Ona
Bela Schenková.

Bela Schenková. | foto: Lucie Robinson

Bela Schenková: žila se známými muži, ve 44 letech chce poprvé svůj domov

  • 43
Bela Schenková prožila svůj život se dvěma známými muži. Prvním partnerem byl herec Jan Potměšil, dalších dvacet let strávila s Matějem Formanem. Ani z jednoho vztahu však nemá děti a ve svých čtyřiačtyřiceti letech si teprve dnes začíná budovat svůj první domov.

Je ženou několika profesí – herečka, loutkářka, režisérka, scenáristka. K tomu všemu s divadlem dost cestuje. Jednu dobu dokonce vedla kočovný život. S Matějem Formanem a francouzskými kolegy jezdili za diváky v karavanech. Jejich představení měla úspěch. I díky tomu, že byla jiná. Třeba tím, že jim servírovala polévku, kterou sama uvařila.

Jakou jste měla včera k obědu polévku?
Vůbec žádnou.

Zprotivily se vám z dob divadelního vaření?
Naštěstí ne, dělala jsem je jen v představeních La Baraque s francouzskou společností Voliere Dromesco a za tu dobu se mi zprotivit nestihly. Ale jíst každý den tak vydatné polévky, jaké jsme divákům nabízeli, to by byla diplomaticky řečeno dietní chyba.

Takže jste je raději přestala jíst úplně?
Úplně ne, ale bohužel už si ji nemůžu dát v devět večer jako dřív, stejně jako spoustu jiných věcí. Po šesti letech jsem loni přestala běhat a váha jde docela rychle nahoru.

S divadlem jste projezdila svět. Vybavíte si svůj pocit při první cestě do zahraničí?
Samozřejmě, na to se nedá zapomenout, ale je to dost trapné.

Povídejte.
Bylo to ještě za komunistů a my jsme se tenkrát dostali do Vídně, kde jsem si koupila vypasované pruhované kalhoty, které byly v té době strašně moderní a které se u nás nikde nedaly sehnat. Samozřejmě jsem navštívili i Kunsthistorisches Museum, ale co v něm bylo, si z té doby vůbec nepamatuju, za to ty kalhoty mám v paměti moc dobře.

Řekla jste si už tehdy, že od teď budete cestovat?
Ne, ale tušila jsem, že k tomu stejně jednou dojde.

Jak to?
Moje máma má kamarádku, matematičku, univerzitní profesorku, která se léta vedle své profese věnuje čtení z ruky. Už jako dítěti se mi na ni podívala a řekla, že budu cestovat.

Což se nakonec vyplnilo. V který moment jste se vy sama rozhodla, že povedete takový život?
Tak úplně to mé rozhodnutí nebylo, byla to vlastně náhoda. Ještě když jsem studovala na DAMU, o rok výš byl Ondra Spišák, Tomáš Žižka a Petr Forman, kteří založili divadlo Akabal a přibrali mě k sobě. Byli jsme alternativní divadlo, které používalo nejen loutky, ale i činohru, pohyb a velký důraz jsme dávali na scénografii. Bylo to něco nového, nezvyklého a díky tomu jsme začali hodně jezdit.

Později jste vyrazila s divadlem i v karavanech. Co obnáší kočovný způsob života v jednadvacátém století?
Od toho předchozího se v řadě věcí neliší kromě toho, že ten náš je v mnohém pohodlnější. Taky asi není taková rivalita mezi skupinami, jako bývala kdysi, kdy si soubory kradly štace.

Prohlásila byste se za kočovnici?
To určitě ne. Pro nás to celé bylo dobrodružství, nežili jsme tak stále, vždycky jsme se vrátili domů.

