Užívání antibiotik není rozhodně nic příjemného. Zvlášť druhý či třetí týden se buzení v noci pěkně zajídá, a tak nejeden pacient podlehne pokušení upravit si léčebný režim po svém. Někdo nechá noční tabletku až na ráno, jiný po týdnu usoudí, že je zbytečné "cpát do sebe jedy", když už se cítí jako Rambo. Z takových nápadů se ovšem bakterie v jeho těle nemohou než radovat. V hodince, o které si myslely, že bude jejich poslední, totiž dostanou šanci k dalšímu boji.
"Sebelepší antibiotika nedokážou zbavit člověka nemoci naráz nebo za několik dnů," říká volyňská praktická lékařka Michaela Kovářová. "Aby léčba mohla být účinná, musí se v těle nemocného vytvořit a udržovat určitá koncentrace antibiotika po přesně stanovenou dobu. Ta se však nepohybuje v rozmezí dnů, ale spíše týdnů."
Proč si nařizovat budík
"Antibiotikum funguje tak, že zastavuje v bakterii některý ze životně důležitých pochodů. Často se podobá molekule, kterou bakterie potřebuje k růstu," líčí Jaroslava Svobodová, která přednáší mikrobiologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. "Bakterie se jednoduše splete, a místo aby použila správnou molekulu, sáhne po antibiotiku. To většinou znamená její brzký konec."
Bakterie neumějí rozlišit užitečnou molekulu od antibiotika: použijí prostě to, co jim náhodou přijde do cesty. K úspěšnému boji s nemocí je potřeba, aby na antibiotikum narazily co nejčastěji, jinými slovy - aby ho v těle byla dostatečně vysoká koncentrace. Právě od toho jsou odvozeny předepsané dávky těchto léčiv i intervaly užívání. Když tedy například vynecháte jednu tabletku nebo si ji vezmete příliš pozdě, koncentrace antibiotika ve vašem těle poklesne, takže se bakterie přehmátnou jen výjimečně a mohou se opět vesele množit.
Velká dávka nic neřeší
I vysoká koncentrace je ovšem k ničemu, pokud působí příliš krátce. Angínu nebo jiné bakteriální onemocnění nelze zlikvidovat jednou velkou dávkou antibiotik, i kdyby taková dávka byla pro pacienta únosná. Antibiotika totiž dokážou ublížit jenom bakterii, která se právě dělí. Naopak takové, která se nemnoží, nemůže přítomnost antibiotik v jejím okolí vůbec uškodit. Proto je vlastně léčba tak zdlouhavá: doba terapie je určena tak, aby během ní každá z bakterií mnohokrát vstoupila do fáze dělení a pokaždé přitom narazila na návnadu.
Přesto se občas stane, že některé bakterie mají štěstí a proplují celou terapií bez úhony. V takovém případě se po skončení léčby onemocnění vrátí nebo přejde do chronického stadia. Jestliže se tedy pacient sám rozhodne, že předepsanou léčbu předčasně ukončí, může si být téměř jist, že ho taková komplikace zanedlouho potká.
Nepřítel nesmí získat čas
Ať už vynecháte některou z předepsaných dávek, nebo předčasně přestanete antibiotika brát, dáváte bakteriím šanci, aby se namnožily a vzchopily k novému útoku. Navíc se ovšem může stát, že ty, které jste nechali přežít, budou mít napříště o zbraň víc: získají totiž rezistenci neboli odolnost vůči antibiotiku, jímž jste je dosud nepříliš důsledně trápili.
"Mechanismů získané rezistence je celá řada. Bakterie může například náhodně mutovat, to jest měnit své genetické vlastnosti. Důsledkem může být třeba to, že si už tak snadno nesplete antibiotikum s užitečnou molekulou, nebo se mu dokonce naučí zcela vyhnout," vysvětluje docentka Svobodová. "Pravděpodobnost takové změny je sice malá, ale rychle narůstá s časem - většina bakterií dokáže během půl hodiny zdvojnásobit svůj počet. Ještě horší však je, že si bakterie umějí geny pro rezistenci předávat. To je proces mimořádně účinný - šíří se rychlostí laviny a obvykle se přenáší rezistence k několika antibiotikům současně. Totéž se děje i mezi různými biologickými rody bakterií: například salmonela může získat rezistenci od bakterie Escherichia coli, která přirozeně žije v lidském střevě."
Ne všechny mechanismy vzniku rezistence vědci dosud zcela objasnili, jedno je však jisté: čím víc času bakterii dáte, tím větší je pravděpodobnost, že rezistenci vyvine. Konkrétní antibiotikum pak už na ni nebude platit a původně bezproblémová léčba může dát pěkně zabrat vám i vašemu lékaři.
Jen z rukou lékaře
Lidé, kteří nedoberou antibiotika, většinou udělají ještě další "chytrou" věc. Všechno se přece ještě někdy může hodit - a tabletky putují do domácí lékárničky.
"Antibiotik schovaných ,pro strýčka Příhodu' máme doma půlku krabice," připouští osmatřicetiletá kadeřnice Věra Plavcová z Plzně. "Občas si vezmu jednu dvě tabletky, to pokud mě večer bolí v krku a od šesti mě čeká ranní. Taky jsem je už párkrát naordinovala dětem, když jim o víkendu vyletěla horečka a mně se nechtělo volat pohotovost. Někdy to pomohlo, jindy jsme stejně v pondělí museli do ordinace."
"Takové experimenty nelze schválit za žádných okolností," upozorňuje doktorka Kovářová. "Léčba antibiotiky vždycky snese odklad - alespoň do doby, než přivoláte lékaře. Naopak ten, kdo se sám ,předléčí', obvykle jen zastře nebo pozmění příznaky choroby, což potom nesmírně ztěžuje správnou diagnózu a tím i následnou léčbu."
Je prý neuvěřitelné, kroutí hlavou doktorka Kolářová, co všechno jsou lidé ochotni na sobě vyzkoušet - dokonce i léky pro zvířata. Těšit ji může pouze jediné: že k ní její pacienti mají takovou důvěru, že se jí ke svým experimentům vždycky přiznají.
 Ten, kdo se sám předléčí, obvykle jen zastře nebo pozmění příznaky choroby, což potom nesmírně ztěžuje správnou diagnózu a tím i následnou léčbu. |
