S matkou si nikdy nerozuměly, trápily ji deprese, ale stala se z ní slavná zpěvačka. Rozpadla se jí dvě manželství a tvrdí o sobě, že je nejistá a nevyrovnaná. A tak jsem čekala ustrašeného člověka, který bude kličkovat před každou otázkou, ale přišla docela razantní žena. Před rozhovorem s úsměvem odpálkovala dva mladíky, kteří ji urputně zvali na drink, a potom mi vyprávěla i o chvílích, kdy myslela na sebevraždu.
Po jednadvaceti letech se stěhujete ze svého starého bytu v Karlíně. Když se ohlédnete, měl tenhle byt nějakou ústřední náladu, melodii?
První dny v novém bytě jsem obrečela. Karlín byl prostě kus mého života: prožila jsem tam tři manželství a narodily se tam všechny moje děti.
Bára Basiková
Zpěvačka se třikrát vdala a dvakrát rozvedla. Z prvního manželství s Petrem Jíchou má dvojčata Marii a Annu. Její druhý manžel byl architekt Jaromír Pizinger. V roce 2008 se provdala za produkčního Petra Poláka, který je o patnáct let mladší. Mají spolu tříletého syna Theodora. |
Někdy člověk opouští některá místa, aby nechal něco za sebou a začal jinak. Byl to i váš případ?
To ne. Dcerám bude dvacet, chtějí bydlet samy a já bych s Petrem (třetí manžel Báry Basikové - pozn. red.) a malým zůstala v obrovském bytě, kde majitel neustále zvedal činži. Tak jsme si našli nový na Starém Městě. Tam jsem prožila dětství a vždycky jsem se tam toužila vrátit. Mám ráda změny, riskuju v práci i ve vztazích, ale musím říct, že kdyby s tím holky nepřišly, tak bychom se nikdy nestěhovali. Pořád si nemůžu zvyknout, že tu se mnou nejsou. My jsme se viděly každý den.
Mají ve dvaceti na nájem?
Platím jim ho já. Jak by to platily jako studentky, ještě nepracujou…
Jak daleko se od vás odstěhovaly?
Pár stanic metrem, na Vyšehrad. Zrovna včera jsem tam byla, jestli něco nepotřebujou.
A potřebovaly?
Ne, maminku už dávno nepostrádají. Taky jsem je k tomu vedla, aby pomáhaly v domácnosti a něco uměly.
Vaše dcery jsou dvojčata. Byly vždycky takhle spolu?
Právě že ne. Nikam spolu nechodily a každá měla kolem sebe jiný kámoše. Taky si nejsou vůbec podobný: Anička je menší, zodpovědná a trochu introvert, kdežto Maruška má všechno na salámu a zbožňuje společnost. Dřív se lidi vždycky divili, že jedna umí kotrmelec a druhá ne. A já se těch lidí zase ptala: "Kdyby jedna byla o rok starší, tak je budete taky srovnávat?"
Třeba hlavně nechtějí být srovnávané s vámi…
Moc příjemné jim to není. Zaprvé říkají: "Mami, my jsme nic nedokázaly, jenom to, že jsme tvoje děti, tak proč bychom se měly někde ukazovat?" Ale nesnáší, když o nich mluvím. A vidíte, mluvím celou dobu o nich.
Vás neláká žít si jen tak pro sebe, cestovat, relaxovat?
Jo, tak na pár dní. Jsem ráda sama, ale žít bych takhle nemohla. U mě byly vždycky děti na prvním místě, a že bych nějak prožívala svoji kariéru, to ne. Když jsem potřetí otěhotněla, kamarádky mi říkaly: "Ježišmarjá, že se ti do toho chce. V pětačtyřiceti řešit nějaký dudlíky a pleny!" Ale já jsem se na to strašně těšila. Nedovedu si ani představit, že by mě děti vůbec nepotřebovaly. To bych cítila strašnou prázdnotu.
Překvapuje mě, co říkáte o své kariéře, když jste si ji musela tak vyvzdorovat. Vaše matka prý říkala vašemu zpěvu "krákorání".
No to byla známá věta: "Nech toho krákorání a jdi dělat něco pořádnýho!" Pro ni to bylo naprosto směšný, že malá holka chce být zpěvačkou.
Zatímco dneska některé matky vodí svoje dcery po soutěžích.
