Ona

Učitelce Anně Sovákové je 71 let. S hercem Jiřím Sovákem se vzali na podzim 1960 a žili spolu až do Sovákovy smrti v roce 2000, jejich manželství bylo bezdětné. | foto: Nguyen Phuong Thao, MF DNES

Anna Sováková: Jak jsem za Sovču žádala o milost u Husáka

  • 15
Strávili spolu čtyřicet let. A je to znát, že i osm let po jeho smrti si ho stále nesmírně váží. Jiří Sovák ji nechal vyřizovat i svou osobní korespondenci, včetně dopisů od ctitelek.

"Snažila jsem se, aby ho žádná nenadchla natolik, že by náhodou řekl: A kde bydlí ta slečna?" říká učitelka a vdova po slavném herci.

Je pravda, že se váš manžel jednou naštval tak, že vyhodil z okna lustr?

Jaká je

Před rozhovorem mi kolega Verecký píše: "V roce 1978 učila dotyčná dáma ve Starých Splavech na soustředění posluchačů předmětu "Obrana socialistické vlasti" první pomoc. Ten si zapisovaly holky a pak staatskriplové, co to hráli na modrou jako já. Sováková byla bez nadsázky fajn ženská, vůbec se toho neboj - naopak."
Už dlouho neučí, ale pořád je učitelka. Možná trochu citlivější, ale spravedlivá. Když naposledy procházíme rozhovor, nasadí brýle a neuteče jí jediný překlep. Na chyby v novinách je háklivá: "Šílím každý týden. Dozvím se například, že existoval císař Bismarck a že to bylo za Napoleona II., který vůbec neexistoval!" chytá se za hlavu.

Je. V ložnici na chatě jsme měli lustřík z umělé hmoty, který kryl žárovku. Když se posunul, a posunul se často, protože Sovča měřil skoro dva metry a stropy jsou tam nízké, a dotkla se ho rozžhavená žárovka, začalo to šíleně smrdět. Sovču to vytáčelo, jednou vešel do pokoje, a jak ucítil ten smrádek, otevřel okno, vyrval lustr i s kusem zdi, vyhodil ho a ještě za ním plivl.

Takže byl cholerik.
Já říkám líbezný cholerik. Vyhodit lustr může cholerik, ale plivnout za ním, to už napadne jenom někoho. Nebo třeba kopl do nábytku a zlomil si malíček. Na tom není nic zvlášť směšného, ale on se v tu ránu uklidnil a zavelel: "Jedem k doktorovi!"

A co udělal, když byl lustr na zahradě?
O to se nezajímal. Ulevil si a šel dál.

Takže za jak dlouho jste měli nový?
Díky mně asi za dva dny. Říkal: "Víš, já nejsem bytový fintil." Ale nechával mi volnou ruku. Byl nesmírně šikovný, ale brzy zřejmě zjistil, že jsem natolik organizačně schopná, že to nemusí přehánět. Když se třeba v našem bytě na Letné malovalo, odjel, pak se vrátil, zavolal do otevřeného okna: "Už je to hotový?" A když jsem řekla ne, tak zase odjel. Zastavili jsme se až u problémů s autem, kdy jsem řekla stop, tady tomu nerozumím.

Říkal, že má chatu ze "sovětského dřeva". Co to znamenalo?
To jsme si u Stříbrné Skalice zakoupili překrásný pozemek, který stál mimochodem daleko méně než túje, které tam pak zasadil – protože u nich přehlédl cenu, což ho trochu vzalo, ale zasadil je tím pádem všechny, aby žádná neuhynula. Lakomost mu nedala. Na radu přátel jsme také výhodně koupili sovětskou montovanou chatu. Za třináct tisíc přivezli tři auta dřeva, které se muselo sestavit dohromady, takže jsme sháněli tesaře a truhláře. Jen okna jsme museli rychle vyměnit, protože Sovák se tam jezdil učit a jednou mi zavolal: "Andulko, něco s tím musíme udělat. Já tu sedím a padá na mě škvírami sníh."

Anna Sováková

Tak to byla výhodná koupě.
Postupem času jsem prosadila přístavbu, dorostla i terasa, takže z toho vznikl, jak říkal Sovča, kočkopes. A nespadne to při žádném zemětřesení. Prkna drží. Až na to, že kuchyň mám do kopce, protože tesař, kterého jsme najali, byl neustále pod parou a Sovča ho v tom ještě podporoval.

