Iva PazderkováIva Pazderková* Narodila se 16. 3. 1980 v Uherském Hradišti. |
Jíte jogurty?
V té reklamě ho naštěstí nemusím, i když původně to tak být mělo. Ale kolik padlo už klapek! Kdybych ho měla jíst, už bych ho v životě nepozřela. Stačila mi už jenom ta vůně! Týden po natáčení jsem ovocný jogurt nemohla ani cítit. Jinak jím hlavně biojogurty.
Znáte vtipy o blondýnách?
Moc ne, ale když nějaký slyším, vždycky zpozorním. Baví mě.
Jste sama blondýna?
Původně jsem špinavě blond. Vlasy jsem si vždycky barvila, ale nikdy na světlejší odstín. Vždycky spíš do tmava. Jenomže s mým obličejem jsem pořád působila moc tvrdě. Teprve před šesti lety jsem zkusila blond. Můj obličej to hodně zjemnilo. Ohromily mě prodavačky, díky nim jsem pochopila, že mi plavá sedí. Najednou na mě byly daleko milejší než dřív. A tak jsem u blond zůstala.
Kde berete inspiraci?
Čerpám hlavně sama ze sebe. Z legrace říkám, že moje blondýna je vlastně má pravá tvář a já jen zveličuji a zjednodušuji problémy, s nimiž se my ženy, potažmo blondýny, potýkáme.
Poznávají vás lidé na ulici?
Vlna popularity přišla hlavně až s reklamou na jogurt. Jenže v televizi jsem hodně nalíčená, takže ve skutečnosti si nejsou lidé jisti, jestli jsem to opravdu já. Někdo sem tam prohodí hlášku z reklamy, jako „je to rozbitý“, anebo se zeptají: nedáte si jogurt?
Neberou vás automaticky jako hloupou?
To ne. Někdy jsou jen trochu zaražení, protože čekají blondýnu, a já promluvím docela normálně. Zatím se naštěstí setkávám jen s milými reakcemi. Ovšem někde už napsali, že prý ponižuji ženy.
Hrála jste někdy hloupou doopravdy? Třeba v autě, když vás zastavil policista?
Jednou, když jsem projela zákaz vjezdu. Hájila jsem se po blonďatovsku (přestože jsem tehdy ještě plavá nebyla) tím, že to tam nemám projeté. Policista mi řekl, že to tam nemá projeté nikdo. Naivně jsem se bránila, že mám tatínkovo auto a čerstvý řidičák... Byl už ze mě tak zoufalý, že mě nechal odjet. Nebo když jsem jezdila nakupovat alkohol do duty free shopů. Tehdy se smělo vozit jen určité množství na osobu. Já nakoupila víc a ještě cigára kamarádům. Měla jsem úžasnou taktiku. Nechala jsem svého bílého favorita na hranicích chcípnout. Dělala jsem, že mi to nejede a že nevím, co s tím. Odpoutala jsem tím pozornost celníků a oni mě nechávali projet.
Scénky improvizujete. To musí být dost napínavé...
Je to největší thriller mýho života. Naštěstí ale zatím vždycky nějaký nápad přišel. Ovšem nebýt alkoholu, nenašla bych odvahu na pódium vůbec vylézt.
Jak natáčení probíhá?
Přijdu do divadla a hysterčím. Běhám nesmyslně po zákulisí, pak si jdu projít prostor na jevišti, přestože jsem tam byla už tisíckrát. Vyzkouším mikrofon a režisér Zdeněk Tyc se mě zeptá, o čem ty scénky budou, kam mě má zařadit. Klasicky mu odpovím, ať mě vůbec nezařazuje, protože nic nevím, a on si udělá prázdnou kolonku. Já jdu konečně do šatny a pak na bar, kde si dám dvojku červeného. Hlavou se mi honí nějaké starší nápady. Jenže si je už moc nepamatuji, protože si nic nepíšu. Všechny kolem otravuju s tím, že nevím, co mám dělat. Mezitím proběhne cesta k baru ještě několikrát, odběhnu si i zvracet.
Vážně máte takovou trému?
Ohromnou. Ublinknu si i před premiérou v divadle...
V takovém stavu jde blondýna na scénu?
Asi tak tři čtyři minuty, než předstoupím před publikum, jsem na omdlení, mi hlavou problikne pár záchytných bodů. A pak jsem tam a dál už nevím. Po půl roce za mnou třeba někdo přijde a povídá: „Vy jste byla tak skvělá.“ A já na to: jaká? A oni mi vyprávějí, co jsem říkala. Samozřejmě to není tím, že bych byla tak zlitá. Jsem jen v transu, úplně mimo.
