykem, v Libanonu by to nikoho ani nenapadlo. My jsme s mým mužem strašně zklamaní, že si exkluzivní vstupenku na moji přehlídku nekoupili naši nejbližší rodinní přátelé. Nedokážu si vysvětlit proč, ale asi nám nechtěli pomoct s myšlenkou, že výtěžek jde na podporu obnovy Libanonu a byli dotčeni, že se na mojí akci dostanou, jen když si koupí vstupenku.

Znám je?

Určitě, ale nebudu je jmenovat. Oni sami vědí, o koho jde, a to stačí.

RADŠI LIDI NEŽ BYZNYS

Šijete pro nejbohatší a nejváženější ženy. V arabských zemích, jste uznávanou návrhářkou. Proč jste se nikdy nedostala mezi světovou špičku, proč jste nikdy neměla přehlídku na prestižních Módních týdnech Haute Couture v Paříži?

Protože to je velmi zavazující a svazující.

V čem?

Protože když se dostanete do Haute Couture Syndikátu, který vás na Módní týden přizve, musíte dvakrát ročně odprezentovat nejméně pětadvacet modelů na přehlídkách módních haute couture týdnů. To je strašná honička. Já sama sice mám několik set návrhů za sezonu, možná bych to zvládala i kapacitně, ale já chci mít nad všemi šaty osobní dohled, a to bych nestíhala. Pak totiž musíte mít navíc dílnu ve Francii, kde zaměstnáte určitý počet krejčích a švadlen, abyste splnila podmínku, že vaše haute couture šaty jsou vyrobené v Paříži.

Není vám to líto?

Pro mě jsou nejdůležitější moje osobní zákaznice. A ty bych nemohla začít odmítat kvůli tomu, že si chci uspokojit ego a udělat si haute couture přehlídku v Paříži. Šejchu odmítnete jednou a už vás její rodina a přítelkyně nikdy neosloví. Já dělám pro tak vrcholnou klientelu, že mě to úplně uspokojuje. Stačí mi, že si jednou za pět let užiju slávu tady a potom se to vysílá přes satelitní stanice do světa. Nechybí mi to, ale samozřejmě bych byla strašně ráda, kdybych se tam jednou prezentovala a třeba se i dostala do top ten.

Tak proč to prostě nezkusíte?

Jakmile se tam jednou upíšete, už musíte jet. A když třeba jednou na sezonu vypadnete, už vás všichni sjedou tak, že končíte. To by mě mrzelo a trápila bych se tím, tak v tom kolotoči radši nejsem a pracuji si ve svém okruhu lidí.

Ale já jsem vaši přehlídku viděla na módní televizi Fashion TV.

To ano, vysílala se tam víc než šedesátkrát. To bylo odtud z Prahy. Vždyť i teď, jakmile vyšly billboardy na moji přehlídku, už se mi ozvali z New Yorku a z Los Angeles, že mě zvou, ať uspořádám přehlídku tam. Volali i z Reuters, že o mně budou točit film. Těch nabídek je během prvních tří dnů tolik, že si ani neumím představit, jak je všechny budu moct splnit a zároveň dělat svoji práci. A nedej bože, že bych do toho ještě měla připravovat přehlídku v Paříži, to už bych vážně nezvládala.

Jak to, že to jiní dokážou?

Nevím, třeba mají na všechno spoustu lidí, ale já svoje věci dělám ručně, osobně a v malém týmu. Já jsem tím, kdo šaty nejen navrhuje, ale také maluje na látky, takže mi každé z nich projdou rukama. To u těch velkých jmen, která znáte z módního byznysu, vůbec nepřipadá v úvahu.

Oni se zase snaží dostat tam, kde kralujete vy - do paláců k arabským princeznám a šejchám.

Tam je potkávám. Několikrát se mi stalo, že si v paláci vypíší neveřejný konkurz na ušití šatů pro svatební hostinu. Osloví Johna Galliana (hlavní návrhář značky Dior), Christiana Lacroixe, někdy i Jeana-Paula Gaultiera nebo Gianfranca Ferré (hlavní návrhář Dior před Gallianem) a mě. Mám vždycky ohromnou radost, když vyhraju.

Jak často vyhráváte?

Dost často.

Vy se v palácích potkáváte s těmi návrháři osobně?

