Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Bára Munzarová: Můj táta je skvělá chůva

  0:06aktualizováno  0:06
Dcera slavných rodičů- tu nálepku jí už nikdo neodpáře, protože jak Jana Hlaváčová, tak Luděk Munzar, vzbuzují respekt a obdiv. "Ten batoh se ‚slavným příjmením‘ si ale na zádech nesu celý život, a kdybych to měla řešit pořád, utrápím se," říká Bára Munzarová.

Herečka Bára Munzarová | foto: Josef Adlt


Záznám on-line odpovědí Báry Munzarové najdete ZDE



Bára, ač zdědila po otci i lásku k adrenalinovým sportům, profesně se vydala v jejich šlépějích. V modřanském domku vlastně žije herecký klan: ona, rodiče i její manžel - herec. S mámou a mužem hraje ve stejném divadle, táta se osvědčil jako hlídací dědeček.

Nyní je známá díky rolím v seriálech Místo nahoře nebo Pojišťovna štěstí, ale dřív byla pro řadu lidí hlavně dcerou Jany Hlaváčové a Luďka Munzara.

Ušetříte za dopravu, když z vašeho domku v pražských Modřanech do jednoho divadla jezdíte tři najednou?
Ani ne. Většinou to vychází tak, že do práce jezdíme každý jinak. Já někdy na motorce, ale teď spíš autem. Nechce se mi navlékat do kožené kombinézy.

Ženy většinou sednou na motorku leda jako spolujezdkyně. Kde se ve vás vzala vášeň k řízení?
Prostě mě to chytlo. Řidičský průkaz na motorku jsem si udělala ještě na gymnáziu v 18 letech. Vysněnou Jawu 350 mi ale tenkrát naši naštěstí nedopřáli, takže jsem si zpočátku svezení užívala jen občas, na motorkách půjčených od spolužáků.

Rodiče vám tuhle zálibu schválili? Dvakrát bezpečná zrovna není...
Tatínek ano, ten mě v tom velmi podporoval, protože mi rozuměl. Doba, kdy jsem si na motorku šetřila, mi pomohla taky krapet zmoudřet a na silnici se takzvaně uklidnit. Teď už jezdím sedmou sezonu na své sportovní verzi Yamahy 100, a snad to nezakřiknu, zatím bez sebemenší nehody. Je to ale velký adrenalin, vydávat se ráno do pražských ulic... Kolegové si ze mě utahují, že jsem se začlenila do skupiny dobrovolných dárců orgánů. Ovšem pocit z první jízdy po dlouhé zimě je nepřenosný.

S tatínkem se bavíte o lítání a o silných strojích, ale což takhle o divadle?
O divadle se doma bavíme minimálně. Výjimkou bývá snad jen období kolem generálek a premiéry. Jestli si myslíte, že si doma navzájem nějak radíme, jak to či ono lépe zahrát, tak to je mylná představa.

A když se na sebe jdete podívat do divadla? Neříkejte, že to pak spolu neprobíráte.
No ano. Trošku jiná věc je, když se domluvíme a jdeme na premiéru vzájemně se na sebe podívat. Pokud potom doma zazní otázky: "Tak co? Líbilo se ti to?" samozřejmě si svoje názory sdělíme. Jsme přitom k sobě upřímní a někdy i tvrdí, ale v podtextu všech slov je zároveň velká úcta k práci druhého a k jeho talentu. Bylo by fajn, kdyby takhle konstruktivně "kritizovali" naše představení i paní a páni kritici.

Čí to byl vlastně nápad žít pohromadě pod jednou střechou?
To přišlo nějak samo. Když jsem se vrátila po pětiletém angažmá v Divadle Josefa Kajetána Tyla z Plzně do Prahy, zdálo se mi hloupé shánět někde garsonku nebo cpát peníze do podnájmu, když doma bylo místo. V našem modřanském domku, který tatínek postavil téměř vlastníma rukama, jsme udělali malé úpravy, a bylo. Zařídili jsme to tak, abychom si s maminkou nelezly jako dvě hospodyně do zelí. Naši bydlí v prvním patře, já si vymalovala malou místnost v přízemí. Teď je nás tam o něco víc, ještě manžel a dcera.

