Bára Kodetová
|
Pochází ze známého hereckého rodu – jejím otcem byl Jiří Kodet, babičkou Jiřina Steimarová. Největším hereckým úspěchem byla role Chani v amerických filmech Duna a Děti Duny. Nyní je na mateřské dovolené a hraje v Činoherním klubu. Žije s houslistou Pavlem Šporclem, s nímž má tříměsíční dceru Violetu. Z předchozího vztahu má dceru Lily.Před třemi měsíci se vám narodila dcera. Kdo přišel na jméno Violeta?
Je to krásné jméno, které napadlo Pavla. Když jsme ji viděli asi tak v pátém šestém měsíci na fotografii z ultrazvuku, měla ručičky, jako by hrála na housle. Oba dáme na intiuci, a tak bylo rozhodnuto.
S Pavlem Šporclem jste se poznali díky vašemu tatínkovi Jiřímu Kodetovi. Jak se to vlastně seběhlo?
Asi před osmi lety Pavel viděl tatínka hrát titulní roli v moc hezkém představení o německém dirigentu Furtwanglerovi. Pavla jeho výkon natolik zasáhl, že mu napsal krásný dopis a přiložil cédéčko. Když moje maminka po čase někde uklízela, to psaní našla a dala mi ho přečíst. Moc se mi líbilo, tak jsem za to tomu mladému houslistovi při jedné nahodilé příležitosti šla poděkovat.
A byla z toho láska na první pohled?
To vůbec ne. Potkali jsme se tenkrát na módní přehlídce a já k němu drze vykročila. Táta už tehdy stonal. Pavel na mě koukal zpod toho svého šátku, vedl si za ruku nějakou slečnu, vyslechl mě a tím to skončilo. Pak si na mě ale sehnal telefonní číslo a zavolal mi, jestli může tatínka pozvat na svůj koncert. Táta klasickou hudbu velice miloval, klidně mě třeba ve tři ráno vzbudil a nutil poslouchat Beethovena. Kvůli nemoci už ale nikam nemohl, a tak jsem šla místo něj já. To, jak Pavel interpretoval Dvořákův koncert, mě velice zasáhlo a já celý koncert proplakala. Další půlrok jsem pak Pavla neviděla.
Takže tatínek ho už "naživo" hrát neslyšel?
Slyšel. Protože se jeho stav rychle zhoršoval, poprosila jsem Pavla, jestli by tatínkovi nemohl zahrát u nás doma. A on byl tak hodný, že k nám brzy přijel. Objevil se tehdy ve dveřích s čokoládou pro Lily (starší dcera) a kytkou pro maminku. A se slovy, že si připadá jako na námluvách. Pro mne to byla těžká doba plná emocí. Neměla jsem práci, umíral mi tatínek a byla jsem s dcerou sama. Pavel se stal mou velkou oporou, dlouho mi pomáhal jako přítel a teprve po čase jsme zjistili, že máme tolik společného.
Stačil si váš otec všimnout, že mezi vámi něco vzniká?
Ano, pár posledních měsíců u nás Pavel býval velice často a také se mnou jezdil do nemocnice. Jedna z posledních vět, kterou jsem tátu slyšela zřetelně říct, zazněla právě, když mu Pavel v nemocnici zahrál. Táta řekl: To bylo báááječné! Jeho odchod nás ještě víc sblížil, Pavel se pak nastěhoval ke mně a k Lily. Jedna silná osobnost v rodině odešla, jiná se ve stejném čase objevila po mém boku.
Ale povahově měli ti dva asi společného pramálo, ne?
Povahově nic. Tatínek byl extrémně nervní, pesimista, melancholik. Zato uměl – jak o něm napsala maminka ve své knížce – vytvářet dějiny. Nebyl bůhvíjaký vypravěč historek, on je rovnou tvořil. Pavel je pravý opak. Klidný, vyrovnaný, ničím a nikým se nenechá jen tak vyprovokovat. Životem prochází s přesvědčením, že všechno dobře dopadne. A já se s ním cítím jako doma. Jako by všechno, co mě táta naučil, bylo nutné pro to, abychom si mohli právě my dva rozumět.
Jak vychází váš přítel s nevlastní dcerou?
Moc hezky. Lilynce bude sedm a má samozřejmě svého tatínka. Má ho ráda a často se stýkají. Přesto je Pavel ten, kdo ji ráno vozí do školy, kdo jí fouká na bolístky, když je potřeba. Takže se dá říct, že má tatínky dva. Myslím, že i pro Lily představuje jistotu, a já jsem šťastná, když vidím, jak si rozumějí.
O tom, kdo je otcem první dcery, nikdy nemluvíte...
