Se Stáníkem trávila maminka veškerý svůj čas. Jak by také ne, babičky bydlely daleko a tatínek měl moře práce. Chlapec byl poslušný, dobrosrdečný a miloval zvířata. Strašně se těšil do školky. "Budou tam samé hodné dětičky a budete si hezky hrát," slibovala mu maminka.
Odvaha Stáníka přešla hned, co strčil hlavu do školkovské branky. Že bude vlastně poprvé v životě bez mámy, mu došlo až teď. Rozplakal se. Plakal celou hodinu, kterou pobýval ve školce. Plakal i další dvě, které tam strávil den následující. Plakal, když jeho nový kamarád rozpůlil na zahrádce lopatkou žížalu a nová kamarádka mu sdělila, že má hnusný boty. Plakal týden, měsíc… Postupem času začal být nevrlý a agresivní. Po dětech házel písek a rozbíjel jim stavebnice. Bezradné učitelky ho nasměrovaly na psychologické vyšetření…
Rodina na dně, dítě v pohodě
Že prvotní odloučení od matky vyvolá v mnohých dětech pláč a obavy, je celkem běžné. Horší bývá, přetrvává-li tento stav delší dobu. Psychický nápor prožívá nejen dítě, ale i rodiče. Eva Burešová, matka šestileté Terezky vzpomíná: "Když Terka začala ve čtyřech letech chodit do školky, probrečela každé ráno snad tři měsíce. A já trpěla s ní. Do práce jsem musela, nebylo zbytí, ale usmívejte se na klienty, když se vám uvnitř všechno svírá a vy v duchu vidíte jen to plačící, nešťastné dítě, neustále opakující "já do školky nechci!". Nechápala jsem to, děti k nám vždycky chodily a Terezka měla odmalička společnost ráda. Samozřejmě ale vše s maminkou za zády. Ve školce mě neměla. Každé ráno smlouvala a vyváděla. Paní ředitelka mě pořád uklidňovala, že to dcera zvládne, jen být trpělivá. Měla pravdu. Zvládla to. Někdy kolem Vánoc jako když utne a ve školce bylo najednou strašně fajn. Jen já byla psychicky na dně."
Méně strachu, více trpělivosti
To, do jaké míry bude dítě schopné odloučit se na čas od milující osoby a přijmout roli v novém kolektivu, můžeme hodně ovlivnit výchovou. Odborníci se shodují v tom, že klíčovou úlohu hraje matka sama. Je snadné přesvědčit maličkého potomka, obzvlášť je-li citlivější povahy, že nejlépe mu bude s maminkou a všude jinde už jen hůře.
Svou roli může sehrát i její byť povědomý strach z toho, že už je dítě trochu samostatné a krůček po krůčku na ní méně závislé. Úzkost rodiče tak může vyvolat úzkost v dítěti, v tomto případě takzvanou separační úzkost, způsobující občas až úplné sociální odtažení.
Zatímco optimistický příběh Terezky svědčí o tom, že děti si nakonec zvyknou a zvládnou vše, ten Stáníkův spíš poukazuje na menší procento ratolestí, které si zvykají dlouho a s obtížemi. Ještě dnes, v první třídě, přetrvávají jeho problémy. Agresivní už sice není, nicméně stále jsou tabu všechny výlety, školy v přírodě, delší pobyt ve školní družině…
Jeho matka přiznává: "Vím, že nesu svůj díl viny. Stáňa je jedináček, většinu času tráví se mnou a manželem. Ve čtyřech letech uměl číst i psát. Vždycky pro mne bylo přijatelnější sedět s ním nad knížkou než nad bábovkami na písku…"
Psycholožka, k níž tenkrát Stáníka ze školky doporučili, neshledala u chlapce žádnou "poruchu", jen učitelům a rodičům doporučila více trpělivého a laskavého přístupu.
Je normální, když nechce do školky?
Trpělivost a laskavost ostatně doporučují odborníci rodičům tak nějak paušálně. A hlavně nepanikařit, provázejí-li první delší odloučení dítěte od matky slzičky. Dětský psycholog Václav Mertin například tvrdí: "Řada dětí pláče, dokud jsou například s rodičem v šatně školky, jakmile ale vejdou do třídy, normálně se zapojí do hry a dalších aktivit a na rodiče si po celý den ani nevzpomenou…"
A pokud si vzpomenou a do žádných her se nezapojí? Podle psychologa to rozhodně není důvod lámat hned nad dítětem hůl. Možná jen není ještě dost zralé na delší pobyt mimo důvěrně známé prostředí, což u tří, čtyřletých dětí bývá docela i pochopitelné.
"My se někdy tváříme, jako že určitá věc má být přesně tak, jak naplánujeme. Všechny děti chodí do školky, tak je normální chodit do školky. Jenže některé dítě není na kolektivní zařízení zralé nebo připravené, líbí se mu mnohem víc doma, nechce nikam chodit. A my pak přemýšlíme, jestli je normální, když do té úžasné školky nechce," říká doktor Mertin.
Podle něj je v první řadě důležité, aby se dítě ve školce cítilo v bezpečí, aby tam měl k němu někdo hezký vztah, aby se tam děly zajímavé věci a nechtěl po něm nikdo bez předchozí přípravy činnosti, na které není z domova zvyklé. "Pak je důležité, aby si mohlo být zcela jisté, že pro ně rodiče přijdou nejpozději, jak slíbili a raději ještě o chvíli dřív. Hovory o školce by se měly týkat veselých aktivit, zábavy s kamarády, dosažených úspěchů (učitelky je mají povinnost zajistit každému dítěti) nebo budoucích příjemných činností," soudí psycholog.
co dělat, aby na vás dítě tak neviselo?Umožnit mu trávit nějaký čas i s jinými osobami než s vámi – třeba s tatínkem, babičkou, tetou, kamarádkou. Zvyknout ho na to, že občas odcházíte a zase se k němu brzy vracíte. Nevzdávat se vlastních aktivit, koníčků, myslet i na sebe sama, bez výčitek zajít ke kadeřníkovi či na kafe s přáteli. Podporovat samostatnost dítěte úměrně k jeho stáří a schopnostem. Podporovat kontakt dítěte s ostatními vrstevníky, vyhledávat jiné prostředí než jen to, co důvěrně zná. Ideální bývají aktivity různých mateřských center, pohybové hry pro nejmenší apod. Nepřenášet zbytečně na dítě vlastní strach a úzkost. Psycholog Václav Mertin říká: "Obavy z odloučení a smutek z nepřítomnosti blízké osoby patří k "výbavě" normálního člověka. Je jedno, jestli jde o dítě, nebo o dospělého. Dítě má však mnohem méně zkušeností, takže mnohdy i banální odloučení, kdy jde třeba máma na záchod, může v určitém období vyvolat až hysterickou scénu. Dítě neustále sbírá životní poznatky, vyhodnocuje události – jestliže má s námi zkušenost zklamání, jestliže cítí v našem jednání nejistotu, tak to zcela určitě posiluje i jeho nepříznivé reakce." |