VIZITKA

* Bela Schenková se narodila 5. 4. 1966 v Bratislavě.
* V letech 1984 až 1988 studovala DAMU, obor loutkoherectví.
* Působila v Experimentálním studiu TUJU, s nímž procestovala Evropu, Mexiko a USA.
* Spolupracovala s francouzským souborem Voliere Dromesco a s Divadlem bratří Formanů. V roce 1999 založila alternativní výtvarné divadlo ANPU. Letos už pátým rokem pořádala festival Experimentálního výtvarného divadla ANPU, který se odehrává v cirkusovém stanu.
* Vydala knížku Polívkář z Boudy, kde jsou recepty na polévky, které vařila na cestách s divadlem.
* Spolu s Kateřinou Herčíkovou a Petrem Fejkem založila projekt Pro Psa, který pomáhá trojskému útulku psů.
* Od roku 1984 bydlí v Praze. Žila s hercem Janem Potměšilem. Jejím partnerem byl pak téměř dvacet let Matěj Forman.

Dá se v malém karavanu na cestách vytvořit pocit domova?
Absolutně. Je v něm všechno – kuchyně, ložnice, koupelna. V momentě, kdy zastavíte, zapojíte elektřinu, vodu, tak je to skutečně váš druhý domov. My jsme si ho s Matějem zařídili s vědomím, že v něm budeme trávit roky života. Koupili jsme starý, jehož interiér byl ze dřeva, a vybavili ho věcmi z antikvariátů a trhů, aby to odpovídalo našemu vkusu. Rodinný život se na cestách žije mnohem intenzivněji, užíváte si věci, které doma nezažijete.

Jaké třeba?
Žijete život starých kočovníků, divadelníků, loutkářů, cirkusáků, kteří jsou neustále spolu. Jedí venku u jednoho stolu, spolu sdílejí nová místa a poznávají se víc a víc a nakonec cítí velké propojení a souznění.

Co potřebujete k tomu, abyste se na cestách cítila jako doma?
Pro mě je nezbytné mít u sebe nejbližšího člověka a taky své psy. Když se mnou nejsou, mám divný pocit, přestože je docela náročné je vozit všude s sebou. Nechtěla bych někde cestovat úplně sama. Sdílení dobrých i špatných věcí je pro mě strašně důležité.

Těšila jste se z cest zpátky domů do Prahy?
Vždycky, stejně jako jsem se vždycky těšila na cesty, ale všechno má své meze.

V kterých momentech vás cestování obtěžovalo?
Nepříjemné bylo především přejíždění autem, za kterým táhnete karavan. Do Paříže to ještě jde, ale dojet do Madridu je utrpení. Vše je ale zapomenuto v momentě, kdy zastavíte na krásném místě. Vždycky jsem si uvědomovala, že cestování je výzva. Věděla jsem, že nebude trvat věčně, tak jsem si ho snažila co nejvíc užít.

Občas to vypadá, že českou národní povahou je na všechno u nás si stěžovat. Máme se ve srovnání s jinými státy tak špatně, jak si mnozí myslíme?
Vůbec ne, naopak. Já si na život u nás nestěžuju, jsem šťastná, že tady žiju. Ale samozřejmě jsou věci, které mi vadí. Třeba to, že spousta státních peněz zbytečně vylétla komínem. Snad se na tom teď po volbách něco změní.

Jednu dobu jste pomáhala řádovým sestrám Matky Terezy. Vy jste v té době měla partnera i zajímavou práci, kterou jste až na pár výjimek nechala plavat. Proč?
To je jednoduché. Sestry tehdy žily kousek od nás a Matěj jim čas od času pomáhal. Řekly, že když budu chtít přijít i já, budou rády. Měla jsem to k nim šest minut autem a zjistila jsem, že mě to tam táhne. Jsem člověk, který se těžko smíří s utrpením, a když ho má pod nosem, tak se rozhoupe k činu.

Co jste u nich dělala?
Pomáhala bezdomovcům, rozdávala polévku, ošetřovala rány, mluvila s nimi.

Žila jste se sestrami?
Jen jsem k nim docházela. Ony žijí ve své klauzuře, kam nikdo nesmí vkročit, a ani já tam nikdy nenahlédla. Pohybovala jsem se jen ve společných prostorách.

Napadlo vás aspoň na okamžik, že byste k nim do řádu vstoupila?
Samozřejmě, stejně jako vás při běhání napadne, že běžíte třeba maraton na olympiádě, nebo při návštěvě Arles, kde žil nějakou dobu Van Gogh, si představujete, jak sedíte na poli a také malujete. Přemýšlíte o tom proto, že dobro, co sestry dělají, je tak důležité a vzácné, že je to až fascinující.

