Anorexie - (c) profimedia.cz/corbis

Anorexie - (c) profimedia.cz/corbis - Ilustrační foto. | foto: Profimedia.cz

Anorektičky často nesnesitelně trpí

  • 47
Poruchy příjmu potravy někdy bývají považovány za rozmar bohatých a rozmazlených. Mají nádech tajemných, nesrozumitelných a velmi vzácných chorob. Málokdy se s nimi veřejnost setkává z pohledu těch, kteří jsou nemocní.

Pravda a lež o mentální anorexii - čtěte ZDE

Jen zřídka je veřejnost konfrontována s prožíváním dívek, s jejich často nesnesitelným utrpením i vnitřním bojem.

Jde o nemoci vážné svými příčinami i následky, a co je alarmující, neustále jich přibývá a nic nenasvědčuje tomu, že by se tento trend mohl změnit.

Psychologický výzkum má své limity, které jsou větší, pokud si klademe za cíl zkoumat faktory, které hrají svou roli v počátcích onemocnění a jsou důležité z pohledu pacienta.

Zajímavé možnosti se pro podobné výzkumy otevřely s rozšířením internetu, a především s nárůstem počtu uživatelů nejrůznějších diskusních fór a serverů, na které je možné umístit vlastní životní příběh.

Takové příspěvky lze s úspěchem podrobit analýze a dojít k pozoruhodným závěrům ohledně vnitřního světa pacientů.

Závislost jako každá jiná
Je to nemoc, kterou postižení nejčastěji přirovnávají ke "kolotoči" nebo k "bludnému kruhu". A těmi nejčastěji vyjadřovanými emocemi bývají smutek a bezmoc.

Choroba jako by "zajela do vlastních kolejí" a "fungovala" nezávisle na vůli těch, kterých se zmocnila. Lze také říci, že dívky trpí určitou formou závislosti. Místo drog používají potravu jako omamný prostředek tím, že ji přijímají v nadměrném nebo nedostatečném množství.

"Chci ven z toho kruhu, je to šílená závislost, kde brát sílu, točí se mi hlava, jsem unavená sama sebou, nahá stojím hodiny před zrcadlem a povídám si se svým tělem, směju se a tečou mi slzy..."

Počátek choroby bývá doprovázen rozdílně dlouhým obdobím, kdy mají pacienti pocit, že mohou kdykoliv s redukcí hmotnosti skončit. Brzy však ztrácejí nad svým chováním kontrolu, což často dokazují opakující se pokusy přestat.

"Nevím, kdy se to stalo, nevím, kdy jsem si poprvé uvědomila, že jsem nemocná, nevím. Každým dnem si do deníčku nakreslím tlustou čáru a říkám si, začnu znovu, od zítra s tím skončím, není to problém, dokážu to... A pár minut poté do sebe vpravím neskutečné hory jídla a začínám znova."

I bulimické záchvaty bývají mimo kontrolu dívek. Může jim předcházet kratší či delší období omezení potravy, někdy až charakteru anorexie.

Dívky pak zjišťují, že zvracení funguje: díky němu mohou najednou jíst všechno, co si do té doby zakazovaly, zvracení jim pomáhá řešit do té doby nesnesitelné výčitky z jídla.

Některé dívky naznačují, že záchvat může nahrazovat jiné pocity, jako by umožňoval něco prožívat.

"... je to jako droga, je to krásnej pocit, když do sebe rychle cpu všechny dobroučký zakázaný jídla... miluju máslo, s houskou a nugetou, bílý pečivo, hodně másla, šunka, tvrdej sýr, kakao, buchta, sušenky, párky, špagety s tunou kečupu."

"...a zamykám se na záchodě a nestačim zaslzenýma očima sledovat jak se to tam hromadí..."

Anorexii miluji víc než sebe
Pacienti vnímají svou nemoc často jako děsivou, proklatou, zákeřnou. Označují ji jako blok v hlavě či blud. Řada dívek však má ke své nemoci v podstatě pozitivní vztah.

"... asi si budete říkat, že jsem blázen, ale já chci mít anorexii. A strašně moc!!!... Líbí se mi ty vychrtlý modelky..."

Výzkumy dokládají, že poruchy příjmu potravy často vznikají u dívek, které trpí pocity méněcennosti a mají komplikovaný vztah k sobě. Tyto osobnostní rysy se mohou podílet na jednom z často se vyskytujících motivů pro hubnutí. Tím je touha dosáhnout něčeho právě prostřednictvím hubnutí.

