Píše se rok 1957. Sověti vysílají do vesmíru první umělou družici. Z amerických rádií duní rock’n’rol a spodničky létají vzduchem. V komunistickém Československu módní časopisy v duchu budovatelské doby propagují „jednoduchou a praktickou módu pro pracující ženu“. A v říjnu téhož roku odlétají československé basketbalistky na mistrovství světa do brazilského Ria de Janeira.
Bylo to poprvé, co se naše hráčky zúčastnily nejvyšší basketbalové soutěže. A hned se staly miláčky publika. První zápas s USA se hrál ve vyprodané hale, do které vtrhlo přes policejní zátarasy 10 tisíc fanoušků s transparenty Vive Ludmila!, Vive Jarmila!, Vivat Tchecos!. Čechoslovačky nad Američankami vyhrály a nakonec svedly bitvu o bronz s Brazílií.
Kráska a bulvár
Na stadionu Maracaná je sledovalo 30 tisíc diváků vyzbrojených bubínky a píšťalami. Tým vedený kapitánkou Hanou Ezrovou zvítězil, a získal tak první kov na mistrovství světa. Spolu s druhým místem na světovém šampionátu v roce 2010 je to dodnes největší úspěch tuzemského ženského basketbalu.
Projekt české basketbalové reprezentace a OnaDnesKarolína Elhotová společně se svojí sestrou Kateřinou, spoluhráčkou Alenou Hanušovou a dlouholetou kapitánkou české basketbalové reprezentace Ilonou Burgrovou nafotily speciální editorial pro OnaDnes, který připomíná zlaté časy tuzemského (tehdy ještě československého) basketbalu. Oblékly se do nadýchaných sukní, spodniček, sexy topů a elegantní svetříků, aby ukázaly, že mají ženskosti na rozdávání. A aby se na jejich největší vášeň úplně nezapomnělo, vyzkoušely si i dobové dresy a tenisky. Chtěly tak nejen vzdát holt jejich úspěšných předchůdkyním, ale především upozornit, že ony samy se zanedlouho pustí do souboje o evropský titul. Mistrovství Evropy začne už za pár dní, přesněji 16. června. Zápasy se budou hrát v Praze a Hradci Králové až do 25. června, kdy se rozhodne o vítězi. |
Československé sportovkyně v Riu okouzlily nejen diváky, ale i novináře. Brazilci očekávali „monstra“ z komunistického bloku, ale z letadla vystoupilo dvanáct elegantních mladých žen v kostýmcích a s kabelkami přes ruku. Ludmila Lundáková Ordnungová, které bylo tehdy 23 let, svým šarmem zapůsobila na temperamentní „Latinos“ natolik, že byla v anketě vyhlášené předním brazilským deníkem O Globo zvolena Miss šampionátu.
„Bylo kolem nás dost pozdvižení. Nebyly jsme na to zvyklé, u nás tehdy bulvární tisk nebyl,“ vzpomíná Ludmila. „První tajemník československé ambasády mě tehdy vzal autem, že mi ukáže Rio. Paparazziové nás náhodou vyfotili a druhý den se v bulvárním tisku objevily zprávy, že se onen diplomat kvůli mně bude rozvádět. A jiné noviny zase napsaly, že mě požádal o ruku jeden brazilský milionář,“ vypráví s úsměvem dáma, která si svou krásu a energii uchovala dodnes.
Elegance z Východního bloku
Paní Ludmila se vždy ráda hezky oblékala. Ale sehnat něco kloudného na sebe nebylo u nás v padesátých letech ani později zrovna snadné. A tak si ženy a dívky buď šily samy, nebo si nechávaly šít. „Já jsem měla skvělou švadlenu na Žižkově a ta mi šila většinu věcí. Látky se sháněly, jak se dalo, my jsme měly výhodu, že jsme občas hrály v zahraničí, a tak jsme si látky kupovaly tam,“ dodává Ludmila.
Móda padesátých let byla velmi slušivá. Šaty s korzetovými živůtky, širokými sukněmi a spodničkami lichotily ženské postavě, zdůrazňovaly poprsí a útlý pas. A naopak skryly široké boky nebo příliš velký zadeček. Proto se k ní rády vracejí i dnešní ženy a dívky.