Většinou s jejich reprezentantkami, které tam chodí s plnými kufry návrhů a vzorků. Už se mi také stalo, že mě jedna z princezen pozvala, abych si ty jejich návrhy osobně prohlédla s nimi, a tak jsem je viděla při práci a prezentaci.

Ti lidé od Diora a Lacroixe věděli, že jste konkurence?

V žádném případě. Dělala jsem, jakože jsem z jejich rodu.

To muselo být extrémně zajímavé, vidět konkurenci v přímé akci.

To si pište. Hlavně když došlo na domlouvání ceny. Výšivka, kterou já předkládám na půlmetrovém kusu látky, oni měli na dvou až třech centimetrech čtverečních. Navíc si za to účtovali těžké peníze, já to dávám zadarmo jako součást prezentace. S tou princeznou jsme se pak obě dlouho smály.

Co jiného jste se ještě o sobě dozvěděla?

Že jsem v poměru k nim ještě velmi dostupná.

Dostupná? Vždyť jste mi kdysi říkala, že vaše svatební šaty stojí i sto tisíc dolarů.

To je pravda. Ale na takových šatech jsou třeba zirkony za čtyřicet tisíc dolarů a nespočitatelné hodiny ruční práce. To jsou šarže, které si u Diora účtují na hodinu, a já to ani nepočítám.

Takže si vás šejchy najímají místo Galliana proto, že jste levnější?

To těžko. Pro ně peníze nehrají roli. Ale vůbec žádnou. Někdy ušiju celou svatbu a mám jen zálohu na materiály. Jako v případě těch šatů Labuť, které budou svatební část přehlídky otvírat. Na tuhle svatbu skicovalo návrhy několik salonů v Libanonu a v Paříži, já to vyhrála, ale o ceně jsme se začali bavit, až když byly všechny šaty hotové.

Čím jste je teda porazila?

Osobní prezentací při předávání. Tím, že jsem povýšila prostý materiál na originalitu, která se nedá koupit. Vozím jim naprostou realitu. Kolikrát mi princezny říkaly, jak si nechaly přivézt šaty z Paříže, které si vysnily. Ode mě už mají šedesát osmdesát modelů, a tak chtěly šaty zvučných jmen a světové slávy. Očekávaly, že jim Paříž doručí něco echt, něco jiného a lepšího, než jim dodám já. Místo toho byly mnohdy zklamané.

To vám přiznaly?

To mi vážně řekly. V tu chvíli jsem cítila ohromné uspokojení. Protože mi to říká klientela, která si může dovolit cokoliv na světě.

Ve vaší knize jste také psala, že si všímáte detailů. Že když nosí šejcha všude s sebou růženec, vy jí do šatů všijete kapsy, aby si ho měla kam dát.

To platí pořád. Když mám šestnáctiletou princezničku, která si přeje šaty s dekoltem, na který zároveň nemá, tak jí tam tu vycpanou podprsenku všiju a ještě jí ramínka připevním na šaty zespodu poutky s patentky, aby se připnuly a nevykukovaly. Ona má pak v šatech pocit naprostého pohodlí, nepadají jí a může se v nich jakkoli hýbat a dekolt se jí vůbec nikam neposouvá a nerozpadává. Víte, jak potom ona takový osobní přístup dokáže ocenit? To je stejné jako s tímhle mým nátělníkem.

Jak to myslíte?

Mám na sobě nátělník za deset dolarů. Nevypadá, co? Protože jsem si ho vlastnoručně domalovala a všila do něj zvedací podprsenku, která dělá nádherný dekolt. Chce to jen trochu nápadu. O tom to je - vnější oko nesmí vidět všechny ty pomůcky a podpěrky a vnitřně se v tom musíte cítit pohodlně.

Myslela jsem, že v haute couture šatech se z principu nemáte cítit pohodlně. Proč by je jinak předváděly ty nejhubenější a zároveň nejvyšší modelky?

Haute couture je luxus a svázanost, ale můj kredit je v tom, že je dokážu udělat nositelné v každém okamžiku. Návrhář Thierry Mugler, který je proslulý upnutými korzety a nesmírně úzkými sukněmi, tvrdí, že luxus je okázalost a žena pro něj musí něco obětovat. Já k tomu dodávám, že uměním je dodat do těch svazujících modelů praktičnost a pohodlnost.

