Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Anna K: Asi přitahuju temnotu. Je to skoro vtipný, jak mi pořád něco je

  0:23aktualizováno  0:23
Anna K. o sobě říká, že v sobě má asi nějaký magnet, který přitahuje temnotu. Zdá se, že řeší jeden problém za druhým, ale na druhou stranu ji taková zkušenost posiluje. „Trošku se polituju, to je jasný, ale vlastně už je to skoro vtipný, jak mi pořád něco je,“ bere trable s nadhledem v rozhovoru pro časopis Téma.

Anna K. | foto: Ladislav Němec, MAFRA

Je pravda, že u rockerek se na rozdíl od rockerů předpokládá, že s přibývajícími roky přejdou do nějakého „serióznějšího“ žánru?
Asi to tak malinko je. Tutově to přijde i ke mně, i když sama to naštěstí ještě nepociťuju. Zatím můžu, možná neskromně říct, že mě ještě pořád obdivují i dvacetileté holky. Vidím to na festivalech, koncertech, takže se tak i snažím chovat a ještě si při tom nepřipadám trapně. Ale v šedesáti si asi na třicítku už hrát nebudu (smích).

A jak se cítíte?
Tak třeba na oblíbené sjezdování mi chybí kondice, nemám sílu. Ale řekla jsem si, že si pořídím běžky, i když je nesnáším. Budu na nich jezdit, pomalu tu kondici zase získám, tělo bude šťastno... Vloni bylo mé tělo tak šťastno, že jsem si přivodila zánět šlach. Jsem totiž trochu ctižádostivá a všechno chci hned umět, ale protože nemám na těch běžkách techniku, rvala jsem to nějak moc rukama a přišel ten zánět. Úplně jsem v noci řvala bolestí. Dali mi sádřičku a sezona pro mě skončila. Rok zpátky jsem si zase na lyžích přetrhla lýtkový sval, když mi v dost rychlé jízdě nesmyslně vyplo vázání. A ještě rok předtím mě nakazil kamarád, s nímž jsem jela autem, pásovým oparem, takže jsem ze Špindlu mazala do vrchlabské nemocnice. Aby mi tam potvrdili, že mám neštovice.

Fotogalerie

A loni v létě jste pro změnu upadla tak, že jste přišla o větší část obočí.
Omdlela jsem po jednom koncertě. Nic si nepamatuju. Prý jsem se sesunula u auta při odjezdu. Bohužel přímo na obličej. K tomu těžký otřes mozku, který způsobí totální okno. Takže si nepamatuju ani příjem do nemocnice, ani šití. Jenom ten šok, když jsem se v jihlavské nemocnici probudila. Mimochodem - byli tam všichni naprosto skvělí - doktoři, sestry... Strávila jsem tam tři dny. Dalších šest týdnů jsem musela zůstat doma v klidu a nesměla na slunce. Což byl v době letních festivalů a při počasí čtyřicet ve stínu celkem nesnadný úkol.

Ale nezdáte se mi z toho všeho nějak zdecimovaná...
Já už jsem rezignovala na nějaké velké deprese. To je cesta do pekla. Trošku se polituju, to je jasný, ale vlastně už je to skoro vtipný, jak mi pořád něco je. Takže se nedám a letos do Špindlu zase vyrazím. Zase zkusím ty běžky, ale asi už s instruktorkou, aby mně ukázala co a jak. Hrozně bych chtěla zpátky na sjezdovky, ale fakt nemám žádnou kondici. A než abych tam dělala nějaké začátečnické obloučky, to půjdu radši do kavárny.

Do Špindlerova Mlýna, kde jste jako malá holka vyrůstala, jezdíte lyžovat většinou sama. Váš partner Tomáš Vartecký nesportuje?
On tak možná na první pohled nepůsobí, ale je to šílený sportovec, cyklomaniak, kterému já vůbec nestačím. Je ale trochu samotář a na lyžích rád objevuje různé malé sjezdovky. Snaží se tím podporovat malé podnikatele, kupuje si u nich permanentky a ty sjezdovky fotí na svůj předpotopní telefonek. Ukazuje mi to pak na tom pididispleji a je z toho úplně nadšený. Je to roztomilý.

Věděla jste hned, když jste se poznali, že to bude osudová láska?
Ani ne. Že je bezvadnej a že se mi líbí, to jsem věděla hned, ale jinak to šlo pozvolna. Až když jsem poznala jeho mámu, řekla jsem si: jo, v téhle rodině bych chtěla být. Cítila jsem se tam hned jako doma. Tomášova maminka se mi hrozně líbila. Měla brýle, které zvětšovaly ty její hodné oči. Zkraje se mi zdála trošku přísná, ale zároveň se furt trochu culila. Ta moje první návštěva se odehrála kolem Vánoc, takže tam byla spousta lidí. Tomášova ségra má tři děti, které vychovala v podstatě sama, protože se rozvedla. Všechny tři jsou úžasné a vzhledem k tomu, že my děti nemáme, Tomáš je má rád jako svoje vlastní. Nejmladší synovec s ním i hraje v jeho kapele Kurtizány z 25. avenue.