Proč?
On s řemeslníky rád vedl hovory, od nich nabíral materiál pro své filmové postavy, takže si ho piplal. Když jsem ale přijela a pochopila, že v kuchyni budu chodit celý život do kopce, vyhodila jsem tesaře i Sováka a najala jsem nového tesaře, který to už nemohl změnit, protože se mezitím postavily další rohy a zdi.

Jak jste se seznámili?
Jezdil za svým přítelem do Rožmitálu pod Třemšínem, kde tehdy žili moji rodiče. Vyskytovala jsem se tam v té době sporadicky, protože jsem studovala na vysoké škole a během prázdnin jsme s přítelkyní dělaly průvodkyně po českých hradech a zámcích. Přesto jsem se tam občas mihla v době, kdy tam Sovák byl se svou bývalou ženou a bydlel u mých rodičů na letním bytě.

Byl už tehdy slavný?
Ještě nebyl tak slavný, ale už se o něm vědělo. Bylo to v roce 1958.

Zhruba v době natáčení pohádky Dařbuján a Pandrhola.
Přesně. A on přišel a ptal se, jestli si může dát k nám na dvůr vůz. Druhé setkání přišlo asi o rok později, to už šel v kinech Dařbuján a Pandrhola. Šla jsem od autobusu a potkala ho. Měl na sobě příšerný hubertus, já byla po těžké chřipce a on byl na mě najednou příjemný. Pak mi začala hlásit mladší sestra: "Hele, ptal se na tebe Sovák." Posílal mi vzkazy, já jsem se chodila učit na hřbitov...

Na hřbitov?
Byl tam pochován dědeček, kterého jsem velmi milovala, druhý dědeček, kameník, hřbitov vytvořil, takže jsem si tam připadala domácky. A na tom hřbitově mě Jiří Sovák pozval na první schůzku. Od té doby tvrdil, že jsme se poznali na hřbitově.

Byl ještě ženatý?
Ne, to už se stihl podruhé rozvést.

A jak vás požádal o ruku? Nebo na to nebyl?
Budete se divit, ale napsal mé matce velmi ostrý dopis. Moje matka byla proti němu nepředstavitelně zasekyrovaná.

Nedivil bych se. Dvakrát rozvedený chlap jí svádí dceru...
... a dcera končí vysokou školu a zakouká se do dvakrát rozvedeného, a ještě k tomu herce, Sováka, o kterém se říká, že jde z průšvihu do průšvihu. V tom dopise ji upozornil, že nejsem ovce a že se budu rozhodovat podle svého.

Vy jste o tom věděla?
Nevěděla. Ale rozhodla jsem se, že po tomto dopisu si ho prostě vezmu! Už jsem měla po státnicích, bylo mi téměř dvaadvacet – a to už je věk, kdy se můžete rozhodnout. Nikdy jsem toho nelitovala.

Omlouvám se předem za nezdvořilost, ale byl na ženské?
Nebyl sukničkář, to je velká pověra. Samozřejmě nastávaly situace, kdy jsem někam vešla a tam se kolem něj točily, někdy téměř na jeho kolenou, baletky. Měla jsem dar být nad věcí, takže to jsem smečovala. Řekla jsem třeba: "Slečno, můžete ještě chvilku posedět, ale pak vám musím pana Sováka odvést, večer má totiž představení." A to on ocenil.

Jste si jistá?
Nekápla slza, nebylo vyřčeno křivé slovo, zvládlo se to s noblesou. Sovák byl dvoumetrový krásný mužský. A byl slavný, takže nebudu naivně tvrdit, že se nikdy neobjevily nějaké náznaky, že se poohlédl. Ale tolik si vážil rodiny, že to vždycky skrečoval dřív, než mohlo k něčemu dojít. Domov bral jako zázemí, které by strašně nerad rozbíjel, což se léty prohlubovalo.

Ale obdivovatelky mu asi psaly.
Dostával strašné množství dopisů a nejen od žen, ale okamžitě je přehrál na mě. Tvrdil, že jsem vzdělanec, když už mám aprobaci češtinu a dějepis, a že bych mohla vyřizovat korespondenci já. Dokonce i soukromé dopisy, takže první, kdo obdržel obdivný dopis od ctitelky, jsem byla já a pak jsem mu jej tlumočila. Snažila jsem se, aby ho žádná nenadchla natolik, že by náhodou řekl: "A kde bydlí ta slečna?" Kvůli dopisům ale docházelo i k humorným situacím.

