Čisticí prostředky a prací prášky mě vždy spolehlivě pobaví. Zejména orgasticky blažené výrazy žen, když u svých oken, prádla či podlahy konečně dosáhly té pravé zářivě bílé čistoty. Snažila jsem se na vlastní kůži otestovat tvrzení, že s příslušným čistidlem jde úklid vlastně úplně sám. Nešel - a žádná blaženost se nedostavila, i když jsem zpocená dosáhla kýženého výsledku. Pokud se zároveň s lahví nebude prodávat nějaká robotická ruka nebo výkonní supermani, kteří by za nás sami hýbali hadrem na špinavých místech, zůstanou všechny ty oslavné řečičky jen pustou lží.
Taktéž role mužů ve světě dokonalé reklamní čistoty je pozoruhodná. Pravda, v čisticí praxi příslušníci takzvaně silnějšího pohlaví evidentně zaostávají. Ale teorii zřejmě ovládají natolik mistrně, že právě oni ženám často objasňují, jaký prášek na úporně zažranou skvrnu zvolit.
Ani reklamy na nejrůznější hubnoucí prostředky a zpevňující krémíčky nejsou špatné. Hlavně před létem se s nimi roztrhl pytel. Mířily na ty z nás, které chtěly být za horkých letních večerů obletovány dokonalými muži gigolovitého vzhledu.
Lékaři si sice můžou pusu umluvit a pera upsat, že kdo chce zhubnout, musí cvičit a nežrat. Jenže my ženy víme své: stačí poležet si pár týdnů v posteli. Když se přitom budeme sem tam něčím natírat, pomerančová kůže se sama oloupe. A se zbývajícími problematickými partiemi zatočí pár zázračných pilulek. Ani s obličejem znavené čtyřicítky si není třeba dělat starosti: stačí trocha krému a rázem máme ksichtík šestnáctileté modelky.
Ale vážně. Věřím v sílu reklamy. Nakonec, kdyby nás neovlivňovala, nevydávaly by na ni firmy tak obrovské částky. Před prázdninami jsem také podlehla: koupila jsem si třeba ne úplně levný "hubnoucí pásek" na baterky, který jemně vibroval. Tyhle jemné vibrace by ale měly zmizet při zatnutí břišních svalů. Kdybych je během dne zatínala neustále, posílily by a já bych byla štíhlá a krásná. No, pásek spokojeně spinká ve skříni a moje břišní svaly jsou na tom pořád stejně bledě.
Mně osobně ale nejvíc vadí reklamy zaměřené na naše ratolesti. Jestli totiž na některou hloupou a lživou reklamu naletí dospělý svéprávný člověk, pak mu není pomoci. Jenže co děti? Například propagaci hraček před dětskými pořady a v dětských časopisech považuji za slušnou podpásovku. Poníci s duhovými hřívami a panenky, co mají růžové úplně všechno (pro holčičky), a střílející roboti a různé vesmírné příšery (pro změnu pro chlapečky) opravdu nejsou podle mého vkusu. O tupých písničkách ani nemluvím.
Jenže vykládejte to dětem, když tyto nesmírně atraktivní věci viděly v televizi a je to jejich jediné přání k narozeninám i k Vánocům! Zakázat dětem televizi a už nikdy jim nekoupit žádný časopis bohužel není řešení. Ovšem i ty hračky nakonec vem čert. Nejhorší je to s jídlem. I jako dospělá žena bych se velmi ráda spolehla na to, že když reklama označí nějaký výrobek za zdravý, že tomu tak opravdu je. Jenže se na to spolehnout nemůžu. Natož když se jedná o potraviny pro děti! Dokud nemám jistotu z dalších zdrojů, neuvěřím. Kdybych ovšem věděla, že reklama na dětské potraviny podléhá přísným pravidlům a že lhát si v ní jen tak někdo nedovolí, žilo by se mi jako matce trochu lépe. A tak doufám, že se jednou podaří uspořádat velkou a úspěšnou reklamní kampaň, která by udělala ze zeleniny a ovoce pochoutku stejně přitažlivou jako bonbony.
Pravda, má to i svoji pozitivní stránku. Jsme nuceny svoje děti již od raného věku učit kritickému myšlení. A vysvětlovat, že ne všechno, co se říká v televizi či je napsáno v novinách, je pravda. A že nad každou závažnou informací by se měly nejdříve zamyslet, a ne jí hned uvěřit. To se nakonec do života velmi hodí. Takže ať žijí reklamy - i ty, které lžou.