Karolína Elhotová v romanticky laděných šatech
„Šaty z té doby jsou úžasně ženské. Cítila jsem se v nich skvěle,“ hodnotí zkušenost s dobovou módou Karolína Elhotová a dodává: „Myslím, že každý člověk v sobě má dvě polarity. Mužskou a ženskou. A u mne vyloženě převažuje ta ženská. Když se jednou za čas můžu převléct z tepláků do šatů, nalíčit se a přezout se z basketbalových bot do podpatků, jsem šťastná. Proto mě focení moc bavilo.“
Pohodlí versus půvab
Šaty ráda obléká i dlouholetá kapitánka české basketbalové reprezentace Ilona Burgrová, i když hlavně do společnosti. Jinak upřednostňuje spíše pohodlný, sportovní styl. Ilona měří 196 centimetrů. Zatímco na šampionátu v Riu byla nejvyšší z našich hráček 178 centimetrů vysoká Jarmila Trojková, dnes mají basketbalistky běžně 180-190 centimetrů. Nejvyšší hráčky světa Američanka Britney Grinerová a australská reprezentantka Elizabeth Cambageová měří 203 centimetrů.
Jak se při této výšce shání oblečení, a hlavně boty? „U nás špatně,“ přiznává Ilona. „Například džíny na sebe v normálních obchodech nekoupím. A ještě horší je to s botami. Obchodů s nadměrnou obuví je málo a není tam velký výběr.“ Většinu věcí si proto pořizuje při cestách do zahraničí nebo kupuje přes internet. „Nejlíp se nakupuje v USA, to vím z doby, kdy jsem tam studovala. A pak také v Německu,“ doporučuje basketbalistka.
PoděkováníMake-up: Andrea Vašíčková, Míša Lánská /Make-up Institute Prague Vlasy: Martina Malinová, Martina Fialová, Nikola Čeřovská/Cut and Colour, Markéta Brocková a Monika Faulová/Klier Styling: Ivana Závozdová Oblečení a doplňky: Studio Vintage Za poskytnutí prostor k focení a trpělivost děkujeme Leli’s Cupcakes, Vyšehradská 1446/53, Praha 2, a T.J. Sokolu Pražskému. |
Sportovní oblečení se od padesátých let dost podstatně změnilo. Tehdy se hrálo v halenkách a trenýrkách ušitých z bavlny a plátěnkách. Dnes se používají funkční materiály, které propouštějí pot, dresy jsou pružné, pohodlné a moc se neliší od pánských. Basketbalistky hrají podobně jako muži v trenýrkách, které sahají téměř ke kolenům.
Jiný dres, jiný míč
„Samozřejmě, je to rozdíl,“ hodnotí svou zkušenost s dobovým dresem Alena Hanušová. „Největší nezvyk pro mě byly ty krátké trenýrky. Ale moc se mi líbil dres s límečkem. Připadal mi slušivější a ženštější. Myslím, že pár zápasů a klidně bych si na něj zvykla,“ dodává. Zato na moderní basketbalové boty nedá dopustit.
„Současný basket je dynamičtější, kontaktnější, je víc o výskoku. Boty, ve kterých se hrálo kdysi, nedržely kotník, nepodpíraly klenbu, klouzaly a hlavně neměly odpružení, takže nohy a klouby dostávaly zabrat. Takže bych neměnila,“ směje se Alena.
Alena Hanušová jako elegantní dáma z cukrárny
Změnily se i basketbalové míče. Kdysi byly ušity z kůže a vzhledem připomínaly tak trochu dnešní medicinbal. „Od roku 1894 do konce čtyřicátých let minulého století se hrálo ještě se šněrovanými míči,“ popisuje basketbalista a sportovní komentátor ČT Jakub Bažant.
„Na přelomu čtyřicátých a padesátých let se v USA začaly vyrábět míče bez šněrování, které měly menší obvod - kolem 30 palců (76 centimetrů) - a vážily necelých 600 gramů. Zajímavé je, že teprve koncem padesátých let se zásluhou trenéra Tonyho Hinkla z Chicaga změnila barva basketbalového míče z původní hnědé na současnou oranžovou,“ dodává expert.