Jak to?
Sovák měl systematicky politické problémy. Dostal se v sedmdesátých letech do sporu s režisérem, který o něm řekl, že je kolaborant, Sovák mu dal facku, režisér spadl do věšáku a kupodivu ho žaloval. Sovák řešil všechno přímo, nikdy by nehlásil, že na někoho něco ví. Jenže tu byla ta facka a soud. A aby nedošlo k soudu, poradil mu jeden známý, právník, aby napsal žádost o milost prezidentovi republiky.

A napsal mu?

Jeho 5 nej

Nejvíc mu záleželo na: poctivosti
Největší překvapení: když po šedesátce přestal ze dne na den pít.
Největší poklona: když řekl větu: "Když něco nevím, zalistuji ve své ženě."
Nejvíc byl pedant na: dochvilnost.
Nejhezčí dárek: klasické dárky nedával. Řekl třeba: "Nechal jsem ti k narozeninám prohloubit studnu na zahradě."

Když mi to řekli, dostala jsem nezadržitelný záchvat smíchu. Protože šlo o korespondenci, přehrál to na mě, takže jsem se svíravými pocity napsala žádost o milost doktoru Husákovi, Sovákovi, který sledoval nějaký hokej, jsem to donesla k podpisu. Ani si to nepřečetl a podepsal to červenou propisovačkou. Přepsala jsem to tedy znovu a stála pak nad ním, dokud to nepodepsal normálně. Tu milost dostal, přišel mu z prezidentské kanceláře dopis. Nevím, jestli je to legenda, ale doneslo se nám, že se tam nad tím tehdy hodně zasmáli. Jak říkal pan Horníček, tak jako lidi žijou a snaží se vyhýbat komplikacím, tak Sovák přivolává komplikace, aby mohl žít. A to je pravda.

Jak řešil, když se na něj obrátili, aby hrál v politicky angažovaných filmech?
Pokud vím, hrál v jednom filmu, kriminálce Člověk není sám.

Jednasedmdesátý rok.
Musím říct, že vnitro mělo k jeho postavě majora StB velké výhrady, ale zastal se ho generální prokurátor.

Jak se k tomu dostal generální prokurátor?
Viděl ten film, líbila se mu ta postava a vzkázal něco ve smyslu: "Soudruzi, to je zatím jediný člověk, který nám udělal z majora od vnitra sympatickou postavu."

Co jsem četl, diváci se té postavě smáli, což určitě nebyl záměr autorů.
Ano, ale Sovča to tak chtěl. Už jenom výraz jeho obličeje – jde po chodbě a zničehonic kráčí parádním podchodem. A lidi padali smíchy. Mám pocit, že pak mu angažované filmy už moc nenabízeli. Nebo scénáře vrátil...

To dokázal?
To dokázal. Ano, hrál ve filmu Zralé víno nebo v Chalupářích, ale vadí zásadně, že tam někdo řekne "soudruhu"? Jemu šlo o podstatu postavy, a kdyby mu dali roli soudruha tajemníka v Okrese na severu, tak by to nevzal a řekl by: "To není můj naturel." Když bojoval o Písaře, o které s Horníčkem stáli, a neustále je zastavovali a nechtěli je povolit, nakonec museli oba na ÚV KSČ. Uvedli se roztomile už na vrátnici, bylo to v dubnu, oba měli kožíšky a vrátná řekla: "Soudruzi, vy máte kožíšky, vždyť je docela hezky..." A jeden z nich odpověděl: "V Moskvě sněží."

A jak to dopadlo?
Sedělo tam pět tajemníků a Sovák řekl: "Co proti Písařům máte? To je klasika." Oni: "To není o ničem. To není angažované." On: "To ale musíte zahodit i Dostojevského, Puškina, Balzaka, když vám vadí Flaubert... Máte něco proti němu nebo proti Gorkému?" A Sovča řekl památnou větu: "Podívejte, kdybych sem byl vyslán ze Západu jako špion s úkolem znemožnit stranu, dělal bych to přesně jako vy." A teď co? Zavřít ho? Proč? Došlo to tak daleko, že to zakončil: "Výborně, já se obrátím na prezidenta, aby mi vysvětlil, proč se nemůže točit klasika." A oni to povolili. Jsem dodnes přesvědčená, že se báli jeho ironie a popularity. Nemohli odříznout každého, koho národ miloval. I tyran se bojí člověka, který je příliš vtipný, protože tyran se bojí smíchu.