Kolik alkoholu předem vypijete?
Tak sedmičku vína, ale protože točíme vždy dvě scénky před různým publikem, ještě něco doplním, než na scénu vyrazím podruhé.
To není zrovna málo.
Ale abych nebyla za alkoholičku, musím říct, že před „normálním“ natáčením ani před představením v divadle nepiju!
Vnímáte v tom transu reakce diváků?
Samozřejmě, z momentálních reakcí publika vycházím hodně. Diváci Na Stojáka už nás znají, vědí co čekat, a hýčkají si nás. Těžší je, když jdu za blondýnu někam, kde mě neznají.
Třeba když si vás najímají firmy na své večírky?
Většinou mi zavolají a chtějí scénku, kterou viděli, a já jim jen těžko vysvětluji, že improvizuji a nic si nepamatuji. Zakládám si na tom, že diváci vždy uvidí originál. Často chtějí alespoň vědět, co budu říkat, ale to jim také nedokážu říct, protože je pro mě důležité přijít na to místo a vidět lidi. Je ale fakt, že si o té firmě alespoň přečtu, co dělá, abych měla nějaké záchytné body, a snažím se dodržet „jejich“ téma. Když si mě třeba objedná společnost vyrábějící ponožky, pohovoří blondýna o ponožkách.
Co do obsahu máte naprosto volnou ruku?
Ano. Autorství je pro tenhle žánr podmínkou. Optimální je pěti až desetiminutové vystoupení s minimem rekvizit. Lidi musíte pobavit, takže je také dobré umět včas utéct, když vidíte, že to nejde.
Je téma, na které je i blondýna krátká? Třeba... jaderná elektrárna...
Odborná témata jsou naopak ideální. Mantinely, o čem mluvit a o čem ne, mám jedině morální. Neuměla bych si dělat vyloženě krutou legraci - ačkoliv, když zastřelili pana Kočku, bloncka to lehce okomentovala. Lidi se strašně smáli, protože mají smysl pro černý humor. Nicméně takové věci jsou vždycky na hraně. Rozhodně si nebudu dělat legraci z nemocí ani z citlivých témat, o nichž není vhodné vtipkovat.
Kdyby vás chtěla na svůj mítink nějaká politická strana?
Rozhodně vím, komu bych kampaň dělat nešla ani za miliardu - levicovým stranám a extrémní pravici.
Má vaše blondýna nějaký životní příběh, je vymyšlená se vším všudy?
Vzniká při odpovědích, když se mě na ni někdo zeptá.
Tak třeba: má sourozence?
Určitě má bratra, který je velice nadaný, nějaký vědec. Jako můj bratranec - jaderný chemik. Občas mi ho dávali doma za vzor.
Jsou její rodiče spolu, nebo rozvedení?
Rozvedli se, ještě když byla malá. Tatínek maminku opustil. Maminka nosí pořád stejné oblečení jako její dcera a zoufale chce být mladá.
Kromě bratrance, které postavy mají ještě skutečný základ?
Jestli myslíte rodiče, tak to rozhodně ne. Máma je inteligentní krásná žena, díky níž jsem se na konkurz Na stojáka vůbec přihlásila, a táta charizmatický a skvělý muž. A ještě mám úžasnou sestru, manažerku, která je úplně jiná než já.
Ve třech letech jste prý četla a ve čtyřech psala. Není to spíš historka z rukávu blondýny?
Ne ne, to je pravda. Měla jsem na stěně v pokojíčku nalepenou abecedu a pamatuji se, jak jsem pořád studovala ta písmenka. Dodnes cítím ten příjemný pocit, že už je všechny znám. Jsem po mamince, ta byla tak chytrá, že šla rovnou do druhé třídy.
„A pak se to nějak zarazilo...,“ řekla jste v jednom rozhovoru.
Zapracovala puberta a genialita se vytratila s hormony. Ale češtinářka jsem pořád hodně dobrá. Snad i proto, že jsme jednou s mámou a s babičkou psaly tátovi pohled, to mi bylo asi pět let, a napsala jsem: „Mi se máme dobře“ s měkkým i. Mámu s babičkou pobavilo, jak jsem roztomilá, ale já z toho dostala trauma a řekla si, že už nikdy nenapíšu špatné i. A pak se mi to už nestalo.
Nemrzelo rodiče, že se jejich nadané dítě dalo na komediantství?