Myslíte si, že byste byla tam, kde jste dneska, kdybyste tehdy v Československu zůstala?

Úplně otevřeně vám přiznám, že by se mi tady takovýhle úspěch nikdy nepovedl. Oblékala bych těch pár celebrit, co se tu točí pořád dokola, a snažila bych se porazit OP Prostějov. Na tom, čím jsem se mohla stát, má obrovský podíl můj muž. Odjeli jsme odtud pryč, ale nepodařilo se nám dostat do Saúdské Arábie, jak jsme chtěli. Tehdy jsme toho litovali a on kvůli tomu ztratil výnosnou a prestižní práci, ale dneska už víme, že to bylo strašně dobře.

Proč?

Protože to byl opačný extrém od Československa. Byl by to příšerný skok, přijít z Čech rovnou do systému království. Libanon byl a je mezičlánek, mohla jsem se tam všechno učit, řemeslo je tam tradicí, která se předává v rodině. Libanonci jsou výjimeční mezi arabskými zeměmi tím, že jsou kosmopolitní, mluví cizími jazyky, jsou to lídři od byznysu, designu přes hudbu, módu až po architekturu. Lidé jsou nabití nadšením a jsou vychováváni k tomu, aby vždycky chtěli to nejlepší. Tady se spokojujeme s průměrem a to nás ubíjí a brzdí v prosazení se do světa.

Jak dlouho vám trvalo, než jste si tohle uvědomila?

Pár dní. Vážně. Já to z těch lidí hned vycítila a pochopila jsem, že tady mám obrovskou šanci.

Měla jste tehdy nějaký jeden konkrétní průlomový okamžik?

Moje lupenové šaty. Byl to bombastický nápad a zároveň byl z jednoduchého materiálu. Byly to šaty, které se skládaly z jednotlivých lupenů, uvidíte je také na výstavě. Dneska vím, že znamenaly moji vstupenku do světa arabské haute couture.

Taky se tam nosí větší okázalost než u nás, kde jsme spíš praktičtí a střídmí.

To není ani tak okázalost, jako spíš rafinovaná snaha omráčit. Oni se měsíc před konkrétní akcí dokážou zabývat tím, co si vezmou na sebe a co k tomu. Jen si to představte - mně tři týdny před přehlídkou volají zákaznice z velké honorace z Paříže, jestli je situace tady dostatečně bezpečná a jestli si mohou vzít na sebe rodinné šperky. V Česku o tom, co si vezmeme večer na sebe, začínáme přemýšlet maximálně den dopředu. Večer jde žena na banket, tak si k tomu přihodí do kabelky šátek.

Co těm znepokojeným honoracím odpovídáte?

Že si samozřejmě rodinné šperky vzít mohou, protože je na místo konání přehlídky dovezou limuzíny Cadillac přímo před červený koberec a všechno bude zajišťovat bezpečnostní služba.

Přijede vám hodně honorací?

Přijedou velmi důležití lidé, průmyslníci a magnáti s manželkami, lidé vlastnící majetky, o jakých se nám normálním smrtelníkům ani nesnilo. Ale část islámských rodin, o které jsem velmi stála, nebude moct přijet kvůli tomu, že začátek ramadánu letos vyšel na den mé přehlídky a ony musely svoji účast odmítnout.

Na haute couture přehlídku potřebujete modelky nad 180 cm vysoké a velikosti 36. Koho jste si vybrala z českých dívek?

Vybrali jsme jich pětadvacet, ale ještě nejsem úplně spokojená a pořádám dodatečný casting, abych našla dalších šest tahounek. Zítra svážíme modelky z Milána, Paříže a Slovenky a budeme vybírat dál.

Co musí mít ty dívky kromě správné míry?

Hlavně charakter. Musí mít ducha, něco do sebe, dívka bez tváře a osobnosti mě nezajímá.

Lidé o vás říkají, že jste strašně přísná na lidi kolem sebe a svými nároky na ostatní jste až nesnesitelná. Jak to berete?

Je zajímavé, že to o mně neříkají nikde jinde než v Česku. Všude jinde ve světě pro mě lidé aktivně chtějí pracovat a nikomu nevadí, že pracujeme hodně a třeba do půlnoci. Tady všichni v pátek odpoledne vypnou telefony a obtěžuje je, když jim v sobotu zavolám. Na to já nejsem zvyklá. Pětadvacet let dělám včetně víkendů, nikdy nevypínám telefon a nikdy mě nikdo neobtěžuje tím, když mi zavolá.

