Nebudu obcházet kolem horké kaše. Rozvedla jste se podruhé...
Nerozvedla. Rozvádím se. Vše je ještě v chodu.
Tak tedy rozvádíte se podruhé. Je rozdíl v prožívání prvního a druhého konce manželství?
Bolí stejně, ne-li víc. Poprvé si říkáte, že šlo o náhodu špatného výběru. Ale dvakrát? Při mém prvním rozchodu jsme kromě dětí neměli už nic společného. V podstatě jsme spolu nemluvili. Manželství jsme kvůli dcerám drželi formálně poměrně dlouho, což dnes vidím jako chybu. Vztah, kde je citově i názorově pusto a prázdno, děti stejně nezachrání. Rozvod byl jen logickým vyústěním toho prázdna.
Podruhé jsem se vdávala s tím, že Jaromír splňuje všecko, co jsem od mužů vždycky chtěla. Je velmi silnou osobností, kterou jsem mohla obdivovat, respektovat, přirozenou cestou k němu vzhlížet. Jako suverénní muž neměl nejmenší problém s mojí profesí. Naše neshody nikdy nesouvisely s tím, že jsem nebyla klasickou paní se zaměstnáním od do. Navíc mne od prvního momentu přijal jako jednolitý celek s dcerami z prvního manželství.
Jeho odchod přišel jako blesk zčistajasna. Tedy ono ve vztazích nikdy není nic bleskem zčistajasna, ale mně nedošlo, že už jsme na tom tak špatně.
Je něco, v čem jste se z prvního rozvodu poučila ve prospěch toho druhého?
Už jsem věděla, že mne bude čekat ještě druhé a o hodně horší, veřejné kolo.
To v rámci korektnosti rozvodu jste si veřejně posypala hlavu popelem a označila Jaromíra Pizingera za tak extrémně silnou osobnost, že jste na vztah s ním 'neměla'?
Však mi dost lidí skoro vynadalo, proč se tak ponižuji. Proč ho chráním. Za svým vyjádřením si ale stojím. Rozhovor vznikal ve chvíli, kdy byl jeho odchod tři měsíce čerstvý a já měla pod tlakem emocí přesně tenhle konkrétní pocit. Holt odešel, protože jsem selhala. Teď po roce, kdy žijeme odděleně, mám pochopitelně trochu jiný pocit. Bylo by smutné, kdybych se neposunula o kus dál. Chyba byla na obou stranách, ale analyzovat ji takto veřejně nebudu.
Jaromír Pizinger vaše dvojčata společně s vámi vychovával celých deset let. To je v životě dětí věčnost. Stýkají se s ním Maruška s Aničkou i teď?
Nezasahuji do jejich volby ani tak, ani tak. Anička s Maruškou mu samy od sebe začaly říkat tati, protože ho tak vnímaly. On se k nim vždycky jako vlastní táta choval. Jestli se chtějí vídat i dál v budoucnu, to si musí vyřešit mezi sebou jenom oni tři.
Vídají se tedy?
Je na to pořád hrozně brzy. Dcerám bude za měsíc patnáct, není to jednoduchý věk. Na cokoliv.
Jak se s touto zkušeností díváte na množící se případy tahanic, únosů a exekucí dětí?
Žena má asi vždycky od přírody tendence přitahovat dítě k sobě víc. Taky je mnohem početnější skupina mužů, kteří se na potomka vykašlou a vůbec je to nepálí. Pokud ale táta zájem má a nejde o notorického flákače, sexuálního úchyláka, feťáka nebo alkoholika, měla by máma zatnout zuby. Překousnout ponížení, odpor i nesouhlas s některými otcovými výchovnými metodami a nebránit kontaktům. Je to ale jen můj teoretický názor, naštěstí jsem se v podobné situaci neocitla.
Neměla jste strach, jak to zvládnete?
Myslím, že mojí velkou výhodou bylo, že jsem se na Jaromíra ani jako manželka nespoléhala finančně, i když jsem vlastně mohla. Samozřejmě, že náš standard s jeho příjmy stoupl. Ale i v momentě, kdy jsem na dva roky přestala pracovat, jsem měla své úspory, své peníze. Nebrali jsme se jako dvacetiletí začínající študáci, ale dospělí lidé s minulostí a z ní vyplývajícími závazky. Co jsem si vydělala před svatbou, jsem na jednu hromadu nedala.