Je to dvougenerační domek?
Není. Prostory jsou propojeny schodištěm, po kterém dcera Anička s gustem volně pobíhá, když třeba zjišťuje, co se kde vaří. Já slyším maminku nahoře telefonovat, manžel s ní chodí do garáže kouřit - taková pospolitost je příjemná. Jsme všichni hrozně zaměstnaní, takže se doma vlastně míjíme. Nejvíc asi bývá doma tatínek, který se velmi osvědčil v roli hlídacího dědečka.

Vážně? Anička nechodí do školky?
Chodí, na dopoledne. Tatínkovi se po ní ale stýská i tak. To znamená, že i když jsem náhodou doma a mám šanci ji ze školky vyzvednout, přemlouvá mě, že pro ni rád zajede. Vždycky říká: "Neber mi tu radost." Tatínek Aničku bezmezně miluje, hezky si spolu povídají. A jelikož má tři mladší sestry, také dobře ví, jak o malé děti pečovat. Má ze svého mládí vychytané úžasné grify, že kolikrát jen koukám.

Jaké třeba?
Třeba když byla Anička ještě novorozeně, stalo se někdy, že se jí nedařilo usnout, byla mrzutá a nic nepomáhalo. No a on přišel a povídá: "Víš co, zkus jí jen tak trošku přes tvářičku položit plínku, jenom přes očička." A jako zázrakem to zabralo, do tří minut spala. Dívám se, mám oči otevřené a učím se od něj za pochodu.

Ideální dědeček - vnučku hlídá, dům postavil...
To ano. Dům, ve kterém bydlíme, postavil sám jenom s několika meloucháři. Každá věc mu tam opravdu prošla rukama. Tahal pytle s cementem, šrouboval zábradlí...

Jak se do toho vašeho světa začlenil váš manžel?
U nás to proběhlo úplně přirozeně. Když jsme se s Jirkou potkali v divadle, časem se ukázalo, že asi půjde o něco víc než přátelství, že to bude "ono". On si tehdy platil podnájem v Braníku a rozváděl se. Stejně jsme byli pořád u nás, takže časem nějak přirozeně vyplynulo, že se k nám přestěhoval nastálo. K překvapení všech a snad i jeho samotného se z něj vyklubal domácí kutil. Brzy začal kultivovat naši léty zarostlou zahradu. Vlastně jen vyměnil brněnské Modřice, odkud pochází, za pražské Modřany. Shodou okolností to zní docela podobně.

Prý byl s vámi manžel i u porodu. Jak si to užil?
Jirka děti z prvního manželství žádné nemá, takže si tu rodičovskou premiéru skutečně užil. Zvládl to výborně. Tomu definitivnímu rozhodnutí, zda půjde, či ne, jsem do poslední chvíle nechávala volný průběh. Musím říct, že teprve zpětně jsme si uvědomili, jak úžasný zážitek to pro nás pro oba byl. Svou přítomností mi Jirka hrozně pomohl a byl první, kdo Aničku choval. Když má chlap možnost být zapojený takhle od začátku a žena má v těch chvílích nablízku bytost, které bezmezně věří, je to pro oba silně určující a nezapomenutelná chvíle.

Jak se přihodilo, že je kmotrou vaší Aničky Jiřina Jirásková?
Možná je to i tím, že si dělá určité zásluhy, že nás s Jirkou dala dohromady. V roce 1999 mě za svého ředitelování vzala do Divadla na Vinohradech z mého prvního angažmá v Plzni. Taky jako první odhalila, že se v divadle rýsuje nový pár. Řekla bych, že to dokonce věděla dřív než já. Mně to došlo až později, ale jí stačilo jednou nakouknout do šatny, kde jsme s Jirkou zrovna o něčem diskutovali, a hned měla jasno. Vidíte, tamhle na stolku má Aniččinu fotku.

