Umí klamat tělem - podle dětského úsměvu byste jí stěží hádali 30 let.
A že je baletka? Po ulici jde úplně přirozeným krokem, a když sedí, tak má nápadně shrbená záda. „Nerada se prsím,“ říká s úsměvem drobná blondýna Adéla Pollertová - primabalerína Národního divadla. Strávila devět let v Hamburku, kvůli příteli a rodičům se nedávno vrátila do Prahy.
Pár dní před premiérou si pochutnává na štrúdlu a zapíjí ho červeným vínem. Kvůli roli Zlatovlásky si nechala ještě zesvětlit vlasy, aby měly stejnou barvu jako její příčesek. Na novou roli je připravená, ale má jednu černou můru. „Když mě na jevišti můj partner pohladí, vždycky trnu, aby mi ty vlasy nespadly. Vždyť si to představte, skalpovaná Zlatovláska, to by byl trapas.“
Při baletu se stávají i horší věci. Ještě nikdy jste neupadla?
Občas jsem chytila vrávor, ale to se dá zamaskovat. Hodím to do výrazu, hezky se usměju. Divák to snad ani nepozná.
A co když baletka opravdu spadne?
Zažila jsem to v Hamburku. Slavná primabalerína z Pařížské opery hned při prvním výstupu skočila na jeviště a podklouzly jí nohy. Rozplácla se tam. Když máte okno nebo upadnete, tak to je hodně nepříjemné. Někdy pak tanečník nemůže obstojně pokračovat.
Jak to tenkrát dopadlo s tou balerínou?
Usmála se a pokračovala. Ale podjelo jí to znovu, to už bylo nervozitou. Když zaváháte jednou, pak už ničemu nedůvěřujete, partner je hrozný, hudba je moc rychlá, vše je špatně.
Zmínila jste okno. Dovedu si představit, jak se maskuje na činohře. Ale v baletu?
Těžko. Když je okno ve sboru, je to hned vidět. Sólistům se radí: Toč se a koukej kolem sebe, co se děje! Každé okno působí trapně, nedá se zachránit. Nesmíte tam stát a zírat. Je třeba se točit. No a samozřejmě: hodit to do výrazu.
Jaký jste tedy zažila nejtrapnější zážitek?
V Číně jsme před pěti lety odehráli s hamburským souborem představení a nikdo nám nezatleskal. Diváci se sebrali a odešli.
Proč?
Mysleli jsme si, že je chyba v nás, ale pak nám řekli, že se v Číně západnímu souboru netleská. Mají to zakázané. V průběhu představení jedli, pili, smrkali, byli tam s kočárky a řvaly jim děti. Pořádně nám to osladili. Zavřeli nás do hotelu, hlídali nás tajní policisté. Ale vzpomínám si ještě na jeden hrozný zážitek. A za to jsem si mohla sama.
Tak povídejte.
Na Silvestra jsme hráli v Hamburku Louskáčka. Před druhým jednáním jsem vždy vstupovala na jeviště mezi orchestrem. Hudebníci tam měli zrovna šampus. Vrazili mi skleničku do ruky, chrstla jsem ji do sebe a celé jednání jsem byla mimo. Předtím jsem nic nejedla, těžko jsem stíhala rytmus. Před představením už si žádný alkohol nedávám.
Vaše kolegyně Daria Klimentová vyprávěla, že v anglickém souboru nabízel její manažer baletkám kokain, aby je to nakoplo. Zažila jste něco podobného?
Ne. Vždyť já ani nekouřím. Drogy mi nikdo nenabízel, ani bych je nevzala.
A kolegové?
Kluci občas kouří trávu, většinou až po představení. O tvrdších drogách nevím.
Co jí a pije baletka? Musí se omezovat?
Jím cokoli. I svíčkovou s pěti knedlíky. Anepřiberu. Před představením si dám něco lehčího. Hned po něm nemám hlad, ledničku luxuju až o půlnoci. Sním klidně vlašský salát s rohlíkem a zapiju to kolou.