Mnoho žen je rozvodem ekonomicky ohroženo, protože nic než rodinu a pak nějaké průměrně placené zaměstnání nemají. Proto kolem sebe kopou, protože je i jejich děti odchod živitele potápí. Já se nebála o prachy, o to, že holky neuživím, ale o duši.
Jak to vlastně máte s rozdělením mužské a ženské role? V prvním manželství na mateřskou dovolenou s dvojčaty nastoupil manžel. Pak jste se pro změnu vdala za naprosto odlišný typ a na dva roky se stáhla do ústraní.
Postupně docházím k tomu, že na rozdělení rolí možná přece jen něco bude. Že je jeden extrém pověsit se partnerovi na krk. A pak zase jiný, neočekávat od něj pomoc a spolupráci vůbec. Holky vychovávám, aby byly samostatné, soběstačné, ale určitě jim i řeknu, aby se neostýchaly od mužů tu podporu chtít.
Co byste radila svým dcerám, kdyby za vámi přišly, že jsou šíleně zamilované a řeší, jestli se přizpůsobit partnerově kariéře a ambicím? Risknout, nebo nerisknout?
Asi risknout. Ve vztahu není jistota nikdy. Ale mít k tomu něco vlastního v rezervě. Vystudovanou školu, nepřepsat zděděný byt na chlapa... cokoliv. Muž nemusí odejít jen rozvodem. Může onemocnět, může nečekaně zemřít. Prostě tam někde v hlavě permanentně držet praktickou vizi, co bych si počala, kdyby se něco stalo.
Pokud by chtěl teď někdo namítat, že vám se to mluví, když neobracíte každou korunu, je dobré připomenout vaši startovací pozici. O své nijak zvlášť harmonické rodině, zatížené alkoholismem rodičů, jste už hovořila mnohokrát ...
Nezlobte se, ale jestli chcete jít tímto směrem, už nebudu. Na začátku kariéry jsem udělala velkou chybu a bezelstně tyto rodinné problémy zveřejnila. Nadělala jsem si velmi zle. Ale poučila jsem se, že takzvaná otevřenost a upřímnost má svoje hranice. Za nimi leží neomalenost. Je moje věc, když promluvím o sobě, ale nemám právo tohle dělat rodičům. Navíc je mi přes čtyřicet a to je věk, kdy už by měla být žena se svým dětstvím srovnaná a nevyřizovat si s rodiči účty.
Chtěla jsem se spíš zeptat na jinou věc. Děti z podobných prostředí se velmi často posunou nejdál na úřad pro podporu. Proč si myslíte, že zrovna vy jste z bludného kruhu utekla?
Vždycky jsem byla trošku vyspělejší než vrstevníci. Aspoň máma mi to říkala. Stejně staré děti mě nebavily. Zajímavější mi připadali dospělí. Hodně jsem četla, protože rodiče si se mnou nikdy nevyprávěli ani nehráli a mně to hrozně chybělo. O tom, co budu nebo nebudu, se rozhodlo už v mých šestnácti. Od tří let jsem tvrdila, že zpěvačkou, a všichni se tomu smáli. V šestnácti jsem samozřejmě ještě přesně nevěděla, jak na to, a měla fůru naivních představ adekvátních tomu věku.
Neměla jste strach?
Ne. Bylo mi totiž naprosto jasné, co nechci: žít stejně jako naši. To samozřejmě znamenalo jediné. Odejít a starat se o sebe sama. Propadla jsem muzice. Ta vášeň mě táhla a pomáhala překonávat i různé pocity osamělosti a mindráky. Bylo štěstí, že jsem k tomu, co jsem si zvolila, měla vrozené dispozice. Když má někdo víc ambicí než talentu, to je taky pořádný průšvih. Taky jsem měla kliku na lidi, Martina Němce, Michala Pavlíčka.
A to vám nebylo nikdy líto, že zatímco mají vaši spolužáci starosti leda tak, aby nedostali pětku z matematiky, vy jste dobrovolně razantně ukončila dětství a musela si umět vydělat na podnájem?
