Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Bettina Lobkowicz: Jsem princezna i rolník zároveň

  0:15aktualizováno  0:15
Dcera švýcarského továrníka před lety vyvdala sňatkem s Jiřím Lobkowiczem titul princezna. Léta pak se svým mužem renovovali zámek Mělník. Teď se rozvádějí, manžel ji opustil kvůli jiné. Bolelo to, ale konečně si věci může dělat po svém. "Mám teď třicet let sama pro sebe," říká.

Bettina Lobkowicz | foto: Ondřej Košík

Cítíte se jako princezna?
Nikdy jsem se necítila jako princezna. Ten titul se v Česku ani neuznává. Já jsem vždycky pracovala. Jsem podnikatelka. (pozn. autorky: B. L. vlastní mělnické vinice a vinné sklepy). Přesněji rolník. Asi jediný samohospodařící rolník na Praze 1, kde jsem jako cizinka registrovaná, přestože vinice mám v Mělníku.

A čím jste chtěla být jako malá holka?

Bettina Lobkowicz (51)

Sedmnáct let se starala o rekonstrukci, propagaci a interiéry zámku Mělník. Druhým rokem se věnuje ‚pouze‘ práci ve vinařství Lobkowicz na Mělníku.
* Vysokoškolská studia zakončila cestou kolem světa.
* V roce 1983 se zasnoubila se spolužákem Jiřím Lobkowiczem a opět let později se vzali.
* V 80. letech pracovala jako delegátka Mezinárodního červeného kříže a později jako investiční bankéřka.
* V roce 1990 se přestěhovali do Prahy. Od roku 1991 se starala o restituce svého tchána Otakara Lobkowicze, měla pak na starosti celé panství. Převzala vedení lobkowiczkého vinařství na Mělníku a výrazně se podílela na rekonstrukci zámku. V roce 1998 koupila od manžela vinice. * Mluví německy, francouzsky, anglicky, italsky, španělsky, portugalsky, česky. Má i základy latiny a řidičák na traktor.

Chtěla jsem být pilotkou osobního letadla. Můj dědeček pracoval jako inženýr leteckých motorů, líbilo se mi to prostředí.

Pilotujete aspoň vlastní firmu. Baví vás řídit lidi?
Nepřemýšlela jsem o tom. Řekla bych, že s lidmi ráda pracuju. Velkým vzorem pro mě byl a je můj otec. Ten musel ještě jako úplný mladíček převzít továrnu po svém otci, který zemřel poměrně mladý. Neměl předtím žádnou zkušenost, ale vedl továrnu dobře. Já mám navíc na rozdíl od něj ze Švýcarska také zkušenost normálního zaměstnance, což je dobré k tomu, aby člověk lidem víc rozuměl. A navíc si teď můžu ještě více užívat, že jsem ve své práci svobodná. Řídit podnik je sice velká zodpovědnost, jste s ním dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, o dovolených, ale zároveň můžete realizovat věci po svém. Podstatné ale je rozumět svým lidem a umět s nimi pracovat.

Vlastníte vinohrady a mělnické vinné sklepy. Kolik máte zaměstnanců?
Patnáct, ale když jsem podnik převzala, měl jich sedmdesát pět.

To jste jich tolik vyhodila?
Časem chtěli jít pryč oni sami.

Copak? Byla jste tvrdá šéfka?
Oni by asi řekli, že ano. Jsem i nejsem. Netoleruju, když lidi nedělají svoji práci, takže jsme si s mnohými nerozuměli. Ale na druhou stranu pochopím, když někdo potřebuje volno třeba kvůli dítěti. Mám ve firmě několik angažovaných otců, líbí se mi, vycházím jim vstříc. Když vím, že mají splněné úkoly, proč by tam museli sedět do večera. Očekávám ale, že bude-li třeba, zůstanou zase v práci déle. Když jsem pracovala jako investiční bankéř, tak jsem zase chodila v pracovní době ke kadeřníkovi. Řekla jsem v kanceláři: "Pardon, dvě hodiny tady nebudu, budete ale všichni rádi, že budu vypadat líp." Ale svou práci jsem nikdy nezanedbala. Člověk musí sám vědět, co je vhodné.

Bettina Lobkowicz

Rozvádíte se se svým mužem Jiřím Lobkowiczem. Před dvěma lety si našel mladou pěvkyni a žije s ní. Neměla jste tehdy chuť se sbalit a odjet pryč, zpátky do Švýcarska?
To ne. I když on by si to tak asi představoval. Je ale pravda, že od té doby tam jezdím každý víkend. Když máte problémy, nechcete je mít sedm dní v týdnu, potřebujete si od nich odpočinout, já odpočívám ve Švýcarsku.