Myslím, že to není potřeba. Je to naše soukromá věc. Lily má samozřejmě už od malička rozdané horší karty než Violeta, ale snažíme se ji naučit, aby se s životem uměla poprat.
Vypadáte trošku vyčerpaně...
Asi jako matka na mateřské, která se stará o dvě děti, domácnost a o partnera. Každý můj den je teď velice hektický. Před dvěma měsíci jsme se přestěhovali do malé obce asi 40 kilometrů za Prahu, kde opravujeme starý mlýn. Rekonstrukce spěje do finále a bude to moc hezké. Nechci také úplně vypadnout ze své profese, takže mám občas představení nebo natáčím pro televizi.
Vy jste na televizi nezanevřela? Na Nově vám vzali roli v seriálu Redakce, protože jste prý nebyla dost sexy. A pak jste musela skončit i v Poště pro tebe.
Víte, člověk se musí naučit brát věci s nadhledem. Mám za sebou tři roky, kdy jsem se cítila mizerně. Byla jsem uražená, zhrzená, ublížená a vzteklá. Nikdo mi pořádně nevysvětlil, proč se to stalo. Argumenty, které mi řekli, mi připadaly směšné. Svou práci jsem se snažila dělat na sto procent. Obou projektů jsem si vážila a dělala je ráda.
Zahojil to čas?
Určitě. Dnes už se na to dívám čistýma očima, už se netrápím a pokládám obojí za dobrou zkušenost, která mi paradoxně pomohla. Za prvé jsem přestala mít trému, která mě vždy svazovala a brala mi přirozenost. No a za druhé už si nedělám takové iluze o druhých.
Co vás jako herečku lákalo na moderování?
Ta práce pro mě představovala novou, zajímavou zkušenost. I když se nepokládám za moderátorku, speciálně Poštu jsem dělala s velikou láskou a pokorou. Snažila jsem se být pokaždé připravená a vědět o lidech, se kterými jsem vedla rozhovory, co nejvíce. Těší mě, že se ještě dnes najdou diváci, kteří si těch mých osm dílů pamatují. Jsou lidé, kteří životem proplouvají hladce, já to mám odjakživa střídavě.
Vy věříte na osud?
Věřím. Některé věci jsou dány dopředu a nic s tím nenaděláte. Nezbývá než to brát s pokorou. U mně bývají šťastné okamžiky vždycky draze vykoupeny.
Mezi ty šťastné určitě patřil třeba úspěch v konkurzu na americký sci-fi film Duna a Děti Duny. Nelákala vás kariéra v Hollywoodu?
Možná, kdybych byla o deset let mladší. Tenkrát mi ale bylo už třicet a chtěla jsem rodinu. Navíc tady mám silné kořeny a přese všechno to tady mám ráda. Práce pro Američany pro mne ale znamenala velikou zkušenost a potkala jsem při ní i báječné kamarády. Také jsem dokonale zúročila svou angličtinu a ocenila prozíravost své maminky. To ona mě po revoluci donutila, abych strávila půl roku u příbuzných v Kanadě.
Vaše maminka musí být také mimořádný člověk. Po smrti manžela začala studovat vysokou školu, napsala o něm knihu, angažuje se v komunální politice, v nadaci... Zato když váš otec žil, zůstávala v pozadí. Netrápilo ji to?
Zpětně si říkám, že asi trochu ano. Mám radost, že si teď plní své dávné sny.
Chodila vůbec někdy do práce?
Máma je Slovenka, v mládí nemohla studovat vysokou, protože její rodiče emigrovali. Kdysi si přivydělávala malováním titulků, když se ještě dělaly ručně, ale táta neměl rád, když dělala něco jiného, než byla péče o domácnost a rodinu. Nakonec se podvolila. Přitom nikdy nebyla typickou hospodyňkou, která peče bábovky a o Vánocích dvacet druhů cukroví. Tím, že neměla vzdělání, zřejmě celý život trpěla, proto se po tátově smrti hned vrhla na studium. Ve svých dvaašedesáti letech.
Když si vzpomenu na legendární film Pelíšky, tak trochu si představuji vaši rodinu. Nebyla tam jistá podoba?
Podobu tam určitě vidím. Oba rodiče byli vášniví lidé, kteří se v debatách "rvali" jako koně. O cokoliv. U nás doma se permanentně diskutovalo – o divadle, o muzice, o politice. Máma je velice silná osobnost, psychicky a fyzicky zdatný člověk, a jedině proto mohla s tátou vydržet. Minulý režim ho dusil. Strádal tím, že mohl hrát jen malé a záporné role. Táta byl na mámě naprosto závislý a musel ji mít neustále u sebe. My s Pavlem jsme pravý opak, neoplýváme takovým temperamentem, máme rádi klid.
