Nové kolekce ready-to-wear a haute couture Matragi odprezentovala v rámci charitativního večera pro Nadační fond pro zdraví dětí, který uspořádala společnost Central Group. O tom, že designérce její krajané rozumějí, svědčilo i množství těch, kteří nepohrdli ani místy k stání. A to za vstupenky utratili nemalý obnos.
Večer odstartovali houslista Pavel Šporcl a pěvkyně Andrea Kalivodová, která zazpívala známé árie z Bizetovy opery Carmen i z muzikálu Bídníci. K popovému charakteru tvorby Blanky Matragi sedl výběr "klasických muzikantů pro masy" dokonale.
Krátký audiovizuální úvod naznačil téma přehlídky, totiž znovuzrození bájného fénixe. Pak už se na mole objevila topmodelka Denisa Dvořáková v prvním z modelů kolekce ready-to-wear.
Nositelné, nebo nelichotivé?
"Ona dělá šaty, které se opravdu dají nosit," okomentovala návrhy Matragi snad trochu překvapeně jedna z divaček. Hodnocení to bylo poněkud dvojsečné, nosit se přece dají i rybářské holiny nebo pytel na brambory.
A tak zatímco některé z modelů působily skutečně "nositelně", u dalších se nabízely otázky: pro koho a pro jakou příležitost jsou vlastně určené? Vzdušné batikované šaty z organzy by se snad hodily na letní dovolenou, ale jejich zdobení mátlo. Ve fénixovském duchu nechybělo peří, zcela v duchu matragiovském byly ozdoby ze štrasu, korálků či flitrů.
Střihy sahaly od lichotivých po takové, co by neunosila ani Kate Mossová. Široký pásek na bocích uvázaný přes úzké minišaty ženám neslušel v 80. letech a nesluší jim ani teď. Obdobně jsou na tom šaty stažené pod zadečkem do užšího pásu nebo kombinace minišortek a po stehna vysokých kozaček.
Velkolepost prokládaná kýčem
Sofistikovanější už byly reakce designérky na současné trendy ze světových přehlídkových mol. Módní siluetu s velkými rameny přetavila do objemných bolerek se zdobením z peří, oblíbila si zjevně i boty bez podpatku. Na některém z velkých fashion weeků by nejspíš obstály také aktuální krátké pláštěnky.
V kolekci haute couture Matragi předvedla to, co umí nejlépe: večerní šaty z hedvábné organzy. Bohužel i mezi nimi se našly ty, které nesly (a většinou neunesly) příliš mnoho zdobných prvků. Kvalita se rychle proměňovala, modely s prokazatelným "wow efektem" střídaly překombinované kousky, které připomněly spíš tvorbu Josefa Klíra než třeba módního domu Valentino.
Designérka Blanka Matragi
A tak pořád dokola. Zelené flitrové šaty s bolerkem z peří byly elegantní a až překvapivě minimalistické. Ultravysoké kozačky s třpytivým topem vypadaly lacině. Vypasovaná večerní róba byla splývavá a ladná; aplikace na šatech krajkových působily nuceně.
Barevná alchymie
Výrazný okruh tvořily modely v černé a bílé. Dominovaly jim průsvitné, blyštivými výšivkami poseté látky: jako by autorka narážela na Marca Jacobse, konkrétně na jeho poslední kolekci pro módní dům Louis Vuitton. K záplavě třpytek ovšem přimíchala ještě prvky op-artu – a výsledek byl rozpačitý. Nejlépe z toho vyšel zdobený bílý top s pruhovanou maximalistickou sukní.
Stěžejní část kolekce, ve které byl motiv fénixe nejvýraznější, charakterizovaly jemné přechody od jednoho odstínu k dalšímu. Sytě modrá, pomněnková, stříbrná, bílá, pudrová, vínová... S barvami Matragi kouzlit umí, materiály a střihy jako by jí někdy proklouzávaly mezi prsty. Některé róby nebo koktejlky přitom od toho, aby byly hodné červeného koberce, dělí jen jediný detail.
Ovšem právě detaily jsou v módě zásadní. Čím dál víc také platí, že prvky, které jsou "navíc", můžou celý model znehodnotit. V případě Blanky Matragi mezi ně patřily třeba zdobené rukávy na už tak komplikované róbě, nesmyslně umístěné vlečky nebo sklady nad zadečkem, které připomínaly jakýsi asymetrický peplum.
Maximalismus může být na škodu
Totéž platilo pro velkolepé taftové šaty – ty by perfektně fungovaly samy o sobě, ale designérka je ozdobila ještě krajkou, peřím a kamínky. Také pokud šlo o závěrečnou sadu svatebních šatů, byla evidentně ve svém živlu. Modely balancovaly na hranici záměrné princeznovské megalomanie (kdo někdy nesnil o šatech s vlečkou?) a nevalného vkusu tuzemské pseudosmetánky.
Upřímnou chuť ohromovat, entuziasmus ani nezměrnou píli designérce upřít nemůžeme, ostatně soudě dle výkřiků "Bravo!" oslnila pražské publikum i tentokrát. Slušela by jí ale větší autocenzura. Někdy je totiž lepší zdobit méně než více. A raději pustit do světa méně návrhů, ovšem dotažených do konce, než být produktivní za každou cenu.