Trvale se vrátit nehodláte?
To bych musela prodat podnik, což neudělám. Když něco vybudujete, ceníte si toho. Některé věci ještě zdaleka nejsou hotové, máme další plány. A v době ekonomické krize musíte být jako šéf svým lidem oporou, v žádném případě jim nesmíte dát najevo, že to chcete zabalit. Krizi musíme překonat společně, kdyby lidi cítili, že na firmu ta Švýcarka kašle, nebyli by vůbec motivovaní.

Co je pro ženu, od které odchází po letech její muž, nejdůležitější, aby se nezhroutila a zároveň nezanevřela na celý svět, na muže zvlášť?
Pokračovat. Koukat se dál, ne zpátky. Jen dopředu. Nechci dopustit, aby se ze mě stala zahořklá bába. Člověk musí život brát, jak je, s tím vším, co přináší. Když podnikáte, tak dobře víte, že nic nejde tak hladce, jak jste si vymyslela. Pořád se děje něco, co nemáte v rukách.Musíte dělat kompromisy. Některá rozhodnutí druhých musíte jednoduše akceptovat, nemůžete si pořád dupat a říkat, to chci, to nechci. Dobře, nastala nová, možná nepříjemná situace, pojďme ji proměnit v náš prospěch.

Jak jste proměnila odchod muže ve svůj prospěch?
Dělám si věci zase po svém. Pokud s někým žijete, musíte denně dělat kompromisy, věci, které jste si sama nevybrala. Přizpůsobujete se. A najednou (luskne prsty) zase můžete jet po svém. Ale jistě, nejdřív to bolí... Hodně mi pomohlo cestování a rodina.

Dokážete muže-padesátníky, kteří odcházejí od svých žen za mladšími, v něčem pochopit?
Naprosto. Ale předem musím říct, že mi vadí, že se to ve společnosti obecně spíš toleruje chlapům, ne ženám. Přitom i ženy se můžou kolem padesátky zamilovat.

Dobře. Většinou ale odcházejí muži. Řekla jste, že je naprosto chápete, takže, co je k tomu vede?
Potřeba změny. S věkem ubývá prostor a vůle ke změnám, k novým začátkům. Přitom člověk před sebou má ještě skoro třicet let života. Aby začal něco nového nebo něco dělal jinak, potřebuje silný nový impulz, a ten mu žena, se kterou je třicet let, asi nedá. Když jste s mužem od dob studií, už se mu od vás nedostává úžasu a obdivu, váš muž už vás nemá moc čím okouzlovat. Ale on potřebuje obdiv. S Jiřím jsme se brali jako spolužáci z vysoké školy. Slýchával ode mě už spíš: "Nó jo, to je Jirka, celej on, jinačí už nebude..." Ale Jirka nechce být ten Jirka z vejšky. Když potká někoho, kdo udělá: Ach, Jirka! Ten Jirka, to je někdo!, tak mu to přirozeně dodává novou energii. A kvůli tomu to dokážu pochopit. Víte, dříve lidi nemuseli řešit, co udělají v padesáti letech s dalšími desítkami let života. Umírali dřív. Ženy umíraly při porodu, tak si muž vdovec mohl legitimně hledat jinou ženu. Dneska to tak není, takže to chápu.

Takže vy začínáte žít po svém.
Ano. Důležité pro ženy je se nebát. Myslím, že pro ženy, které své pozice dosáhly jen díky manželovi, je rozvod zásadní problém. Když byly plně závislé na něm, dostávají se do velmi nepříjemné a složité situace. Pokud je ale žena samostatná a vede vlastní aktivní společenský život, pak to není žádná tragédie. Navíc je velmi pozitivní, že mám teď volné víkendy. Zámek Mělník, to znamenalo samé turisty a samé starosti. Teď si můžu dělat věci po svém: super, dalších třicet let mám pro sebe!

Bettina Lobkowicz na mělnické vinici

Připustila jste, že zpočátku to bolelo. Takže do této optimistické fáze jste se asi nedostala hned. Jak to probíhalo?
Od začátku to nebylo nic příjemného. Já se nenechám vytlačit z republiky, myslel si, že to tady sama nezvládnu. Já ale říkám: "Ty ses rozhodl, že změníš svůj život, tak si ho změň. To je v pořádku, ale i já si změním svůj život podle svého, ne podle tvých představ. Nenechám si nic diktovat."