Ona tu sedí v šatně s vámi?
Ano, dohromady jsme tu čtyři. Jiřina Jirásková, moje máma, já a ještě Hanička Maciuchová. Vzhledem k tomu, že je tu v angažmá i můj muž, tak paní Jirásková vždycky z legrace lomí rukama, že si do divadla nasadila celou rodinu.

Není to trochu moc - sdílet s maminkou dům, divadlo i šatnu?
Já se ze začátku zuby nehty snažila, abych s mamkou nebyla v jedné šatně. Ono stačí, že jsme obě v jednom divadle. Jenže to rozhodně nebyl žádný záměr, tady byl jediný volný stolek.

Měla jste snad strach z ponorkové nemoci anebo se bála dalšího argumentu pro nálepku protekčního dítěte?
Řekla bych, že od obojího trochu. Ten batoh se "slavným příjmením" si ale na zádech nesu celý život, a kdybych to měla řešit pořád, utrápím se.

Předhazovali vám, že jste se na Vinohrady dostala díky rodičům?
Nikdo mi to nepředhazoval. A i kdyby, stejně s tím nic neudělám. Prostě jsem dostala nabídku angažmá od paní tehdejší ředitelky Jiřinky Jiráskové. Ta se na mě ale nejdřív přijela do Plzně párkrát podívat a teprve potom mě vzala.

Vy jste ale na herectví zprvu moc nepomýšlela. Bavil vás sport a vedle přihlášky na DAMU jste se hlásila na fakultu tělesné výchovy a sportu. Chtěla jste učit tělocvik, nebo někoho trénovat?
Ta moje představa uplatnění byla tenkrát spíš mlhavá. Chtěla jsem vystudovat angličtinu, psychologii a třeba trenérství. Nic z toho se ale nakonec neuskutečnilo. Talentovky na DAMU byly dřív a tam to vyšlo, takže jsem to už dál neřešila. Pravda, po herecké výchově jsem se místo do kavárny se spolužáky vydala na volejbal, ale studium DAMU dávalo naštěstí dost příležitostí k pohybu samo o sobě. Chodila jsem na step, na šerm, měli jsme jízdu na koni, plavání, takže jsem si na svoje přišla.

Po tatínkovi jste zdědila zálibu v adrenalinových sportech. Nepřipravilo vás o ni mateřství?
Možná trochu, jsem totiž takový ten zodpovědný Kozoroh. Hazardér jsem ale nebyla nikdy. Mám poměrně vyvinutý pud sebezáchovy. Baví mě utkávat se sama se sebou, posunovat hranice, takže jsem zkusila ode všeho, skočila si párkrát bungee jumping, sjela divokou vodu, začala jsem si dělat i pilotní průkaz. Jenže na pořádný výcvik v bezmotorovém létání zatím není čas. Svoje letecké absťáky si tedy řeším tím, že zvednu telefon a některý z mých hodných kamarádů pilotů mě tam do vzduchu vezme. Pokud není po ruce letadlo, stačí mi motorka nebo koně. K těm jsem se dostala díky své sestře.

Vaše sestra se vydala jinou životní cestou. Ta v sobě žádné herecké sklony nenašla?
Myslím, že je ani nehledala. Podle mě talent určitě má, ale je velký introvert a plachá duše. Myslím že se svou mentalitou vůbec nehodí do dnešní uspěchané doby plné povrchností. Je příliš hodná, hrozně houževnatá. Se svou povahou nemá potřebu být na očích. Vystudovala vysokou školu zemědělskou a strašně moc hodin tráví v maštali, protože koně jsou její celoživotní láskou.

A tahle láska ji i živí?
Teď už je tomu trošku jinak. Osud zavál naši Terezku do jedné vesničky u Kutné Hory, našla si skvělého partnera, taky koňáka a kynologa, který pracuje jako městský policista. Sestra má za sebou roky dřiny v maštali a spoustu úrazů, jak už to tak u "koňáků" chodí. Myslím, že to byl nápad jejího přítele, aby se zkusila přihlásit do konkurzu na strážníka městské policie.