Tomášova maminka předloni zemřela, to vás asi zasáhlo.
Ona byla moje veliká láska. Moje druhá máma, nejlepší kamarádka celých osmnáct let, co jsme s Tomášem spolu. Bylo jí jednasedmdesát, ale pořád to byla holka, tak mladistvá. Rády jsme spolu chodily na kafíčko, povídaly si, ona byla strašně kulturní člověk, díky ní jsem se aspoň občas dostala na nějakou výstavu nebo do divadla. Byla prostě báječná. Z ničeho nic mi třeba zavolala: „Hádej, kde jsem?“ A ukázalo se, že se sama vypravila na Sněžku. S Tomášovým tátou byli ohromní horalové a turisti, chodili třeba i třicet kiláků pěšky. Měli krásný vztah až do pozdního věku. Obdivovala jsem to...

Kvůli chybě na internetu Anna K. letos padesátiny neslavila

Anna K. v klipu Nešeptej

Anna K. v klipu Nešeptej

Teď je to těžký, tím, že nemáme děti, jsou z nás takoví sirotci. Smrt Tomášovy maminky pro mě byla asi stejná ztráta, jako když odešla moje vlastní máma. Sebralo mě to o to víc, že jsem jí zařizovala všechny doktory, převozy do nemocnice, byla jsem v tom čtyřiadvacet hodin denně. Pak už byla v hospicu, odkud jsme ji poslední měsíc, kdy se trochu zlepšila, vzali na chalupu. Ten čas jsme si s ní moc užili, i když jsme věděli, že konec může přijít každou minutu. Byla jsem šťastná, že netrpěla a že se nám podařilo zařídit, že se - stejně jako můj táta - nikdy úplně nedozvěděla, že je tolik onkologicky nemocná. Měla tedy vlastně celkem klidný odchod. Jen pro nás to bylo strašný „maso“. Ona mi prostě nahrazovala moji mámu, tu lásku, něhu. Já se svojí mámou měla opravdu nádherný, až fyzický vztah, hrozně ráda jsem se s ní objímala, mazlila. Strašně mi to chybí.

Kolik vám bylo, když zemřela?
Devatenáct. A až když jsem poznala Tomáše a jeho blízké, vrátil se mi pocit, že mám zase kompletní rodinu. I když jsem pořád měla tátu, kterého jsem taky bezmezně milovala. Zemřel asi půl roku po Tomášově mámě. Byla jsem s ním taky denně až do konce. Ležel na stejné posteli, kde ležela i máma, byla to náhoda, ale říkala jsem si, že je to symbolický, že se asi mají někde potom potkat. Byli kamarádi a měli se moc rádi. Bez táty jsem taky úplně ztracená. Chybí mi jeho vtip, jeho hlas a najednou se jakoby nemám o koho starat. Každou chvíli mu chci zatelefonovat, volávala jsem mu téměř denně, často z auta. On byl upovídanej jako já, když jsem jela třeba do Ostravy, minimálně úsek z Prahy do Brna jsem s ním byla schopná prokecat.

S tím souvisí i to, že jste v létě poprvé v životě začala hubnout?
Asi ano. Já jsem vždycky strašně ráda jedla a nikdy jsem se nemusela hlídat, i když jsem celoživotně závislá na sladkém. Když jsem měla pocit, že mě někde něco tlačí, stačilo jen malinko ubrat. Ale s věkem se metabolismus zpomaluje, taky mám po chemoterapiích rozhozené hormony, takže už jsem začala být oplácaná. Ale od léta už mám o sedm kilo míň.

Anna K.

  • Jako Luciana Krecarová se narodila 4. ledna 1965 ve Vrchlabí.
  • Ve třetí třídě základní školy se s rodiči přestěhovala z Krkonoš do Prahy, ale láska k lyžím jí zůstala dodnes.
  • Po jazykové škole vystudovala konzervatoř a poté dostala angažmá v divadle Semafor, na jehož prknech poprvé hrála už v osmi letech. Na scéně pop music na sebe poprvé výrazně upozornila duetem s Láďou Křížkem Já nezapomínám.
  • Dalším zásadním zlomem byla spolupráce se současným partnerem, skladatelem a kytaristou, Tomášem Varteckým, který pro ni napsal megahit Nebe. Za stejnojmenné album pak zpěvačka získala dvě ceny Anděl, v kategoriích Zpěvačka a Píseň roku.
  • V roce 2010 podstoupila úspěšnou léčbu rakoviny prsu. Z nemoci se vypsala na desce Relativní čas a také ji inspirovala k osvětové kampani Chceš žít jako já na podporu preventivních prohlídek, které by přispěly k včasné diagnóze onkologického onemocnění.

