Jsme hezky oblečeni, nikdo by na nás nepoznal, že před šestnácti lety jsme měli na výběr mezi víc horšími a míň horšími džíny v tuzexu. Vypadáme dobře a žijeme dobře, my, generace v progresivním věku. Ale podíváte se někdy na naše babičky a na důchodkyně ze západní ciziny? Jestli ne, tak si je někdy porovnejte.
Babičky odjinud jsou pěstěné, dobře oblečené, štíhlé, zvídavé a pořád někam cestují. Jak by ne, mají čas, peníze a málo povinností. Děti jim odrostly, odstěhovaly se, stojí na vlastních nohou. A mají vnoučata, se kterými se zápaďácké babičky rády pomazlí. A pak je zase rády vrátí do rukou jejich maminky, tatínka či chůvy.
A v tom je ta potíž. Nejde jenom o to, že naše babičky mají nižší důchody než ty za kopečkama. Naše babičky by zvládly být pěstěné a dobře oblečené i bez peněz, dokázaly celý život kouzlit. Ale naše babičky jsou zapřažené v jednom kole. Naše babičky jsou totiž instituce. Otrokářská instituce. A bývají tomu ještě rády.
Naše babičky žily převážnou část svého života v socialismu. A tak vnímají výdobytky kapitalismu jako zbytečný luxus. Třeba profesionální chůva nebo babysitting. Přece nebudou chtít, aby to jejich dospělé děti platily, taková drahota! Zbytečný výdaj. Ony přece rády všechno zastanou samy, dělaly to celý život. Naše babičky nutně potřebují být platné.
Všechny ženy jsou rády platné, možná je to pro ženy ta nejnebezpečnější ženská vlastnost. Existuje pořád nebetyčně vysoký počet českých rodin, v nichž babička dělá služku. Vlastně ne služku, otrokyni dělá, služky totiž dostávají plat. V našich rodinách pořád nějak není vše ani zdaleka tak po evropsku, jak se zdá na ulicích, za zavřenými dveřmi jsme pořád ještě barbaři.
O domácím násilí už se aspoň mluví, tedy o tom hmatatelném. Ale o babičkách ani náhodou. Babičky vodí děti na kroužky, vaří pro celou rodinu, smejčí, perou žehlí a dost často se ani nedočkají žádného většího vděku.
Dost často se jim naopak vytýká, že vaří postaru, že nepoužívají dost zeleniny a olivový olej, neumějí zapnout myčku a nedělají saláty – kdo má pořád tu vepřovou jíst. Babičky se musí holt snažit. A tak se snaží, protože nevědí, co jiného by si počly, jsou navyklé se celý život snažit.
Měli bychom se konečně podívat pravdě do očí – zneužíváme babičky jako levné pracovní síly. Je to dáno do jisté míry i cenami, které se za babysitting platí. Ale nejenom. Leccos z toho je bohužel v nás. Na jedné straně neúcta ke stáří a na straně druhé mindrák ze stáří.
Všimněte si, že naše babičky si nestěžují, že všechno vydrží, aby svému okolí dokázaly, že ještě nepatří do šrotu. Znala jsem jednu rodinu, kde také měli takovou hlídací babičku. Jednou se vrátili rodiče z práce a doma našli potomky o chlebu s máslem, v lednici neměli ani navařeno, ani napečeno, a navíc nebylo vyluxováno.
Děti si však hrály a vypadaly náramně spokojeně.
„Kde je babička?“ zeptali se rodiče.
„Utekla,“ odvětily děti.
„Jak utekla?“
„No normálně, metrem. My jsme jí pomáhali sbalit tašku. Říkala, že nás přece nebude pořád vodit na kroužky, všichni se nám smějou.“
„Ale co večeře?“
„Nechala nám tu kuchařskou knihu.“
Rodiče byli šokováni, babička je nechala ve štychu. Ale brzy se projevilo, jak je onen štych všem prospěšný. Žena si najala uklízečku, manžel se naučil vařit a děti přestaly trpět syndromem babiččiných mazánků a staly se mnohem samostatnějšími.
A babička? Založila si klub kouzelných babiček, jezdila s nimi vlakem na výlety, začala psát knihy a nakonec se i vdala. Tvrdila, že sedmdesátka je pro ženu ten nejlepší věk na vdávání, protože už se nenechá nikým porobit.
- pátek 28. dubna 2006
- 20