A Vánoce u vás taky bývaly "pelíškovské"?
O Vánocích jsme také lili olovo, rozkrajovali jablíčka, pouštěli si koledy. Ale taky se u nás jako v tom filmu vždycky konal nějaký výbuch. Všechna ta léta ale naši ustáli a jako jedni z mála v široké rodině se nerozvedli. Milovali se. To bylo pro nás děti moc důležitý.
Patříte k hereckému rodu. Vídáte se o svátcích s příbuznými? Třeba se strýcem Bolkem Polívkou nebo sestřenicí Annou?
Když jsme byli mladší, setkávali jsme se, ale teď už moc ne. Chybí nám čas. Rozlítli jsme se do světa a každý se o to místečko na něm pereme po svém. Bolka mám moc ráda a vždycky ho ráda vidím, ale on je převážně v Brně. Anička je ode mě o dost mladší. Vyrůstala jsem spíš s Vendulou, starší sestrou Anny, také herečkou.
Letos v říjnu zemřela vaše babička, slavná herečka Jiřina Steimarová. Jak na ni vzpomínáte?
Byla skvělá. I ve svých jednadevadesáti letech plná energie. Zachovala si úžasný optimismus, přestože na sklonku života pobývala už v různých nemocnicích. Pravidelně jsme ji tam navštěvovali. Byla s ní legrace, úplně jiná než s tátou, protože ona se dívala na svět pozitivně. Báli jsme se jí říct, že její syn už není, ale ona to vycítila. Dokonce si ještě stačila přečíst máminu knížku.
Váš tatínek na rozdíl od ní zemřel doma, ale docela dlouho stonal...
Já si vůbec neumím představit, že by dožíval někde v hospici nebo v léčebně. A hrozně si cením toho, že ho maminka doopatrovala. Ležel dva roky a ona nedopustila, aby šel do nemocnice s výjimkou času, kdy se mu už hodně přitížilo. My s bratrem jsme jí v mezích možností pomáhali. Táta mohl odejít důstojně a v klidu domova.
Umíte si představit, že byste převzala patriarchální model soužití vašich rodičů?
Vyrostla jsem v rodině, kde se adorovala velká osobnost a takzvaně se jí sloužilo, aby mohla vyniknout, zazářit. Model to byl složitý, ale funkční. Já to měla v mládí jinak než maminka. Od 18 let jsem se živila sama, měla jsem 25 představení do měsíce, točila jsem a neuměla si představit, že to bude jinak. Teď mám ale pocit, že až tak ambiciózní nejsem. A taky vím, že vedle Pavla nemůže žít člověk stejně zaměstnaný jako on. Najednou zjišťuji, že jsem nejšťastnější, když Pavel přijde domů, má navařeno, naklizeno, vyžehlené košile...
Takže půjdete ve stopách rodinné tradice? Budete sloužit svému slavnému houslistovi?
Sloužit není to nejvhodnější slovo – spíš poskytovat zázemí. Když přehlédnu všechny ty svoje dřívější smolné vztahy, vychází mi jediný závěr. Pokud jsem nemohla k tomu druhému vzhlížet, nedokázala ho obdivovat, nakonec jsem vždy ze vztahu raději odešla. V takovém partnerství nedokážu být šťastná.
Znamená to, že budete tři roky na mateřské a vzorně pečovat o rodinu?
Vynasnažím se, i když tak doslova to nevypadá ani teď. Malé jsou teprve tři měsíce a já už mám za sebou jednu menší moderátorskou práci v České televizi, čeká mě malá rolička v Saxaně a také dvakrát do měsíce hraju v Činoherním klubu. Paradoxně se mi teď daří na všech frontách, ale nerada bych to zakřikla.
Máte doma paní na hlídání?
Snažíme se to různě kombinovat s pomocí všech tří babiček, v nouzi zaskočí i kamarádka. Nemám to srdce svěřovat děti někomu cizímu. Jsem asi trošku schizofrenik, práce mi sice schází, ale zároveň bych se nedokázala od dětí oprostit. Musím mít ale vše dobře zařízené. I když bývám vyčerpaná a z kojení mě bolí záda, rodina je pro mě ze všeho nejdůležitější. Mám ráda naše večery, když děti usnou v postýlkách, já zapálím na stole svíčku a s Pavlem si jen tak povídáme. Když jdu potom na jeho koncert a tisíc lidí mu tam aplauduje vestoje, jsem na něho pyšná. A to mi stačí.
Pomýšlíte ještě na další dítě?
Pavel by si moc přál syna. Mně je už sice 37 let, ale ještě bychom se chtěli o jedno miminko pokusit. Jestli mi k tomu dá pánbůh sílu.