Když mně všechno kompenzovala ta muzika. A pokud na sto, na dvě stě procent víte, že z domova fakt nic nedostanete, tak ani nic nečekáte a neberete to jako křivdu. Musíte řešit přízemnosti, jako kde sehnat brigádu na přivýdělek. Dnes považuji za malý zázrak, že jsem se prosadila a splnila si sen. Mohla jsem dopadnout tak, že bych si prošla tím, čím jsem si prošla, a nic z toho.
Jako řada umělců jste si odskočila k podnikání. Jak jste se vyrovnávala třeba s krachem restaurace Chaos, kterou jste s Jaromírem Pizingerem provozovali?
Restaurace nezkrachovala. Pouze jsme ji pronajali. Zjistili jsme, že tenhle obor nejde dělat jen jako vedlejšák. Takové podnikání vyžaduje nasazení od rána do večera. Musíte kontrolovat lidi, aby dělali, co mají a na čem se s vámi dohodli. To pro mě bylo asi největší překvapení. Mě nikdy nikdo kontrolovat nemusel. Jaromír třeba navrhl komplet celý interiér a k němu i oblečení pro personál. Vybrali jsme i konkrétní muziku na CD. Chtěli jsme, aby to celé mělo jednotnou koncepci a atmosféru. Sotva jsme vytáhli paty, zapli rádio nebo servírka přišla oblečená podle svého, nebo jsme neustále řešili problémy s provozním. Ale bylo to poučné.
Máte dcery téměř ve věku, kdy už jste se vy osamostatnila. Dnešní děti jsou pod velkým tlakem, aby v životě rychle něco dokázaly. Osmnáctiletá modelka je stará, hvězdou pop music je třináctiletá školačka Ewa Farna. Jak je motivujete vy?
Holky to budou mít v něčem určitě těžší než já. I když se je snažím vést ke skromnosti, nastavila jsem jim standard, který jsem vůbec neměla. No to ani ve snu. Já jsem ale tím pádem neměla moc kam padat a mohla vlastně jen stoupat. Nebyla jsem pod takovým tlakem očekávání. Ony si budou muset hledat svoji cestu a zvládat zase jiné překážky. Mimochodem Ewu Farnu poslouchají nadšeně taky.
Co míníte 'jejich standardem'?
Každá dcera má svůj pokoj, svůj nábytek, svůj počítač, mobil. Obě procestovaly kus světa. Platím jim kroužky, kupuji hezké oblečení, knížky, cédéčka. O víkendu se mohou koukat na televizi, a když doma pomáhají, dostanou kapesné padesát korun na týden. Pro někoho tohle možná zas nic tak úžasného není, znám rodiny se srovnatelnými příjmy, jako má ta moje, kde jim dopřávají mnohem víc, ale to záměrně brzdím. Chci, aby si Anička s Maruškou toho, co mají, vážily.
Já jsem v jejich věku sdílela pidipokojík s mladším bráchou. O oblečení se se mnou nikdo nebavil, máma mi něco koupila, hlavně aby to bylo co nejlevnější, a nazdar. Jedny boty jsem měla na jaro a podzim, na léto sandály a pak ještě něco na zimu. Nové se kupovaly, až když mi vyrostla noha nebo se rozbily a nešly opravit. Kapesné neexistovalo. Když jsem chtěla vlastní korunu, musela jsem jít se sběrem. A co se týče cestování, o prázdninách jsem jezdila na tábor na Šumavu. To bylo všechno.
Samozřejmě, že když jim tohle připomenu, tak je to otravuje. Ale děti potřebují vědět, že jim rodič na všechno musí vydělat. A že je spousta vrstevníků, kteří takovou kliku jako ony neměli, a tak si své pokojíky, své cestování a kapesné musí zasloužit.
Chtějí vás napodobit, anebo se tvrdě distancují?