Takže teď nosí uniformu?
Skutečně se stala městskou policistkou. Pohovorem prošla bez zaváhání, absolvovala nelehký výcvik, zkoušky nakonec udělala taky, takže si teď doma děláme legraci, že máme v rodině "policejní orgán". Ale láska ke zvířatům je u ní na celý život. Doma chovají koně, mají psy, ovce, holuby, kočky a jinou zvířenu v hojném počtu. Anička se už nemůže dočkat, až pojede o prázdninách k tetě na zvířátka. Dcera totiž tetu Terezku moc miluje a je to vzájemné. Když se občas přihodí, že ten náš hlídací systém selže, sestra si bez mrknutí oka vezme dovolenou a nadšeně nám s hlídáním přijede vypomoct.

Jste takový harmonický člověk a přitom většinou hrajete samé semetriky...
V Plzni, v mém prvním angažmá jsem hrála povětšinou kladné role. Ženy trpitelky. Teď se to, pravda, nějak vychýlilo na opačnou stranu... Alespoň při práci před kamerou jsem malinko zabředla do škatulky neskonalých mrch. Budiž mi ale připsáno k dobru, že se vždycky snažím o to, aby to byla mrcha uvěřitelná a opodstatněná.

Ale jak na to jdete, když ty tóniny nemáte v sobě?
Vystudovala jsem herectví. Vždycky nejdřív hledám, proč ten dotyčný jedná tak, jak jedná. Aby to nebyla pouhá karikatura zlého člověka. Vycházím z toho, že se mu musí nejdřív něco škaredého udít, aby se změnil k horšímu. Záporné figury mohou být do jisté míry mnohem barvitější a vrstevnatější. Myslím, že většinu herců víc baví hrát padouchy než nějaké naivní trpitele vláčené osudem.

Složitější figurou byla vaše role Anny v televizním dramatu Vůně vanilky, kde jste našla drsného partnera v Jiřím Schmitzerovi. To byla skvělá herecká příležitost, ne?
Byla. Sešlo se tam totiž hned několik momentů, které dají vzniknout něčemu trochu odlišnému, než na co je současný divák zvyklý. Skvělý scénář Lucie Konášové, připravený a talentovaný režisér Jiří Strach, výborná kamera a celý štáb. To si pak užíváme herecké svátky.

Navzdory tomu, že v podstatě celý film probíhá v dusné atmosféře?
V jistých chvílích tam vskutku dusno bylo. Pamatuju si, že veškeré scény hádek, neshod a konfliktů, které na statku probíhaly, byly naplánované na jeden jediný natáčecí den. Jak negativní energie na place stoupala vlivem událostí předepsaných scénářem, zhoustla atmosféra do tak neúnosných vibrací, že jsme se mezi jednotlivými záběry museli chodit nadýchat čerstvého vzduchu. Při natáčení jsme se mohli bezvýhradně soustředit na hereckou práci a bylo to znát.

Lidé si představují herce jako rozervané bytosti, když nosí na trh své emoce. Vy ale působíte vyrovnaně, cítím z vás velkou sebekázeň...
Mě tento přídomek herectví spíš irituje. Já si pořád myslím, že je to povolání jako každé jiné. Že herec není věcí veřejnou - veřejné jsou záchodky.

Užívala jste si bohémského života aspoň za studentských let?
Samozřejmě jsem po představení taky zašla s kolegy do klubu na skleničku. Večírky mě ale nikdy nebavily a bohémský život je mi cizí. Ono to někomu může znít jako klišé, ale pro mě je prioritou rodina. Mediální image mě moc nezajímá, po té takzvané popularitě rozhodně nepasu. Dnes jsou ale hodnoty nastavené jinak, takže si někdy připadám "tak trochu divná". Což zřejmě bude i výchovou.

Jen nemnoho herců budí v lidech takový obdiv jako vaši rodiče. To je pro dítě nejen veliká výhra, ale i závazek, ne?
Naši pro mě vždycky byli v první řadě kvalitní lidé, kteří se vždy za každých okolností drželi svých zásad a rozhodnutí. A teprve potom také herci. Čím dál víc si uvědomuji, že mám velké štěstí, že můžu rodiče považovat za své vzory. Lidské i herecké.