Ale titul národní umělec mu nedali.
Pětkrát. A víte, že byl rád? Představa, že by ho vracel, pro něj byla trapná. Aspoň tak mi to říkal. Se šéfem kultury na ÚV KSČ Müllerem se setkal u nás na Letné, v hospodě U Sojků, kam chodil Sovča občas na oběd nebo na pivo. Müller tam sedával taky – malý, tlustý a vždy červenolící, protože vždy měl "pijupětadvacátý". Osobně jsem byla u toho, kdy si Müller u Sojků v devětašedesátém roce k Sovčovi přisedl a nabídl mu, jestli by nevystoupil na obrazovce s projevem, že normalizace je nutná a že je všechno v pořádku. Že ho má národ rád. Sovák mu tehdy řekl: "No to nemůžu, já nejsem politik, já jsem herec. To je stejná blbost, jako kdyby vypukla politická krize a soudruh Husák by začal hrát Hamleta."

A co na to Müller?
Zrudnul ještě víc a řekl: "Ty seš pro mě politicky bezcennej a já ti to vosladím!" A Sovák mu na to řekl: "A co mám dělat? Mám zalehávat pumy před ÚV KSČ? Zatím tam ještě žádný nejsou. Zatím." To jsem měla strach.

A bylo pak z toho něco?
Nic. Nedostal národního umělce. A Müller mu pak v osmdesátých letech zakázal točit seriál v západním Německu. To bylo krátce po seriálu My všichni školou povinní, Němce jeho postava učitele Lamače nadchla a nabídli mu kšeft. Čili muselo to být po roce 1983.

To mu zášť vydržela dlouho.
To jo, Müller vzkázal: "Nechodí, nelíže kliky, neprosí. Nedostane!"

Na schůzích si však Sovák pusu na špacír dál pouštěl.
Schůze v divadle se před ním tajily. Když se dostavil, byl z toho skandál. Jednou se dostavil, když vysvětlovali, proč zavedli progresivní daň. A protože je nic jiného nenapadlo, argumentovali, že paní Taylorová dostala dva miliony za Kleopatru, ale milion jí padl na daně. Všichni polkli, když si představili milion dolarů, který by jim zbyl, ale přihlásil se Sovák, vstal a řekl: "Poslyšte, když mi dáte dva miliony dolarů, z toho milion na daních, tak mi milion zůstane. Ale když mi dáte hov.. a ještě ho přepůlíte, tak akorát smrdí." A bylo po schůzi. Nebo při natáčení filmu Spadla z měsíce pod vlivem alkoholu škrtil kachnu...

Škrtil kachnu?
Tvrdil u toho, že je podobná prezidentu Novotnýmu, který byl tehdy prezidentem. Chtěli ho za to vyloučit na Barrandově i z odborů. Tehdy to přijel osobně urovnávat báječný produkční Faix, zastal se ho i tehdejší tajemník ÚV KSČ přes kulturu Hendrych.

Nicméně antichartě v roce 1977 se nevyhnul.
Sezvali je tam s tím, že jde o důležitou schůzi o scéně nebo se zavře divadlo, to už nevím. Vzpomínám ale, že se divil, že ho pozvali – jak jsem říkala, zpravidla mu to zatajili. Ale protože je usadili do hlediště, zdálo se, že to je strašně důležité. A že musí podepsat prezenční listinu... Až na pár lidí, kteří věděli, oč běží, se podepsali. Ale vím, že odtamtud odešel předčasně, když to pochopil.

Budu vás teď volně citovat. Prosinec, někdo zazvoní, Sovák odejde v pantoflích otevřít návštěvě a vrátí se za týden v teplém obleku a nových botách. Kolikrát za život se to stalo?
Jednou. Odešel na flám s návštěvou. Vrátil se asi za čtyři dny.

To ani nezatelefonoval, že je v pořádku?
To jo. Co k tomu říct? Snad jen – milé ženy, buďte rády, že se nedostavil s novou ženou, ale jen v novém obleku.