Jak to, že se ten rozvod tak táhne?
Náš rozvod má být podle švýcarského práva, tam nemůžete mít rozvod, dokud nejste majetkově rozdělení. Pokud chcete mít nový život, tak si do něj přece nechcete nosit staré nesrovnané věci. Ten tlak, aby se dva dohodli před rozvodem, aby pak každý mohl pokračovat sám, je správný. Dohoda ale bolí.

Přemýšlela jste někdy nad tím, co byste dnes dělala, kdybyste s manželem po revoluci neodjela do Česka?
Byla bych asi bankéřka. Bohužel.

Proč bohužel?
Jako investiční bankéřka bych byla obětí krize. V novinách by se psalo: Bettino, vraťte nám naše peníze! (Směje se) Víte, já jsem ráda, že jsem tady. Jsem ráda, že jsem mohla prožít změny na přelomu 80. a 90. let v Československu. A jsem ráda, že nedělám v bankovnictví, ale v zemědělství, k tomu bych se ve Švýcarsku nedostala.

Co vy na tom zemědělství pořád máte?
Zemědělství vás naučí, že všechno nelze mít pod kontrolou. Můžete být ten nejlepší manažer na světě, mít všechno skvěle zorganizované a naplánované, ale když nezaprší nebo když naopak prší moc, jsou vám veškeré manažerské schopnosti k ničemu. Nezáleží jen na vás a vaší vůli, ale na spoustě věcí, které neovlivníte. A to mě baví, strašně. Nejsem asi úplně pokorná, ale jsem určitě pokornější než dřív. Miluju práci s lidmi. Musíte vědět, co v nich máte, který traktorista je nejšikovnější, která dáma nejlépe rozumí vinici. Potřebujete lidi, abyste mohla udělat víno, které se dá pít. Práce, lidi a slunce. Je to trochu adrenalin. Každý rok je víno jiné. Vinice vás učí vytěžit z podmínek, jaké máte, z každé situace a z každého počasí to nejlepší.
A právě tohle mi pomohlo i v mé osobní situaci.

Stalo se vám už někdy, že z celé sklizně nebylo vůbec nic?
Ano. V roce 1997 byl velký mráz, až minus dvacet pět. To bylo těžké. Už dopředu víte, že z toho nic nebude. Nejde to zachránit, nic z toho nevyrobíte, zmrzlo to. Nezbylo než to přijmout a doufat, že další rok to bude lepší. To byla lekce.

Je ve víně cítit ekonomická krize?
Přímo ne, spíš máme už delší dobu problém s tím, že v rámci Evropské unie je opravdu moře vína, konkurence je obrovská. Na jednu stranu to každému vinaři komplikuje odbyt, ale na druhou nás to motivuje a tlačí, abychom se víc snažili. Zároveň v posledních letech vnímám také trend spotřeby v rámci regionů, podporu lokálních trhů. To je pro nás na první pohled výhodné, ale ve víně to funguje jen částečně. Vozit minerálku přes půl kontinentu je hloupost, ale víno má kouzlo právě v tom, že můžete ochutnávat odrůdy z různých koutů světa.

Můžete ten trend tedy jako vinařství vůbec využít?
Naštěstí spousta lidí, kteří už ledacos z celého světa ochutnali, dostávají chuť i na to, co jim roste "za domem". Chodí k nám, často přímo do sklepů, ochutnávat, kupují sudová vína. Pořádáme na jaře vinařské noci. Od osmi večer do osmi ráno mělničtí vinaři nabízejí návštěvníkům ochutnávku minulé sezony. A zájem opravdu stoupá. Obecně mám pocit, že zájem ochutnávat a poznávat víno, vpíjet se do něj, stoupá.

Měla jste nějaký vztah k vínu ještě ve Švýcarsku?
Jistě. Můj strýc je švýcarský vinař.

Bettina Lobkowicz

Švýcarský vinař? Přiznám se, že jsem žila v domnění, že v Alpách se vínu zrovna nedaří.
Ale ano, rostou tam speciální alpské odrůdy. Vinice jsou až do výšky 1 100 metrů nad mořem. Pěstují se hlavně bílá vína, Švýcaři je mají rádi. Tam bílá vína nemají kyseliny, nechávají se dvakrát vykvasit. Dřív mě to oslovovalo, teď tedy už ne... (zavrtí hlavou a napije se nasládlého mělnického muškátu – výborně se hodí ke štrúdlu, který jíme v malostranské cukrárně)

Dovolte mi hodně osobní otázku. Nemáte děti, bylo to také rozhodnutí vyšší moci, které jste nemohla než přijmout?
Možná se to tak dá říct. Já bych měla děti ráda. Ale... (dlouze se odmlčí). Můžu být i skvělá teta. Mám kolem sebe mladé lidi, možná i díky tomu, že nemám ten mateřský ochranitelský komplex, mě přijímají jako starší kamarádku. Když máte děti, jste v kontaktu s mladší generací automaticky, když je nemáte, musíte se o to snažit, abyste nezakrněla. A to dělám. Ale bolí, že děti nemám. To připouštím.