To ne, snažili se nám se sestrou dopřát to nejlepší. Jen chtěli, abychom vystudovaly vysokou školu. Já chodila od devíti let do dramatického kroužku a měla jsem jasno. Rodiče občas jen tak ťukli, jestli přece jen nechci dělat něco jiného. A Ivuška pokaždé, že nee, a bylo vymalováno. Když viděli, že mě to baví, podporovali mě v tom a to je to nejlepší, co pro mě mohli udělat. Jsem jim za to moc vděčná.
Ještě před dvěma lety jste ale nevedla zrovna idylický život. Popíjela jste po hospodách a neměla jste problém tančit polonahá nad ránem na stole.
Před pěti lety jsem se hned po škole vdala a přijala angažmá v Praze. Bylo mi třiadvacet. Exmanžel dohrával v Brně Na provázku. Neviděli jsme se, já neměla moc práce ani peněz. Vymetala jsem večírky, pařila, jedla a byla ostentativně nešťastná. Přibrala jsem patnáct kilo a vypadala jako mamut.
Jak jste se z toho dostala?
Můj zásadní problém - a ten má myslím spousta žen - je nízké sebevědomí. Nevím proč, ale jsem ten typ, který, když se něco nedaří, má pocit, že za to může. Pořád hledám chybu v sobě. A do toho permanentní masírka z časopisů pro ženy (a blondýna je prototypem oběti), že se sebou musíme něco dělat. Nejen zvenku, ale i zevnitř. „Staňte se sama sebou!“ Nabádají nás. Ale co je to za hovadinu?
Pomohl vám nějaký psycholog?
Hodně. Bývala jsem totiž vždy závislá na vztazích s partnery a najednou jsem se ocitla v hlavním městě. Sama a zoufalá. Řádila jsem po barech a návod, jak žít, jsem hledala v alkoholu nebo u nových známostí. Manžel pak navrhl rozvod. Vůbec jsem nechtěla, protože jsem se bála samoty. Když jsme se přece rozvedli, moc se mi ulevilo. Najednou jsem zjistila, že umím být sama, že to zvládnu. Svoboda a pocit samostatnosti mi dodaly chybějící sebevědomí.
A přišla i práce.
Je to tak. Práce bylo víc, naučila jsem se vycházet s lidmi i sama se sebou. A teď větu do ženského časopisu: Začala jsem se mít ráda.
Odhalování vám ale zůstalo. V divadle jste nejsvlékanější herečka.
To je pravda. Na Fidlovačce mám dvě svlékací představení, třetí už skončilo. Nicméně opilá svlečená herečka ve dvě ráno na stole, to bylo zoufalství. Bohudík je to za mnou. Už vím, co dělat nebudu. Nahota už jedině pracovně.
Kam až byste byla ochotná se svlékáním zajít?
Myslíte porno? To bych šla snad raději dělat na pás.
Ani třeba pro luxusní pánský časopis byste nefotila?
Až mi bude padesát a budu vypadat jako mamba, tak se třeba ukážu, asi... Dá-li pánbůh a dožiju se toho. Ale nevidím v tom nějaký velký smysl.
Jak dlouho myslíte, že vydržíte hrát hloupou blondýnu?
Nevím, málokdo ví, že už jsem se ji před dvěma lety dokonce pokusila zabít. Přišla jsem na natáčení jako její sestra a prohlásila jsem, že jsem ji zabila, protože mi otravuje život. Režisér mi ale pak vysvětlil, že to byla blbost a jestli ji zabiju, že zabije on mě. Tak jsem ji zas oživila. Nevím, jak dlouho ještě ten stres vydržím.
Baví vás po čtyřech letech?
Baví. Takhle se stresovat jen pro peníze, to by opravdu nešlo. Jednou ale bloncka skončí. A napřed o sobě řekne všem pravdu.
Jakou pravdu?
Třeba jak je to doopravdy s mírami 90-60-90...
Blondýna v letadle(v podání Ivy Pazderkové) Přijde blondýna do letadla a posadí se u okna. „Slečno, to je moje místo, kdybyste se laskavě odsunula,“ žádá ji pán. „Ani náhodou, zaplatila jsem si a nebudu sedět někde v uličce!“ Brání se slečna. „Ale vy mi nerozumíte, tohle je moje místo, tady nemůžete sedět.“ „Nikam se nehnu,“ trvá na svém blondýna. „Tak víš co, ty pí.. blonďatá? Tak si to letadlo řiď sama,“ naštve se pilot. Znáte vtip o blondýnách? Pošlete nám ho. |