"... chci bejt jako ty modelky, éterická víla, co spíš než chodí, se vznáší ... mám z ní hrozný komplexy ... nejsem přes ty svý komplexy schopna se bavit ..."

V ničem nejsem tak dobrá
Dívky bývají přesvědčené, že nejsou dost dobré, jsou extrémně závislé na hodnocení okolí. Lze říci, že jde často o děti, které před propuknutím nemoci splňovaly představy rodičů o ideálním dítěti - přizpůsobivé, zodpovědné, hodné.

Ne náhodou se poruchy příjmu potravy vyskytují nejčastěji v období adolescence, tedy v období náročném na změny, na přijetí vlastní identity, role ve společnosti, vlastní sexuality.

Život pacientek bývá v tomto období ovládán pocity fatální bezmoci a pocity, že dělají něco špatně. V souvislosti se svou nemocí potom často touží něčím se vymykat, být výjimečné, touží po dokonalosti, po dokazování si pevné vůle.

"Mám dojem, že bez týhle nemoci fakt nemůžu žít! Vždyť co by ze mě pak bylo? Jen obyčejná Monika, který si nikdo ani nevšimne! ... Nikdy jsem v ničem nebyla tak dobrá jako v tomhle!!!"

S poruchami příjmu potravy se pojí vysoký výskyt sebevražedného jednání. Dívky někdy v sebevraždě vidí jediné východisko z jinak bezvýchodné situace, jindy přiznávají, že se chtějí zabít kvůli své postavě, kvůli tomu, kolik toho snědly, že přibraly.

Kde hledat příčiny?
Součástí klinického obrazu nemoci je ve většině případů touha zhubnout. Dívky si často přejí zhubnout kvůli příteli, svou roli hrají kamarádky, sestry či spolužačky, se kterými se porovnávají.

Za rozvinutím nemoci však může stát také frustrace některé z důležitých potřeb. Dívky uvádějí, že vlastně toužily nebo touží po lásce, po lítosti, po pohlazení, po pozornosti, které se jim nedostávalo nebo nedostává.

"Chtěla jsem být tou nejlepší dcerou pod sluncem ... a čekala jsem za to jen trošku pozornosti ... možná také kousek pohlazení. Tolik jsem čekala, tolik jsem toužila, ale nepřicházelo to a nepřicházelo."

Rodinné problémy, často konkrétně vztah k matce, bývají uváděnou příčinou problémů. Matka vypadá tak, jak dcera nikdy vypadat nechce, nebo naopak neustále drží diety a dcera ji začne napodobovat.

"Trpím poruchou příjmu potravy, ale co hůř - mně se to LÍBÍ!!!! Vždy, když se dívám na svou matku, která není zrovna nejštíhlejší, říkám si, že nikdy nechci vypadat jako ona -TO RADŠI ANOREKTIČKA!!!"

Matky pacientek bývají perfekcionistické, mají na své dcery vysoké nároky, máloco ocení. Rodiny pacientek bývají nadměrně ochraňující, bez dostatečné schopnosti vyjadřovat emoce. Právě takové rodinné zázemí se pak stává podhoubím pro pocity méněcennosti i rozvinutí nemoci.

Pacientky také často vykazují známky strachu z dospívání, z odchodu z rodiny. Dcery bývají silně fixovány na své rodiče, touží se osamostatnit, ale z nějakého důvodu jim to nejde.

Patologické chování v souvislosti s jídlem se zde rozvíjí z potřeby mít nějakou oblast života, kterou mohou ovládat. Poruchou příjmu potravy se lze také mstít (nejčastěji rodičům). Důležitým se pak pro dívky stává neustoupit, neprojevit se jako slaboch, být hrdá před ostatními i před sebou.

"... je to prostě pomsta. Puberta se mnou cloumá, rodiče mě štvou a není přece nic lepšího, než abych udělala to, o co se doma nejvíc hádáme ... pořád mi říkají, ať přestanu, že mají o mě strach, máma je psychicky v háji ..."

Konečně nelze opomenout důležitost módních trendů, vlivu reklamy a propagace štíhlých těl v médiích. Dívky uvádějí inspiraci modelkami, herečkami, říkají, že cítí velmi silný tlak společnosti.

"Dívám se na sebe do zrcadla. Klára je tlustá, slyším posměch ostatních. Pořád a pořád, neodchází to. Ticho - křičím - prosím, buďte zticha! Lehám si na postel a zavírám oči. Nechci se tam vrátit. Nechci se vrátit do společnosti, která trpí nadváhovým rasismem. Musíš zhubnout! Štíhlá, nebo mrtvá? Jak se rozhodneš, Kláro? ..."