A to jste se nebála?
Trochu ano. Víte, jednou třeba přišel domů k ránu, dosedl těžce do křesla a řekl: "Někdo mi ukradl saaba." A usnul. Promítla jsem si jeho obvyklé trasy a napadlo mě, kde mohl popíjet? Jestli byl na Jungmaňáku, tam je Barbara a T-Klub, tak se tam vydám. Jenže tu noc napadla spousta sněhu. Od osmi jsem učila, musela jsem se fofrem obléknout, pěšky z Letné do města a opravdu jsem objevila saaba zaházeného sněhem. Dojela jsem domů, odhrnula sníh před vraty do dvora i před garáží, auto do garáže... Výuku v osm jsem stihla, samozřejmě jsem byla naštvaná, ale ještě jsem mu napsala ceduli "Auto máš v garáži" a dala ji k telefonu, který měl u postele. Odpoledne přijdu domů, cedule leží v kuchyni. Přišla návštěva a do toho zvoní telefon z Barrandova kvůli nějakému natáčení. Kde by mohli pana Sováka sehnat? Tak si říkám – teď asi bude v divadelním klubu. Taky že ano, jistě, mistr je tady, my vám ho předáme. Nestačila jsem nic vysvětlit a vypálil: "Andulko, buď úplně klidná, právě mi hlásili, že červený saab jede k Liberci." Prostě dal hledat auto, ačkoliv nebylo ztracené. Pak mu říkám: "Sovčo, vždyť jsem ti napsala ceduli, že..." Ale on: "Kdybych měl číst všechno, co mi napíšeš, tak bych se nedostal ke svým rolím."

Anna Sováková

Je pravda, že jste učila syna pana Menšíka?
Je, Honzu.

A pana Menšíka jste poznala jak?
Při natáčení filmu Až přijde kocour. Měla jsem výhodu, že mě Sovák všude bral, takže jsem poznala spoustu lidí, s některými jsem se i spřátelila. Třeba s Martinem Fričem nebo s Vladimírem. Bydlel na Letné blízko školy, kde jsem učila. Mimochodem z natáčení toho filmu, kde jsme se seznámili, je příhoda jako hrom.

Poslouchám.
Popíjeli spolu v místním hotelu, až je vyhodili, protože zavírali, takže ráno šli rovnou do maskérny. Mezitím se ale v tom hotelu zjistilo, že se někdo na chodbě před jedním z pokojů... no vydělal. A protože je tam někdo údajně spatřil, byli hlavní podezřelí. Byli za fujtajbl. Pak se sice našel viník, nějaký vagabund, který tam spal na uhlí, ale to ráno v maskérně s nimi nikdo nemluvil. A najednou tam přiběhl pes, kterého měl štáb půjčeného od Svazarmu, protože se měla točit scéna z honu. A Menšík, a to jsem si ho v tu chvíli zamilovala, povídá tomu psovi: "Pojď sem!" Pes k němu přiběhl, co bude. A Menšík mu drží hlavu a tak posmutněle k němu říká: "Vem to hov.. na sebe. Ty jsi vod Svazarmu, tobě se nemůže nic stát." To je doklad, jak jim to myslelo jinak. Oni dva, to byl ping-pong. Vladimír byl jednou po flámu, přivezli ho na Barrandov, a když jsme tam přijeli se Sovčou, lidi ze štábu říkali: "Běžte za ním, Vladimír je opravdu v depresi, je to s ním špatný." Tak jsme šli, Vladimír seděl, skleslý, špatně dýchal a Sovča mu říká: "Hele, neblbni, máš tam tři věty, to zvládneme, to bude dobrý..." Menšík se na nás podíval a povídá: "Teď by mi bodlo, kdyby se filmovala defenestrace. Vyhodili by mě z okna a bylo by po prd...!"

S kým si ještě váš muž rozuměl?
S Horníčkem. Bylo to hluboké přátelství. Když spolu točili Písaře a došlo tam k té strašlivé tragédii, kdy se Horníčkovi utopil syn, tak mu Sovča pomohl.

Jak mu pomohl?
Jel. Jel pořád dál. Protože věděl, že Horníček je profík a že to musí oba táhnou dál. Nedovolil mu o tom vůbec přemýšlet. Horníček byl mistr improvizace, ale tohle byla situace, kdy mohl klidně upadnout do deprese a nesnažit se. Jel s ním třeba i do Mariánských Lázní. A na pohřbu, to jsem byla až zaskočená, Horníček v jednu chvíli pustil svou ženu a držel za ruku mého muže.