Tak se posuňme úplně jinam.
Do Lurd. Organizovala jste pobyty postižených lidí v místě, kde se kdysi měla zjevit Panna Maria a které má prý zázračné uzdravující účinky.

Opravdu to těm lidem pomáhalo?
Cítili se pak lépe. Skutečně.

Nepřipadáte mi jako žena, která věří v zázračné uzdravení.
Však také nevěřím. Ti lidé se pak opravdu cítí líp, ale sama to nepřičítám žádným zázrakům.

A čemu tedy?
V Lurdech je nádherné, že tam nemocný či jinak handicapovaný člověk má najednou pocit, že on je úplně normální. Veškeré obchody, služby, všechno je tam zařízené pro nemocné. My, zdraví, jsme tam exoti, oni jsou ti normální. Jezdí tam vážně nemocní lidé z celého světa. Terapeutickou roli tam hraje pocit, že v tom nejsou sami. Když tam ty lidi na čtyři pět dní odvezeme, pomůžeme i klimatu v rodině, která se o postiženého stará. Představte si, co to musí být, celý rok dennodenně pečovat o svého blízkého, který je třeba na vozíčku. Je to obrovská zátěž. Když se o něj na týden postará někdo jiný, uleví se vám a pak se na něj zase těšíte. Na druhou stranu i pro nemocného je zátěž být pořád závislý na svých blízkých. Jen přijímat – to je také těžké. Pro nemocné jsou Lurdy obrovský zážitek. Odjíždějí s nadějí, že se uzdraví, věří, že se může stát zázrak.

Ale ten se nejspíš nestane.
Toho se také nejvíc bojíme, aby nebyli zklamaní. Ale jak už jsem řekla, ti lidé se v naprosté většině po tom pobytu cítí lépe. Jiné klima, jiná atmosféra, jiní lidé. Už i to může být uzdravující. Pro mě to byl vždycky dar tam jet, i když to bylo někdy velmi těžké.

Jaká je vaše role na takovém zájezdu?
Jezdíme tam jako skupina dobrovolníků. Staráme se o ty lidi 24 hodin denně. V Lurdech je velká nemocnice, kde se poměrně levně dají pronajmout lůžka, ale je bez personálu. Veškerou obsluhu musíte zajistit vy. Oni jen vaří. Vy ty lidi krmíte, pečujete o ně, přebalujete, když je nutné, uklízíte. Když se odjíždí, musí to být zase špígl nýgl. Jako dobrovolníci tam jezdí bankéři, manažeři, lékaři. Většina dobrovolníků tam jede poprvé, neví, co je čeká, nedá se o nikom předem s jistotou říct, že to zvládne. Je jedno, kým jste v "civilu".

Bettina Lobkowicz jako dobrovolnice v Lourdech

Jaká je motivace těch lidí tam jet? Udělat si čárku u Boha?
To je málo, čárka nestačí. Motivace musí být vnitřně silná potřeba pomoci. Tam si teprve uvědomíte svoji vlastní nedokonalost. Stane se, že už prostě nemůžete, nemáte sil. Buď vás to baví a vrátíte se, nebo se nevrátíte už nikdy. Neodhadnete předem, jak kdo bude fungovat. Dny v Lurdech jsou velmi intenzivní. Tým musí spolupracovat, roli hrají velké emoce, je to neznámé prostředí. Někdo to vůbec nezvládne, nebo naopak chce ukázat, jak je dobrej, první den dělá všechno za všechny na sto padesát procent a pak odpadne a nemůžete s ním už počítat.

Máte velmi slušnou češtinu, kdy jste se začala učit? Už ve Švýcarsku?
Ne, kdepak, až tady. Proč bych, prosím vás, dřív mluvila česky? S manželem jsme mluvili francouzsky.

A teď?
Teď už spolu moc nemluvíme (směje se).