Je tohle jediný rozdíl mezi tím, jak pracujeme my a lidé v cizině?

Taky je tady spousta chvastounů, co jenom chtějí mluvit. Já je ve chvíli, kdy mě začnou obtěžovat, zastavím a už dál nevnímám. Oni se naštvou, mluví dál a dál, když už já je dávno nepotřebuju, mluví a mluví další půl hodiny a vůbec nevnímají, že mě vyčerpávají a zaměstnávají něčím, co je důležité jen pro ně.

Něco pozitivního byste o práci s Čechy neměla?

Ale samozřejmě! Mám výborný tým. Po počátečních nesrovnalostech jsme se sladili, oni myslí jako já a žijí mojí akcí a já jsem spokojená. Fungují dohromady, spolupracují a nepotřebují mě u každé maličkosti.

Všimla jsem si, že od Gianfranca Ferrého, kterého porážíte v palácových konkurzech, máte hodně věcí. On je váš oblíbený návrhář?

Mám jeho oblečení ráda, ale musím se vám k něčemu přiznat. Já všechno oblečení od něj dostala od jedné princezny, které jeho obchod patří. Vůbec totiž nestíhám chodit nakupovat, a tak mi ona vždycky z jeho poslední kolekce něco dá.

Nestíháte nakupovat?

Vůbec! Taková ostuda! Ani tady v Praze. Jsme domluvené s kamarádkou, že půjdeme na nákupy, a každý den ráno se domlouváme, že tentokrát už vážně vyrazíme. Ještě jsme nedošly ani do Vinohradské tržnice pro chleba.


BLANKA MATRAGI

Narodila se jako Blanka Kyselová 20. 2. 1953 ve Světlé nad Sázavou. Vyučila se brusičkou skla ve sklárnách Bohemia, poté vystudovala Uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě a VŠUM v Praze, obor oděvní výtvarnictví. V roce 1976 získala 1. místo v celostátní soutěži Módní tvůrce. Od roku 1980 žije s manželem v libanonském Bejrútu, kde v roce 1982 otevřela svůj módní salón. V roce 2003 dostala od Českého senátu a Ministerstva zahraničních věcí titul Významná česká žena ve světě.

 

 

 

 

 

 

 

 

Na návštěvě v Bejrútu u Blanky Matragi

Nikdy jsem nebyla velkou fanynkou tvorby Blanky Matragi. Její modely na mě byly moc komplikované a barevné. Ale pak jsem za ní odjela do Libanonu.

Ta žena je všechno, co jste o ní slyšeli, jen desetkrát víc. Když vypráví o svých šatech, divoce gestikuluje rukama, sype na vás množství neuvěřitelných historek  ze zákulisí arabských paláců, do toho vyřizuje telefony a rozdává příkazy podřízeným na všechny strany.

Všechno, čím se Blanka Matragi obklopuje, musí být prvotřídní. Byt jim z velké části vybavoval Bořek Šípek, jezdí Mercedesem SUV, a to, čemu říkají chata, je ve skutečnosti luxusní dvojdomek se soukromou zahradou a výhledem na moře v komplexu, kam security nepustí nikoho bez pozvání. Dole má Makram zaparkovanou malou loď. I na pravidelnou hodinu thaiboxu chodí Blanka třikrát týdně do nejlepšího fitness ve městě.

V domě, na kterém už z dálky vidíte velký nápis Blanka Haute Couture, tráví návrhářka naprostou většinu svého života. Málokdy se zastaví. Šatům obětovala všechno ostatní, celý den se točí jen kolem své tvorby. Těžko by s ní vydržel někdo jiný než trpělivý a velkorysý Makram. "Já vím, že na mě Makram celý život čeká," říká mi tichým hlasem jednou večer, když už Makram spí. "A já pořád nejsem schopná se zastavit."

Do čtyřiceti nestihla o dítěti podle svých slov ani přemýšlet. Při procházce starou částí města potkáme malou roztomilou holčičku. Oba dva se jako uhranutí zastaví uprostřed náměstí. Něžně se na ni dívají, hladí ji po vlasech. "Tak ji vem a je naše," říká Blanka Makramovi v legraci, ale v hlase je cítit, jak moc by si to přála.