To je opačný extrém. Moje máma neodhadla, že ve mně něco je. Ale naštěstí jsem měla dědečka, který byl muzikant, a to, co mně nedala ona, mi vynahradil on. Bohužel umřel, když mi bylo čtrnáct.
Ale dožil se aspoň vašeho televizního vystoupení v pořadu Zpívá celá rodina. To vám bylo dvanáct a působíte tam suverénně.
Já mám pocit, že tam jsem uzlíček neštěstí a pytel mindráků! Možná jsem působila sebejistě, ale ve skutečnosti jsem měla hroznou trému. Byla jsem šťastná, že jsem rodinu přemluvila a že tam se mnou všichni zpívali. Taky si máma musela dát dva panáky na kuráž.
Z čeho ty mindráky vyplývaly?
Byla jsem brejlatá, šíleně jsem si kousala nehty a měla jsem deprese, akorát jsem to neuměla pojmenovat. Máma mě měla v osmnácti a asi mě brala jako přítěž. Taky mi ve slabých chvilkách řekla, že mě nechtěla. Ale už jsem se smířila s tím, že si to s sebou táhnu celej život.
A vy jste si to vyčítala.
Jako dítě jsem tím trpěla. Taky jsem měla strach jít domů, když jsem něco ztratila nebo dostala špatnou známku. Tehdy byly výprasky normální, takže jsem byla dost bita. Ale celý ten totáč byla neutěšená doba, mámy brzo ráno vstávaly do práce, pak šly nakoupit, nic nebylo, něco musely uvařit, a když dítě zlobilo, tak se mu seřezal zadek, aby dalo pokoj.
Kdy jste si přestala kousat nehty?
Když jsem šla do tanečních. Teda já tam nechtěla, ale matka s babičkou mě narvaly do krimplenu a musela jsem. Za ty nehty jsem se strašně styděla, a tak jsem to vydržela a nekousala si je. To je vůbec zajímavý: jsem dost psychicky labilní, ale když se pro něco rozhodnu, tak za tím jdu.
Vzpomenete si, kdy vás deprese přepadly poprvé?
Pamatuju si, jak se mnou strašně otřásl film Hvězda padá vzhůru. Karel Gott tam hraje obyčejnýho zednickýho kluka, který rád zpívá a zničí ho proradnej manažer. A mě tehdy v tom kině přepadlo strašný zoufalství, že se tou zpěvačkou nikdy nestanu. Byla jsem úplně vyřízená, probrečela jsem několik týdnů a chodila jako tělo bez duše... Prahou, která vypadala jako po válce. Samý lešení, díry a rozpadající se baráky.
Jenže nakonec to dopadlo dobře.
Já vám dám jiný příklad: bylo třicátého června, rozdávalo se vysvědčení a všechny děti se těšily na prázdniny. Jenom Basiková seděla v lavici a bulela, protože se hrozila, že za dva měsíce ty prázdniny skončí a bude zase škola.
Ale kolik dětí z vaší třídy mohlo říct, že zpívaly v televizi?
Takhle jsem to nebrala. Všecko jsem měla hozený do negativních pocitů a mám to do dneška. Už to není tak hrozný, taky mi už bude příští rok padesát, nějaký zkušenosti jsem nasbírala a něco si zažila, ale…
… ani teď se necítíte šťastná?
Cítím se mnohem líp než po druhém rozvodu, ale že by to byla nějaká velká sláva, to se říct nedá. Jsem založením pesimista a skeptik. Po tom rozvodu byly chvíle, kdy jsem byla úplně zoufalá a říkala jsem si: "Jsi máma a musíš se o ty děti postarat."
A teď mluvíte o myšlenkách na sebevraždu?
Koketovala jsem s tím, ale vždycky jsem si vzpomněla na děti. Myslím, že kdybych je neměla, tak bych tady už nebyla. Manželkou můžete být jen na nějakou dobu, ale mámou jste navždycky. To mě drželo nad vodou... Ale víte, co je divný? Že když se z toho vyhrabete a zažíváte krásný období, když vedle mě ležel Tedík na porodním sále, tak si říkáte: "Ještě že jsem to neudělala." Ale když je vám zle, tak na tohle myslet nedokážete.
Psychologové tvrdí, že člověk se může změnit...