To zní jak z červené knihovny. Myslíte, že vaše dcera bude jednou stejně nadšeně chtít bydlet s vámi?
Kdo ví. Každopádně jsme se teď rozhodli podmínky ke společnému bydlení u nás doma ještě vylepšit. Ženeme domek o patro výš, asi tři týdny máme na zahradě jeřáb a uši nám, stejně jako trpělivým sousedům, rvou šílené zvuky sbíječek, jeřábů a nákladních aut. Až Anička vyroste, bude jenom na ní, aby se rozhodla, jestli zůstane, anebo odejde bydlet do svého.

Plánujete ještě další děti?
Přesvědčila jsem se, že v těchto záležitostech se moc plánovat nedá. Ale rozhodně nechci, aby Anička byla sama. Nicméně ten půlrok, na kdy je plánovaná stavba, ještě počkáme. Až sbíječky utichnou, možná nastane ta pravá chvíle. Pokud nám bude příroda nakloněna.

Autoři: ,




Nejčtenější

Salma Hayeková (Londýn, 5. prosince 2016)
Ve svém věku už nemusím vypadat dokonale, je to výhoda, říká Hayeková

Herečka Salma Hayeková (50) nikdy nepodléhala hollywoodským trendům a nesnažila se mučit v posilovně jen proto, že to je zrovna v kurzu. Pro svou postavu toho...  celý článek

Mozková mrtvice - ilustrační fotografie
Když udeří mrtvice, jde o čas. Jak ji poznáte?

Na mozku jsme závislí. To on rozhodne, zda si přečtete tento článek a napijete se u toho kávy. Vše probíhá automaticky. Ovšem jen do chvíle, než mozkovou tepnu...  celý článek

Světlé odstíny vlasů jsou pro léto nejvhodnější.
Pět tipů, jak si v létě udržet zářivou barvu, aniž by vaše vlasy trpěly

Sluníčko i chlór dává vlasům zabrat. Nezřídka dokonce mění jejich barvu. Vyplatí se proto dopřávat kadeřím pravidelnou péči pomocí speciální kosmetiky.   celý článek

ilustrační snímek
Poradna: Pubertální dcera se chová, jako by se jí netýkala menstruace

Moje dcera se chová, jako by neměla žádnou menstruaci a vůbec se jí to netýkalo. Když se snažím zavést na to hovor, otočí hlavu a ignoruje mě. Čtenářka Ina...  celý článek

Houbové rizoto
Rostou? Tak honem do lesa! Tyhle recepty užijete nejen na chalupě

Uklidňující procházka lesem mnohdy vyústí ve sběračskou výpravu – zejména, když máte svoje tajná místečka a vezmete si s sebou košík. Co ale s houbovou úrodou?...  celý článek

Další z rubriky

Cara Delevingne (Los Angeles, 17. července 2017)
Delevingne: V pubertě jsem nedávala najevo emoce a byla jsem osamělá

Herečka a modelka Cara Dlelevingne (25) si postěžovala na období svého dospívání. Protože nechtěla odhalovat svou sexuální orientaci, bývala hodně uzavřená a...  celý článek

Billie Piperová
Piperová: Ve třiceti po mně nemůžete chtít, abych vypadala na dvacet

Britské herečky Billie Piperová (34) se dotklo, že se do ní opřeli někteří novináři kvůli vráskám. Po třicítce očekávala, že se podobným článkům vyhne. Jak...  celý článek

Serena Williamsová (22. července 2017)
Rozhodně jsem feministka, říká tenistka Serena Williamsová

Těhotná Serena Williamsová (35) stále neprozradila pohlaví svého miminka, které se narodí už za pár týdnů. Její sestra Venus (37) sice prohlásila, že to bude...  celý článek

Další nabídka

arome.cz

Konturování krok za krokem: Dodejte svému obličeji výraznější křivky
Konturování krok za krokem: Dodejte svému obličeji výraznější křivky

Líčení nabízí spoustu návodů, rafinovaných tipů a triků, díky kterým můžete zásadně změnit rysy v obličeji a jednou z takových vychytávek je konturování. Pomocí... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.