A pokud jde o režiséry?
Frič, Jasný, Roháč, Vorlíček... Akceptoval skoro všechny režiséry, se kterými točil, ale nesměli ho "znásilňovat". To si nenechal líbit. A často řekl na rovinu: "Já s ním nemůžu dělat, protože..." Když se nechal ukecat, aby natočil dva filmy s Krejčíkem, byly z toho skandály, pochopitelně. Došlo k situaci, kdy Krejčík pozoroval oknem zámku Kozel, jak se točí jeho film, protože Sovák ho vyhnal z placu. Ale natočili to a byly to krásné bijáky.

Třiaosmdesátý rok, vašeho muže srazilo auto. V jaké situaci vás ta informace zastihla?
Na chatě. Sovča odjel na zájezd s Vladimírem, zazvonil telefon, policie: "Váš muž se stal obětí dopravní nehody." A pověsili. Vzápětí zazvonil telefon, volal Vladimír, který to uvedl na pravou míru: Ano, srazilo ho auto, vezou ho do nemocnice, nevím kam, nevím nic dalšího, ale je naživu. Protože jsem věděla, že Sovča je fixovaný na IKEM, volala jsem tam: Ano, je tady, ale my ho nebudeme ošetřovat, dali jsme mu zklidňující injekce a zafixovali jsme ho.

Co se vlastně stalo?
Srazil ho někdo od vojáků, mimo silnici. Sovča tvrdil, že nesvítil, čili ho asi neviděl. Poslali ho na Bulovku na ortopedii, takže jsem sedla do auta, doslova jsem se doploužila do Prahy, protože bylo šílené náledí. Na Bulovce jsme čekali, až profesor Slavík zavolá operatéra, o kterém se domníval, že to udělá nejlíp, což byl doktor Podškubka. Po jeho příjezdu zavládl klid, najednou všechno běželo a klapalo. Lékař mi řekl, že ho musí operovat později, protože má zvýšený šokový cukr. Vzpomínám, jak Sovču vezli na sál a on mi říká: "Andulko, ty lidi byli báječní, starali se o mě, dávali pode mě svoje kabáty, do bláta. Já jsem tak vděčnej, ale víš, co je blbý? Když tě nesou, jsi na dva kusy a ty zadní se couraj."

Taky vtipkoval, že ho ze silnice odnášeli na nosítkách z dopravních značek.
Po rehabilitaci a lázních se velmi vylepšil, ale pak, po takové pětasedmdesátce, ho to zase začalo zlobit. Když šel, už měl opravdu problémy.

Byl hypochondr?
On byl hypochondr na úrovni. Dokud byl v pořádku, byl hypochondr. Nepříliš velký, spíš střední. Mluvil rád lékařům do práce. Ale jakmile nastala nějaká krize, choval se příkladně. Když jsem ho na Silvestra 1967 odvezla do nemocnice s infekční žloutenkou, začínal právě točit film s Macem Fričem Nejlepší ženská mého života. Týž den večer volal Frič: "Andulko, vyřiď prosím Jiříkovi, že já na něj čekám." Sovák si tehdy ukázněně lehl, nadiktoval mi, jaké mu mám přinést knížky, přečetl v nemocnici celého Feuchtwangera, což byla zátěž i pro mě, protože mi několikrát denně telefonoval, abych mu vysvětlila určité souvislosti, takže jsem neustále něco hledala ve světových dějinách. Nicméně během čtrnácti dnů byl fit, zatímco já, vzorná žena, jsem tu žloutenku dostala měsíc po něm a strávila jsem tam šest týdnů.

Jiří Sovák si za II. světové války změnil příjmení z původního "Schmitzer". Proč se ale jeho syn jmenuje "Schmitzer", když se narodil až po válce?
Já se jako vdaná také jmenovala Schmitzerová, ale musela jsem si to změnit kvůli byrokratickým průtahům. Například na poště mi nevydali nic, co bylo na jméno Sovák.

Oficiální verze zní, že si Sovák se synem nerozuměli, ale když se podívám na film Marečku, podejte mi pero nebo seriál Chalupáři, není to vůbec znát.
Synovi pomohl, protože věděl, že mu tím pomůže k rozjezdu a zároveň si ohlídá, aby neujel herecky. A pokud šlo o herecký projev, tak myslím si, že tohle byly role, kdy pan Schmitzer byl velmi dobrý.

Váš muž prý synovo herectví neuznával. Nebyl na něj moc náročný?
A proč ne? Já si myslím, že herec musí být náročný. Sovák byl velký herec, o tom asi nikdo nebude pochybovat. A proč by nebyl náročný? Byl vždycky. Na režiséry, na lidi, se kterými hrál.