Proč jste to tedy nakonec neudělala?
Kdo chce vyhrát olympiádu, musí mít talent a chuť dřít, kdo chce být úspěšným malířem, musí mít talent, štěstí a neochvějnou potřebu malovat. A kdo chce vstoupit do řádu Matky Terezy, musí mít neochvějnou víru.

Kterou vy sama nemáte?
Nemůžu říct, že věřím, ale doufám.

Když jste pomáhala bezdomovcům, byla jste přesvědčená, že všichni pomoc skutečně potřebují?
Ne, ale vy nerozeznáte, kdo tu pomoc potřebuje, a kdo ne. Chodil tam dvacetiletý kluk, který je narkoman od narození, protože i jeho rodiče byli, a vy zjistíte, že je to neštěstí, protože on se z toho sám nikdy nedostane. Z prince Charlese se samozřejmě bezdomovec nikdy nestane, ale životní osudy jsou tak nevyzpytatelné, že se to může stát každému.

V který moment jste přišla na to, že už tu práci nemůžete dělat?
Po šesti letech jsem začala zjišťovat, že musím skončit, že je to už nad moje síly.

Měla jste z toho výčitky?
Mrzelo mě to, ale sestry mi tehdy řekly, že nezáleží na tom, jestli pomáháte dva týdny, nebo šest let.

Bela Schenková.

Jaký nejhorší zážitek jste si z té doby odnesla?
Jednou v zimě jsem odletěla do Rumunska, kde jsem na předměstí viděla skupinku dětí, které se bránily klacky před hladovými psy, vzápětí jsem přišla do domu, kde mě čekalo dvanáct dospělých postižených kluků, a pak mě sestry vzaly do místnosti mentálně postižených kojenců nalezených v zimě v lese. Kdyby kolem nešel náhodou jeden muž, zmrzli by tam. V ten moment jsem věděla, že s pomocí u sester končím. Vidět to utrpení bylo už nad moje síly, ale svůj úkol jsem snad splnila.

Vídáte se s nimi i dnes?
Ne, ony mění země svého působení. Na jednom místě zůstanou dva tři roky a jdou dál. Pravidla jim nedovolují se s bývalými přáteli scházet. A nové sestry tady u nás neznám.

Souvisí s touto vaší životní etapou i to, že jste se stala abstinentkou?
Vůbec ne, ale v mládí jsem žila dost bujaře a postupem času mi začalo být po alkoholu špatně, tak jsem přestala pít úplně. Nejsem žádná hrdinka, hrdinové jsou ti, kterým nic není, a přestanou pít.

Kolik vám bylo?
Nepiju už třináct let. Každý člověk začíná být zodpovědný za sebe, ale i za ostatní v jiném věku. Mně to chvíli trvalo.

V tu dobu jste založila vlastní divadlo v cirkusovém stanu. Byl to sen?
Ne, jen jsem se nechtěla nechat zaměstnat v nějakém státním divadle a zkusila se osamostatnit.

Jaký je to pocit?
Když se daří, je to skvělé, ale s mojí povahou je to zároveň dost stresující. Časy, kdy jsem žila ze dne na den, jsou pryč a dnes už neumím nad věcmi mávnout rukou. Pocit zodpovědnosti je svazující.

Nemáte i kvůli němu děti?
Ne, s tím to nesouvisí, nemám je, protože jsem respektovala přání svého partnera. Necítil se na ně, pak se k tomu přidaly i nějaké mé zdravotní problémy.

Dnes už s Matějem Formanem nežijete. Nelitujete, že jste víc nenaléhala?
Nevracím se do minulosti. Matějovi nic nevyčítám. Ve vztahu jsou vždy dva, tím pádem to bylo naše společné rozhodnutí. Pro mě je důležitá moje rodina. Rodiče, sestra, neteř, ale i dál Matěj a jeho rodina.