Myslíte? Těžko říct. Nemůžu říct, že bych se naučila mít sama sebe úplně ráda. Vážím si na sobě určitých věcí, ale vím, že mám spoustu chyb.
Jen jestli se v nich trochu nerochníte, v těch chybách.
Jéžiš, to snad ne... (smích) Já nevím, proč takhle uvažuju. Ale zase se nechci rouhat. Na světě na tom jsou lidi mnohem hůř. Mně třeba pomohly léky, i když jsem jich musela vyzkoušet sedm druhů, než mi jedny zabraly. To se pak neradujete, ale ani netrápíte, to je v tu chvíli nejdůležitější. Zbavit se té strašné tísně a úzkosti.
Měla jste strach chodit ven?
Vyjít na ulici, najíst se, vyčistit si zuby… S tou tísní nemůžete nic. Léky všechno obalí, takže o tom aspoň začnete mluvit. Paní doktorce Staňové vděčím za svůj život. A pak přišel Petr a Tedík a všechno nabralo jiný směr. To jsou takový vzlety a pády.
Nepomáhá vám ani vědomí toho, co všechno jste dokázala?
Lidi mi kolikrát říkají: Co blbneš, tleská ti tolik lidí, dostáváš tak krásný dopisy... Ale nevím, uvnitř ta jistota není. Možná mě však právě ty pochyby ženou dopředu.
A víte, že neznám žádnou jinou zpěvačku, které by román pochválil Bohumil Hrabal? Teď myslím Rozhovory s útěkem.
Napsat knihu je dobrý, ale pro mě by byl daleko větší úspěch, kdyby se mi podařilo první a druhý manželství. Ale vem to čert, už je to za mnou.
Jak byste popsala okamžik, ve kterém se nacházíte teď?
Je to pořád etapa hledání. Teď pokračuju s paní režisérkou Třeštíkovou v natáčení časosběrného dokumentu a už se těším, až se zase uvidím. Protože to je takový moje zrcadlo.
Točíte, i když se v rodině třeba hádáte?
Točíme. Když mě poprvé Helena pozvala do střižny, koukala jsem na pět let svýho života s otevřenou pusou. Říkala jsem něco, co si už dávno nemyslím, a dělala věci, za které bych si dneska dala pár facek. Ale jsem to pořád já. Tak proč bych něco vystřihovala z filmu, když to ze života už taky nevystřihnu?
Nezlobte se, že se tak zeptám, ale je pravda, že vám nedávno diagnostikovali maniodepresivní psychózu?
Ne, to bylo jinak! Podílela jsem se na albu Blázinec, kde různí interpreti zpívají o psychických poruchách. A já jsem náhodou dostala písničku o maniodepresi. A zrovna ten den, kdy jsme křtili desku, jsem se byla podívat na hrobě Petra Muka. Byl to můj velký kamarád a taky ho celý život sužovala maniodeprese. Tak jsem to na tom křtu řekla, a hned druhý den vyšly titulky: "Basiková se přiznala, že trpí maniodepresí." Ale já už to ani nekomentuju, ať si píšou, co chtěj.
Jak to, že jste tak nad věcí?
Je to i světem showbyznysu, i když ztráta soukromí je hrozná daň za to, že zpívám. Kolikrát bych to vyměnila za život člověka, kterého nikdo nezná a může se projít jen tak ulicí.
Jednou jste řekla: Nevěděla jsem, co chci, ale věděla jsem, co nechci: normalizační pop-music. Kde se to ve vás vzalo?
Rodiče nesnášeli komunisty, doma se mluvilo otevřeně o všem. Tátovi emigrovaly dvě sestry a on plánoval utéct taky, ale pak si to s mámou rozmysleli. Protože jsme byli na světě.
Jak jste prožívali srpnovou okupaci? To vám bylo pět let.
To jsem byla s mámou a bráchou na Šumavě a jedenadvacátého nás vzbudila teta, že jsou tu Rusáci. Tak jsme se sbalili a jeli za tátou do Prahy. Jenže ze smíchovského nádraží nepouštěli nikoho do města. Pamatuju si obrovskou nádražní halu s čekárnou, spoustou židlí a postelí s peřinou, kde leželo šest dětí. A mezi nimi jsem byla já s bráchou. Vůbec nic jsme nechápali a rodiče zatím kouřili na chodbě. Když nás druhý den pustili domů, před naším barákem stál tank a mířil nám do oken. Víte, kde jsme tenkrát bydleli? V tunelu na konci Karlovy ulice, pod námi jezdily tramvaje. A protože se ten tank nevešel do tunelu, chtěli ho celý odstřelit - i s náma. Naštěstí to neudělali.
