Ona

Aneta Langerová | foto: Lucie Robinson

Aneta Langerová: Madonna mě fascinuje

  • 106
Aneta Langerová seděla maskovaná v koutku, na hlavě naraženou kšiltovku, a jedla chleba s rajčaty. "To je moje vlastní paranoia z toho počátečního boomu. Někdy kvůli ní ani nemůžu vyjít z baráku," říká zpěvačka.


Aneta Langerová

Narodila se 26. listopadu 1986 v Benešově. V červnu 2004 zvítězila v prvním ročníku soutěže Česko hledá SuperStar a díky tomu vydala v září téhož roku album Spousta andělů.

Studuje obchodní akademii v Praze.

V letech 2005 a 2006 zvítězila v kategorii zpěvaček v soutěži Český slavík. Letos vydala album Dotyk, jehož producentem byl Jan P. Muchow a které obsahuje i hit Malá mořská víla. Aneta Langerová je patronkou projektu Světluška Nadačního fondu Českého rozhlasu, zaměřeného na pomoc nevidomým a slabozrakým.



ANETA LANGEROVÁ BUDE ON-LINE HOSTEM iDNES.CZ V PONDĚLÍ OD 13 HODIN. ON-LINE ROZHOVOR NAJDETE ZDE

Jste tak maskovaná, že jsem vás nejdřív nepoznala.

To je moje vlastní paranoia. Zažila jsem boom, kdy na náměstí přišlo několik tisíc lidí, kterým stačilo vidět, jak jim zamáváme. Někdy chci jít třeba do kina a nedokážu se rozhodnout. Prostě nemůžu vyjít z baráku. Naštěstí se to dneska už nestává tak často jako dřív. Mám víc dobrých zážitků. Někdo se na mě třeba jen usměje, nebo jedu autem, pustím někoho přes přechod, a když zjistí, že jsem to já, tak jen zvedne palec, že dobrý, nebo se usměje... Oproti původní hysterii je to fajn.

Může vás vůbec sbalit normální kluk?

Nevím, nad tím jsem nepřemýšlela.

Možná by byla správnější otázka, jestli se k vám vůbec dostane...

Je to možné, i když to není úplně jednoduché. Ale za tajemný hrad jsem velmi ráda, protože jsem docela nedůvěřivý člověk. Je pro mě těžké říkat ,ne´, ale musím brát ohled na to, že takového člověka vůbec neznám. Že by mě třeba normálně neoslovil, kdyby mě neznal z televize. Ale nijak zvlášť to neřeším.

A je vůbec možné nebalit Anetu Langerovou, ale třeba tu holku s krásnýma očima?

Možné to asi je, nevím.

Přijala jste od SuperStar jen tak pozvání na kafe nebo drink od někoho cizího?

Ne, nepřijala.

Kolik jste za svou kariéru vystřídala telefonních čísel?

Čtyři nebo pět, tady k tomu poslednímu se naštěstí dlouhou dobu nikdo nedostal.

Jak to vypadá, když se k němu někdo dostane?

Píšou mi nejen fanoušci, ale i pozvánky, že mám někam přijet, něco dělat, že mě někde chtějí s sebou… jako příruční zavazadlo. Někteří si mě doposud nárokují, třeba že bych po koncertě za nimi měla jít, povídat si s nimi. Dlouho to trvalo, než jsme jim vysvětlili, že to nejde pokaždé. Ráda to udělám dvakrát do roka, přijdu a sejdu se s nimi, ale po každém koncertě to fakt nejde. Nikdo neví, že na mě po koncertě čeká dalších pět novinářů nebo že jsem jednoduše strašně unavená.

Z normálního středoškolského prostředí jste v sedmnácti vpadla do showbyznysu. Potkáváte se ještě se svými spolužáky?

Asi se dvěma ano. Vídáme se sice jednou za čas, ale je to vždycky těžké, nebo spíš složité, protože naše světy jsou jinde.

Třeba proto, že vy vyděláváte slušné peníze?

Třeba i tím. Je nestandardní, že se člověk v sedmnácti dobře zabezpečí. Jak s nimi například jít na oběd a říct ,to nechte, já to zaplatím´, protože víte, že vám ten oběd nesní peněženku a jim přinejmenším ukousne kus. Byl to někdy dost zvláštní pocit, ale to už je pryč.

Máte ještě někoho z toho normálního světa? Kamaráda, kterému zavoláte a bez pozdravu pokračujete, kde jste včera skončili?