Když došlo k té nehodě...
Tak za ním jeho syn do nemocnice ani jednou nezašel.

Měl jsem na mysli dopravní nehodu, kterou Jiří Schmitzer v 70. letech způsobil v opilosti a šel za to sedět.
To mu Sovák naopak velice pomohl.

Jak?
Třeba tím, že nešel k soudu, což mu syn vytýkal a nepochopil, že když půjde pan Sovák soudu, který bude soudit pana Schmitzera, tak to bude vypadat jako pokus o ovlivňování soudu.

Kdy přesně se vztah mezi nimi zlomil? V žádném filmu nebo seriálu, kde spolu hráli, to znát není.
Podívejte, profese je něco jiného. To nebylo profesní odcizení, ale lidské, hluboce lidské. On to prostě bral: ano já mu pomůžu – když to utáhne, je to výborný, ale nebudu ho v žádném případě prosazovat. Jistěže spolu mluvili. Jenomže syn udělal několik věcí, které se Sováka natolik dotkly, že s ním postupně přestal komunikovat.

Poznala jste doma, že ho to trápí?
On o tom doma nikdy nechtěl mluvit. Když se ho na to někdo zeptal, řekl, že to nebude v žádném případě rozebírat. A pak nastal okamžik, a myslím, že to bylo v období po Sovákově úrazu, kdy za syna začal svým způsobem považovat hudebníka Karla Vágnera.

To jsem také zaslechl. Ale nedovedu pochopit proč?
Karel ho měl nesmírně rád. A je to je profesionál, umí. Ve svém oboru umí. Musím říct, že Sovča se dlouho neorientoval v jeho složitých rodinných vztazích, ale to jsem mu vždycky přetlumočila a respektoval to. Karel má vlastnosti, které si přál mít u svého syna. Cílevědomý, ctižádostivý, aniž by omezoval svobodu druhých. A ctil své rodiče. A že to z Karlovy strany nebyl krátkodobý zájem nebo vypočítavost, dokládá, jak moc mi teď pomáhá se sestrou, která je v nemocnici. Sovča měl pravdu, když říkal, že je na něj spolehnutí.

Jak se Sovák s Vágnerem seznámili?
Myslím že v Karlových Varech. Už se asi párkrát předtím někde potkali, ale v těch Varech měl Sovča shodou okolností autogramiádu, Karel se toho zúčastnil a ještě to pomáhal organizovat.

Trochu zapochybuji. Říkáte, že Karel Vágner umí. Dobře, prosadil se v populární hudbě. Ale když srovnám herecké kvality Jiřího Sováka a hudební produkci Karla Vágnera. Jeho stáj: Hložek, Kotvald...
Já vím.

Chci říct: byl populární, ale písničky a texty, které skládal, rozhodně s režimem neválčily.
Ano, uměl v tom asi chodit, ale nikdy při tom po nikom nešlapal, nikomu neublížil. A to by se k nám asi doneslo, nemyslíte? Sovču zajímaly charakterové vlastnosti, které jsem jmenovala. A k nim lze připočíst i to, že Karel uměl být diplomat a byl ve svém oboru na té špičce. Sovča si třeba vážil i Karla Gotta, ale...

Beru. Gotta beru na české pop scéně jako špičku. Takže kdyby se mu takhle líbil Gott, tak bych to chápal.
Sovča a Karel Gott se setkali mockrát. Gott se s ním nebál ani poradit. Nějaký vztah tam byl, ale nedalo se říct, že přátelský. Spíš vztah profesionála k profesionálovi. A navíc to byl spíš vztah přes bratry Štaidlovy, protože Sovča měl blízko k Jirkovi Štaidlovi. To byl také náš přítel.

Proč?
Jednou jsem třeba ztratila hlas, protože ve škole lakovali podlahu a mně odešel hlas. Jirka Štaidl rozhodl, že pojedeme na šest týdnů na moře. On, Sovák a já někam, aby se mi ten hlas vrátil. Koupil loď, udělal si kapitánské zkoušky. Že jsme souběhem dalších událostí nikam nejeli, je jiná věc, ale že pro to něco udělal, byl důkaz, že to myslí vážně. Láďa Štaidl jednou o Sovčovi řekl, že je patologicky poctivý. A to byl.

,