Máme moc hezké vztahy, ale jsou v pubertě, a tak jim pochopitelně vadí, když jsou se mnou srovnávané. Že bych se teď s nimi společně fotila anebo se mnou šly na nějakou akci? Ani omylem. Nesnáší publicitu. Maruška má podle mého názoru výrazné hudební nadání, ale nevidím tu posedlost, kterou jsem měla v sobě já. Zatím se tváří, že si chce zpívat jen tak pro sebe. Ale třeba je to právě ta vzpoura a překvapí mne.
A Anička?
Ta leží v knížkách a baví ji psaní. Mně je vlastně úplně jedno, čím budou. Chci jim jen dopřát vzdělání, a pak už to bude jen na nich. Hlavně aby byly spokojené a nečekaly, že se budou mít bezpracně dobře.
Showbyznys je drsný, nenávidí až na výjimky 'stařeny'. Jak se vyrovnáváte s tímto jevem vy?
Jo, to se mě už také týká. Řeším to? Samozřejmě, že ano, ale snad ne zoufale. Snažím se netloustnout, na tom tedy dost makám. V prvním plánu kvůli sobě, abych se cítila dobře. V druhém, abych se líbila mužům; která žena tvrdí, že ji jejich názor nezajímá, lže. A pak kvůli práci. Jsem zpěvačka. Nic jiného neumím a konkurence nespí.
Konkurence nespí, nejste ve věku Ewy Farny a chcete dál zpívat. Přesto jste se pohádala s vlivným muzikálovým producentem Petrem Kratochvílem.
Nepohádala. Producent se komerčně jistě velmi chytře rozhodl, že do připravovaného muzikálu Dorian Gray angažuje Vladka z reality show. Respektuji, že divadlo panu Kratochvílovi patří a může si angažovat, koho chce. Mně šlo o jiný princip. Nejen já, ale všichni ostatní účastníci muzikálu na sobě roky pracovali. A já chci stát na jednom hřišti s lidmi, kteří mají něco za sebou. Ale abych byla vhozena do jednoho pytle s člověkem, který nic neumí, nic nepředvedl a nikdo o něm nevěděl, dokud se neukázal v televizi v pyžamu?
V tom případě je snaha o poctivost a profesní hrdost nesmysl a nemá ani cenu k tomu vychovávat děti. Řekla jsem tento svůj názor nahlas. Asi oslovil víc lidí, protože mi přišla spousta skvělých souhlasných sms.
To je velmi radikální hodnocení Vladka Dobrovodského...
Pan Vladko Dobrovodský, kterého osobně vůbec neznám, se v tom také ocitl nevinně. On si o žádnou roli neřekl a nabídku zcela soudně odmítl s tím, že by roli nezvládnul.
A to s vámi všichni jenom souhlasili?
Tak pro někoho jsem samozřejmě byla i namyšlená, arogantní. Jednala jsem ale naprosto spontánně. Vracela jsem se na scénu po dvouleté pauze. Dorian Gray je velmi silné téma a muzikál měl vysoké ambice. Brala jsem ten projekt velmi seriózně. Odřekla několik dalších nabídek. A pak jsem dostala tuhle ťafku mezi oči. Nakonec mě ze všeho nejvíc dopálilo, že se celá kauza nafoukla a udělalo se z toho, že mám něco proti homosexuálům...
Což je poněkud pikantní, když jste teď na Slovensku tváří kampaně v jejich prospěch. Proč a proč právě tam?
Protože na Slovensku vládne v tomhle ohledu středověk. Protože tam mám kamarády v branži a vím, že kdyby se ke své orientaci přiznali, nemuseli by už dostat práci. A hlavně proto, že lidská malost a pokrytectví nemají hranice. Bohužel.
Nesouvisí s tím i to, že se poté, co vyšla vaše literární prvotina, spekulovalo o vaší sexuální orientaci?
Myslíte, že by tohle bylo zrovna nejlepší alibi? O mé lesbické orientaci se spekuluje neustále. Už mi je to jedno. Nehodlám pořád někomu říkat, že jsem opravdu nikdy s žádnou ženou nežila, nežiju ani žít nechci. A to, že někam přijdu s kamarádkou, je dané tím, že muži odcházejí, ale kamarádky mám pořád stejné. Homosexuály a lesbičky podporuji, protože si svoji orientaci nevybrali a je nesmysl je kvůli tomu šikanovat.