Jsou vaši čtyři psi náhradou za děti?
Vůbec ne. Celá rodina jsme vždycky měli a máme psy, jsou její součástí. Měla bych je i s dětmi a rozhodně by se neměli hůř než dnes.

Mimochodem, předpověděla vám ta známá i to, že zůstanete bez dětí?
Předpověděla, stejně jako řekla, že budu dělat umění, a také to, že mě se vyhne vážné zranění, ale mému nejbližšímu už ne. Všechno se splnilo.

NA CIRKUS S BELOU

Na mezinárodním festivalu cirkusu a divadla, který se letos posedmé koná v Praze na Letné, vystupuje se svým divadlem Bela Schenková pravidelně.

Tentokrát se tam bude věnovat i dětem. Od 18. do 31. srpna povede festivalovou školu pro ty ve věku od 6 do 15 let. Bude s nimi vyrábět loutky, masky, malovat, zpívat a žonglovat. Do školy se může přihlásit 30 dětí a kapacita ještě není plná.

Více informací najdete na www.letniletna.cz/articles-21

Tím zraněním byla nehoda vašeho bývalého přítele, herce Jana Potměšila?
Přesně tak.

Kde jste byla, když se to stalo?
Byla jsem s divadlem v Německu. V sobotu večer jsem Honzovi volala domů a telefon zvedl jeho táta. Nechtěl mě vyděsit, řekl, že Honza měl vážný úraz, ale že bude v pořádku. Volala jsem svým rodičům a od nich se dozvěděla, jak na tom ve skutečnosti je. Ale pořád jsem nevěděla, jak moc je to vážné. Během noci jsme přezkoušeli moji roli a druhý den jsem odjela do Prahy.

Mohl za váš rozchod ten úraz?
My jsme měli krásný vztah, a když se Honza zranil, ani na vteřinu jsem nezaváhala, že mu musím stát po boku, a taky jsem stála. Pak ale došlo k momentu, že se proměnil v sourozence, kamaráda a náš vztah přestal být partnerský. Promluvili jsme si o tom a řekli si, že spolu budeme dál bydlet, a až si někdo z nás najde partnera, pak od sebe možná odejdeme.

Dvacet let jste pak žila s Matějem Formanem. Byla jste někdy u jeho táty, režiséra Miloše Formana v Americe?
Jezdili jsme tam často.

Jaký je?
Je to příjemný a velmi vzdělaný člověk. Ke mně se choval jako ke své rodině, kterou strašně miluje. On je samorost, ale zároveň velmi citlivý. Není to žádný snob, ani se v těchto společnostech Hollywoodu nepohybuje, a stojí nohama pevně na zemi. Samozřejmě má i svoje manýry, ale na to má vzhledem ke svému věku a postavení právo.

Styděla jste se před ním?
Poprvé jsem se s ním viděla ve Švýcarsku. V první moment jsem byla dost vyděšená z toho jeho silného hlasu, který má jako Valach. Ale tenhle pocit mě velmi rychle přešel, protože jak si na nic nehraje, není důvod k nějakému ostychu.

S Matějem jste žila a zároveň také občas pracovala. Dostihla vás ponorková nemoc, že jste nakonec odešla?
Žili jsme spolu skoro dvacet let a prožili jsme hodně krásných chvil. Matěj je jeden z nejčestnějších lidí, jaké znám, je výjimečně nadaný, citlivý, proto pro mě nebylo jednoduché se vyrovnat s rozchodem. Neodešla jsem proto, že bychom se odcizili nebo že bychom si byli lhostejní, ale proto, že jsem pochopila, že s člověkem, který je tak posedlý svojí prací, budu vždycky odsouzena k samotě.

Vídáte se?
Máme krásný vztah. I když je hodně na cestách, jsme v kontaktu, a cokoliv by se stalo, víme, že máme jeden druhého.

Kde teď máte svůj domov?
Už dlouho cítím potřebu mít něco vlastního. Uvědomila jsem si, že můj život byl hodně hektický, a já se těším na to, že se usadím. Dnes žiju v pronajatém domě, ale začínám stavět svůj domek. V mém věku je domov strašně důležitý. Těším se na to, až ho budu mít.


Britská královská rodina