Tohle všechno je asi důležité, protože jste jako začínající zpěvačka odmítla nabídku od Ladislava Štaidla. Proč?
Jenže já jsem už v té době vystupovala s kapelou Precedens, chodila jsem zpívat do kostelního sboru u svatého Jiljí a ten oficiální kýč v televizi mi absolutně nic neříkal. Kdybych tu nabídku tenkrát vzala, tak by se ze mne přes noc asi stala hvězda, no a co? Já jsem to měla opravdu jasný.
A nakolik jste váhala, když vás do své volební kampaně počátkem 90. let lákal Vladimír Mečiar?
No za ty peníze bych dneska mohla mít vilu na Barrandově, jenže pro mě to bylo absolutně přes čáru. Mečiara nesnáším a na jeho agitce bych v životě nevystoupila.
Proč jste teď naopak vzala kšeft s Alexandrovci, kteří jsou spojováni s minulým režimem? Kvůli penězům?
Ano, to nezastírám. Ale jsou to špičkoví hudebníci a hrají hlavně ruský folklor. To nemá se Sovětským svazem nic společného. A když zpíváte a stojí za vámi osmdesát chlapů, samý nádherný mužský hlasy, má to něco do sebe.
Až na ty šílené armádní čepice.
No kdyby se táta dožil toho, jak zpívám s Alexandrovci, tak mě asi zabije.
Co říkal táta na váš úspěch?
Umřel v roce devadesát jedna, ale zažil Precedens, Stromboli a byl nadšený, když mě viděl zpívat v Lucerně. Ale jinak mi to rozmlouval, i když sám hrál výborně na piano. Byl výtvarník a přál si, abych malovala. O muzice říkal, že je to nejistý.
A matka na vaše koncerty chodí?
Moc ne. Spíš když potřebuje pro známý lístky do divadla.
Promluvily jste si o tom všem někdy otevřeně?
Já bych ráda, zkoušela jsem to mockrát, ale ona není člověk na diskusi. Znám ji padesát let, není otevřená, nedává najevo city. A já teď už o tu diskusi ani nestojím.
Zase to o vás hodně vypovídá.
No asi jsem taková, jaká jsem, protože to takhle všecko bylo. Kdo ví, jaká bych byla jinak.
A jaká jste zpěvačka?
To je tak těžké říct, co já jsem. Celý život střídám žánry a styly. Vždycky dám něčemu všecko - a už cítím, že potřebuju jít jinam. I když bych měla být kolegům vděčná, že mi tolerují ty moje věčné pozdní příchody.
To pořád nestíháte?
To ani ne, já prostě nepotřebuju žádný přípravy, jako to mají kolegové. Žádný kafíčko, cigárko, meditace. Takže lidi už sedí v sále a Basiková dobíhá do divadla. Jenže pak, jakmile stojím na jevišti a dejchám tu vůni, tak mě to tak pohltí, tak mě to obejme, že jsem... Prostě vždycky zpívám na plný pecky.
Říkala jste, že vás hudba vždycky někam unese. Kam to bude teď?
Myslím, že každá zpěvačka by měla umět stárnout a odejít včas. Možná, že skončím u šansonu, ale teď chci hlavně vydat svoji novou desku. Já jsem jedenáct let neudělala žádné sólové album, to také svědčí o tom, jak mám tu svoji kariéru na háku.
Kdo vám píše hudbu?
Tak to vám neřeknu.
Ale texty budou od vás, ne?
Nejdřív jsem je začala psát, ale pak jsem si našla někoho jiného. Byla to všechno strašná depka a já nechci lidi strašit.
Ani jednu věc tam mít nebudete?
No tak jedna tam bude.
A jak se jmenuje?
Žádný název ještě nemá.
A má to aspoň první sloku?
No tak jo: "Spoutané dny jdou jak spoutaní lidé." No vidíte, teď mi to zas tak strašný nepřijde. (smích)