Jak jste to dokázala?
Držela jsem cílenou proteinovou dietu. Já přesně vím, co mám udělat, co si nemám v restauraci objednat, ale sama to nedokážu. Nedokážu si nedat řízek s bramborovým salátem nebo kachnu s knedlíkem nebo dortíček, protože já tyhle věci úplně zbožňuju. Ale viděla jsem nějaké spolužáky, kteří dost zhubli, konkrétně nejmenovaný Vašek Kopta (smích). Taky jsem četla, jak moc zhubnul Martin Dejdar, pak jsem někde viděla fotku Petry Janů a zjistila jsem, že všichni drží KetoDiet od českých nadšenců, kteří se proteinovou dietou zabývají. Říkala jsem si, že to nezvládnu, nejíst nic jiného než ty jejich věci. Ale všichni to hrozně chválili, že člověk nemá vůbec hlad, ať to zkusím. Takže jsem se sešla s nutriční poradkyní Martinou a řešila s ní i to, že jsem doživotní onkologický pacient a dieta je přeci jen zátěž pro organismus. No a povedlo se. Teď mám sice zase trochu hřešící období, ale už vím, jak se závislosti na sladkém zbavit. Cukr je prostě jako heroin. Dáte si ho jednou a okamžitě se vytvoří fyzická závislost. Navíc je špatný právě při onkologických onemocněních.

Byl nějaký důvod, proč jste kdysi ke sladkému začala utíkat?
Nebylo to tak, že bych byla zamindrákovaná nebo nešťastná a kompenzovala to sladkým. Já to milovala odmala. Maminka fantasticky vařila a furt něco pekla. A já přesto měla pořád padesát kilo. Na škole nebyl jediný oběd, po kterém bych si nedala minimálně palačinky v espresu nebo dortíček, čokoládu. Na konzervatoř se mnou chodil syn Petra Jandy Péťa, byl o něco mladší a byl do mě trochu zamilovaný. Strašný džentlmen a úplně úžasný kluk. Jednou mi přinesl kytku a já mu řekla, že jsem spíš na čokoládu. Od té doby mi ji nosil denně a na tehdejší dobu dost luxusní, z Tuzexu. A já denně celou tu čokoládu zbaštila. Ale myslím, že nejdůležitější je, ač to zní jako klišé, aby člověk byl ve svém těle spokojený. A to já teď v létě už nebyla, proto jsem se donutila k dietě. Závislosti na cukru jsem se tedy úplně nezbavila, ale už to nejím každý den. Můj problém taky je, že mám přehozený biorytmus, špatně spím a mozek si pak myslí, že cukr potřebuje, protože nemá energii.

Přehozený biorytmus máte z koncertování?
Ano. Odmalička jsem hrála v divadle, pak koncerty. Vracím se domů v pět ráno, než usnu, je kolikrát osm. A i když třeba nehraju denně, mám už to posunuté. Největší problémy se spaním jsem začala mít kolem těch devatenácti, když umřela máma. Zametlo to se mnou tak, že jsem se léta pořád budila. Ale mám to asi i v genech, po babičce, která byla čtyřicet let na Rohypnolu. Byla to žena narušená válkou, nálety a všelijakými průsery. Rodiče měla v koncentráku. Pak jí zemřela jediná dcera, moje maminka.

Vy jste po lécích nesáhla?
Ne. Když už jsem byla hodně vyčerpaná, párkrát jsem prášek na spaní zkusila, ale bylo to spíš horší. I když se mi třeba na těch pár hodin podařilo usnout, tělo bylo úplně paralyzované. Navíc, když mám opravdu období nespavosti, přeperu i ten prášek, takže jsem pak nevyspalá a ještě sjetá, malátná.

Týdeník TÉMA

Rozhovor vyšel v pátek 8. ledna 2016

Týdeník TÉMA

A když už spíte, míváte sny, u kterých byste si odpočinula?
Tím, jak se hodně často budím, zdají se mi sny skoro nepřetržitě. Ty, co si pamatuju, ale většinou nejsou nic moc. Dlouho po mámině smrti se mě držely sny o ní. Viděla jsem ji na autobusové zastávce nebo na nádraží, vždycky někam nastupovala, něco mi říkala, já se jí strašně toužila dotknout a nikdy se mi to nepodařilo... A jednou, asi před pětadvaceti lety, se mi zdálo, že chodím s Robertem Redfordem (smích). On ani není můj typ, ale v tom snu to byl skvělej chlap, strašně mě miloval a já měla pocit, že ho dokonale znám. Bylo to tak strašně živý, že jsem se ráno vzbudila a půl dne jsem si fakt myslela, že ho osobně znám a že spolu možná chodíme (smích). Nebylo v tom nic extra sexuálního, jen silný vztahový prožitek. To byl asi nejsilnější a nejkrásnější sen mého života.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.