Co bolí na baletu nejvíc?
Když se učím nové kroky, jeden pohyb musím opakovat třeba i stokrát, takže se pořád opotřebovává stejný sval.
Máte nějaký konkrétní part, do kterého se vám nechce?
Ve druhém jednání Giselle jsou strašně rychlé výměny nohou, takže se mi občas zamotají. Mozek nefunguje tak rychle. Vždycky se těším, až to vnitřní utrpení skončí.
Myslel jsem, že balet bolí spíš fyzicky.
Při tanci na špičkách nejvíc trpí palce. Záleží, jaké k baletu máte fyzické předpoklady. Když si stoupnu na špičky, tak mě to ani moc nebolí, nemám z toho velké mozoly, takže si můžu vzít boty s otevřenou špičkou.
To ostatní baletky nemůžou?
Některé kolegyně mají mozoly na palcích, zdeformované prsty. Není to hezký pohled.
Zažila jste vážnější zranění?
Zvrtává se mi jeden kotník, který mám nateklý podle toho, kolik mám zrovna práce. A nemám dobře srostlou páteř ve spodní části. Neměla bych nosit boty s podpatkem, ale já je miluju. Čím větší, tím lepší.
Nebojíte se, že si tělo úplně zničíte?
Nechci si to připomínat. Jakmile začnu řešit, že mě bolí záda, tak mě bolí víc. Na bolest se při baletu snadno zapomene. A to pak po představení vylejete z boty krev.
Prosím?
Při Šípkové Růžence jsem si nevšimla, že mám stržený puchýř. Sundala jsem si špičky a punčocha byla krvavá. Někdy vám boty udělají puchýř, někdy jsou bezvadné. Jako jedna z mála v divadle používám anglické špičky. Ostatní mají ruské, ale ty jsou hlučné a stojí se na nich hůř. Ty moje se používají ve světě, mám zásobu z Hamburku.
Jak dlouho vám vydrží jedny boty?
Někdy jedno představení, někdy pět.
Kolik stojí špičky špičkové úrovně?
Pětadvacet liber. (zhruba tisíc korun)
I baletky mají svoji „životnost“, jejich kariéra vrcholí před 35. rokem. Co dál?
Začnu studovat taneční vědu. Pak budu o baletu psát, aby se o něm víc vědělo. Ale dokud nebude v televizi, jen málo se změní.
Ve světě jsou baletky celebritami, divadla jim platí rekvalifikace, hradí hypotéky. V Česku je to asi jinak, že?
Je to horší než dřív. Donedávna braly baletky důchod, zhruba od čtyřicítky. Ale zrušili to. Teď se musíme bohatě vdát. (smích)
Legendární ruská primabalerína Maja Plisecká se v Praze představila jako umírající labuť ještě po sedmdesátce...
Do sedmdesáti to nevydržím. Není každý jako ona. Snad chce na jevišti umřít. Je úžasná, vitální, velmi příjemná a kamarádská.
Brzy oslavíte třicetiny, ale pořád máte dětskou tvář. Je to v baletu výhoda?
Někdy ano - tančím šestnáctiletou Šípkovou Růženku. Ale kvůli dívčímu zjevu ztrácím dramatické role, jako je třeba Taťána v Oněginovi.
Vlastimil Harapes o vás řekl, že dlouho budete krásnou milou holčičkou a ze dne na den se stanete scvrklou babičkou.
(smích) To je od něho opravdu milé. Mám se na co těšit.
V klipu k písni The Hardest Part od skupiny Coldplay vystupuje baletka-důchodkyně. Dělá úžasné kreace, ale je oblečená do trikotu tělové barvy, aby vypadala líp...
Jasně, tělo ještě funguje, ale není už hezké. I Maja Plisecká má speciální kostým pro umírající labuť - ten běžný končí na ramínkách, aby mohly paže volně plout, ona má punčochovinu od ramen až po prsty a zahalený dekolt. Ale diváci to nepoznají.