Jak vás lidé na Mělníku vnímali, když jste přijela? Když se jim na zámek přistěhovala princezna ze Švýcarska?
Vždycky se o mně říkalo, že jsem rázná. Někteří lidé mě přijali dobře, jiní ne. Ti, co mě vůbec neznali, mě nejspíš pomlouvali. Někdo mi radil, abych dala nějaký článek do novin o sobě, ale já jsem říkala, že přece pracuju a čas ukáže, jestli pracuju tak, že to prospívá i Mělnickým, nebo ne. Nikdy jsem se neucházela řečmi o přízeň lidí, nejsem politik, nesháním hlasy.

Na zámku jste určitě vítali i státní návštěvy. Kdo vás mile či nemile překvapil?
Bylo jich tam hodně. Velmi ráda vzpomínám na prince Charlese. Byl velmi příjemný a zajímavý. Vůbec není odtažitý, jak někdy vypadá.

Cítila jste se vůbec někdy jako v pohádce?
Nikdy. Jak už jsem řekla, kolem mě je jen hodně hodně práce.

Takže spíš jako hrdinka budovatelského filmu.
Skoro. Někdy to byly legrační situace. Byla jsem na vinici, celé odpoledne jsme sklízeli víno. Modré hrozny. Měla jsem od nich úplně modré prsty... To hned tak nesmyjete. Večer jsem šla na večeři s dánskou královnou. Když jsem jí podávala ruku, koukala na moje prsty, co to mám za podivnou manikúru. Jak už jsem řekla, jsem hlavně rolník.

Autoři:




Nejčtenější

Sport na čerstvém vzduchu a s přáteli je nejlepší způsob, jak si užít léto.
Léto v pohybu: Sportovní outfity a doplňky, kterým neodoláte

Krásné letní počasí přímo vybízí k venkovním sportovním aktivitám. Návštěvu fitness center proto odložte, až se ochladí, a prázdniny využijte ke sportům, které...  celý článek

Billie Piperová
Piperová: Ve třiceti po mně nemůžete chtít, abych vypadala na dvacet

Britské herečky Billie Piperová (34) se dotklo, že se do ní opřeli někteří novináři kvůli vráskám. Po třicítce očekávala, že se podobným článkům vyhne. Jak...  celý článek

Ilustrační fotografie
Letní lásky? Pozor na pohlavně přenosné nemoci, které způsobují neplodnost

Ze vzrušující známosti na jednu noc se může stejně tak vyklubat i závažný zdravotní problém v podobě pohlavní nemoci s potenciální hrozbou neplodnosti. Než se...  celý článek

Houbové rizoto
Rostou? Tak honem do lesa! Tyhle recepty užijete nejen na chalupě

Uklidňující procházka lesem mnohdy vyústí ve sběračskou výpravu – zejména, když máte svoje tajná místečka a vezmete si s sebou košík. Co ale s houbovou úrodou?...  celý článek

Světlé odstíny vlasů jsou pro léto nejvhodnější.
Pět tipů, jak si v létě udržet zářivou barvu, aniž by vaše vlasy trpěly

Sluníčko i chlór dává vlasům zabrat. Nezřídka dokonce mění jejich barvu. Vyplatí se proto dopřávat kadeřím pravidelnou péči pomocí speciální kosmetiky.   celý článek

Další z rubriky

Paris Jacksonová na Met Gala (New York, 1. května 2017)
Jacksonová: Jsem normální člověk s celulitidou, jizvami a kily navíc

Dcera krále popu Michaela Jacksona se stále častěji objevuje na fotografiích v předních světových módních magazínech. Jak ale sama Paris Jacksonová (19) říká,...  celý článek

Katherine Heiglová (Los Angeles, 16. září 2014)
Bála jsem se, že neshodím 23 kilogramů z dob těhotenství, říká Heiglová

Herečka Katherine Heiglová (38) v těhotenství přibrala necelých 23 kilogramů. Původně si myslela, že nepřekoná hranici 15 kilo, ale nakonec to bylo přes...  celý článek

Billie Piperová
Piperová: Ve třiceti po mně nemůžete chtít, abych vypadala na dvacet

Britské herečky Billie Piperová (34) se dotklo, že se do ní opřeli někteří novináři kvůli vráskám. Po třicítce očekávala, že se podobným článkům vyhne. Jak...  celý článek

Další nabídka

arome.cz

První pomoc při vypadávání vlasů: Tabletky i přípravky pro bohatou hřívu
První pomoc při vypadávání vlasů: Tabletky i přípravky pro bohatou hřívu

Zničehonic začínáte ztrácet svou jinak bohatou hřívu? Nepropadejte panice a podívejte se, jak vypadávání vlasů udělit stopku hned v začátcích.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.