Při Zlatovlásce máte na sobě svatební šaty. Kdy si obléknete ty opravdové?
Možná brzy. Když na mě ty šaty špendlili, přemýšlela jsem, že si je na svou svatbu jednou půjčím.
Co to znamená brzy?
(usmívá se) Jsem zasnoubená. Myslela jsem, že přítele odradím. Řekla jsem: Zasnoubím se, ale přines mi prsten s briliantem.
To je skoro jako z opravdové Zlatovlásky.
Jiřík to měl těžší, musel vylovit prsten ze dna mořského.
Bude přítel na premiéře?
Je japanolog a právě teď je v Japonsku, ale brzy za ním odjedu. Na balet chodí, už tomu začíná trochu rozumět. Ale mě nekritizuje, to si nedovolí. (vyprskne smíchy)
A na vaše taneční partnery nežárlí?
Ne, často je můj partner gay. A jak často? To bych nerozebírala.
Zamilovala jste se někdy do partnera na jevišti?
Já ne, ale kolegové o tom vyprávějí. Já jsem ráda, že mám přítele mimo balet, nemusíme se bavit jen o práci.
Myslíte na rodinu?
Už bych ráda měla miminko a pak se třeba ještě na několik let vrátila k baletu.
Kdyby to byla dcera, dáte ji na balet?
Ne.
Proč?
Ráda bych, aby se moje děti věnovaly sportu, ale živily se hlavou. A balet? Vidím, jaká je to dřina. Je to krása, ale jen na chvíli.
Jste ze sportovní rodiny. Váš otec, bratr i bratranec byli šampiony ve vodním slalomu. Vás neposadili do kanoe?
Už ve třech, ale já se v lodi ztratila. Dělala jsem moderní gymnastiku a v patnácti jsem omylem přestoupila na konzervatoř.
Proč omylem?
Chtěla jsem být učitelkou jako máma. Dávala jsem špatné známky plyšákům, pak jsem chtěla být letuškou. Baletkou jsem být nechtěla. Ani ty špičky se mi moc nelíbily.
Vážně?
Při první hodině u paní profesorky Anety Voleské, ze které byly všechny holky vyklepané, jsem poprvé dostala do ruky špičky a já si ty saténové tkalouny uvázala až po kolena jako módní lodičky - přišlo mi to šik. Když to viděla paní profesorka, tak ji málem odvezli. Vyhodila mě, abych se přezula. Teď na to rády vzpomínáme.
| Adéla Pollertová Sólistka baletu Národního divadla se narodila 7. srpna 1976. V rodině má sportovní i umělecké geny. Otec Jaroslav, profesor na ČVUT, je trojnásobným mistrem světa ve vodním slalomu. Ve stejném sportu vyhrál bratranec Lukáš olympiádu a bratr Jaroslav se stal třikrát mistrem světa v hlídkách. Praděd Emil byl sólista opery Národního divadla. Prastrýc Ignác Ullmann architektem, který se podílel na stavbě Prozatimního divadla. Sestřenice Klára je herečkou Švandova divadla, vzala si herce Ivana Trojana. K hlavní roli v baletu Zlatovláska přišla Adéla Pollertová velmi zajímavým způsobem. „Když mi bylo pět, tak máma učila na učilišti, pracoval tam i Vladimír Franz, který mě občas hlídal, a já mu namalovala těmi jeho drahými temperami Zlatovlásku,“ vypráví Pollertová. „Ten obraz byl příšerný, on ho ale vystavil na své vernisáži ve Valdštejnské zahradě. V tu dobu jsem dělala moderní gymnastiku a potřebovala jsem hudbu na sestavu se švihadlem. Máma ho poprosila a on na to: Na minutu a půl nebudu mrhat svým talentem. Radši jí jednou napíšu velký balet. A třeba zrovna Zlatovlásku, když mi ji tak hezky namalovala.“ Svůj slib splnil... |