Mám kolem sebe tým lidí, kteří jsou moji velcí přátelé, jen s nimi zároveň pracuju. Michal Hrůza je kamarád přesně tohohle typu. Vyrůstám tady v tom světě a on je můj patron, dává na mě pozor… Ani to nemá už nic společného s muzikou. Když se ženu někam do slepé uličky, tak řekne "stůj, proboha, vrať se zpátky, je to blbost", jenže já mu řeknu, že není, a jdu do toho. On mě pak vytahuje ze špíny, do které se dostanu. On je ten, se kterým se můžu měsíc nevidět, a pokračovat, kde jsme skončili. S Mouchou (producent Jan P. Muchow) jsme se sblížili během nahrávání a někdy zajdeme na drink a povídáme si, nebo mu zavolám. Varoval mě,
abych při čtení novin nezapomínala, že deska je moje a nikdo nemá právo ji soudit, ale každý říká jen svůj názor. Bylo mi to jasné, ale pak přijdou kritiky a nemůžete je nevnímat.

To byly kritiky tak strašné?

Pár kritik jsem sama četla a zněly podobně, ve smyslu ,urážka českým baladám´. V tu chvíli se vás to dotkne, protože dáváte něco ze sebe. Říkáte, to jsem já, a můžete si mě sníst, okusovat, ale já tam budu pořád.

Tak ty špatné nečtěte.

Ne že bych je vyhledávala, ale tomu se nevyhnete.

Co by dnes odpoledne dělala Aneta, která by nevyhrála soutěž?

Asi bych nebyla tady, ale někde na prázdninách. Zřejmě bych studovala nějakou školu, kterou beru jako základ. A doufám, že už by mi docvaklo, že muzika je pro mě tak důležitá, že bych se k ní snažila dostat. Nemusela bych nutně být hned sólová zpěvačka, zřejmě bych hrála s nějakou kapelou.

Vy jste ale měla kapelu.

Jo, to mi bylo tak čtrnáct, asi do šestnácti.

Relativně malá holka a rocková kapela?

Bylo to úplně v pohodě, vážně. Taky jsem zpívala v dětském sboru. Pro mě hudba byla vždycky důležitá, ale vážně jsem netušila, že to takhle dopadne. To štěstí má málokdo.

Ve sboru jste byla předpokládám sólistka?

Normální pěšák.

Jak to, že na váš talent nepřišli?

Když jsme měli nějaký koncert, tak jsme zpívali sborově a k tomu jsme měli sóla. Naučila jsem se nějakou píseň na kytaru a zahrála to v v kulturáku pro rodiče. Vystupovala jsem vždy na konec a bývala vytleskávána na přídavek. Takže na to možná přišli.

Mám si to představit jako besídku?

Jako velkou besídku! Rodiče chodili v hojném počtu. Tam jsem poprvé potkala potlesk publika, když člověk dobře zazpíval a něco ze sebe do toho vložil. Jsem introvert, proto jsem se vždycky bála zvednout hlavu a podívat se do lidí. Většinou jsem slyšela až ten potlesk. A to bylo strašně fajn. To bylo tak fajn, že jsem se už toho nechtěla vzdát.

Říkáte o sobě, že jste introvert, a pak si stoupnete na pódium a naservírujete davu sebe sama?

Mám v sobě introverta i extroverta. Na jednu stranu jsem hodně introvertní, opravdu se strašně stydím a nemám potřebu hned všechno všem vykládat. Ale mám i dny předváděcí, kdy jsem schopna být středem pozornosti a dělá mi to dobře. Je to ve mně. Kdybych byla jen introvert, tak bych to vůbec nemohla dělat. Byla bych úplně ztracená. Vystoupení na pódium je úplně něco jiného, když se tam cítíte jako doma, můžete být introvertem, ale můžete to ,tam doma´ukázat. To je strašně flexibilní.

Za chvíli vyrážíte na turné. Netančíte, stojíte s kytarou na krku, co se bude na pódiu dít?

Na koncertě pracuji celé léto. Připravuje se hudební stránka, která by měla být sama o sobě dost energická, na rozdíl od cédéčka. Měl by to být tvrdší pop s kytarami i větší nasazením. Objeví se tam jak samotné akustické kytary, tak celá sestava s živou elektronikou. Zajímavé to bude i vizuálně. Aby jednotlivé písně ožily, budou pro každou píseň jiné projekce a nasvícení. Jen tu choreografii vážně nemám, já to nemám na kroky. Občas, když se cítím hodně svobodně, mě popadne amok a klidně si poskočím.

Vybrala jste si samé velké haly, kde je vaše původní klubová idea?

Chtěla jsem si vyzkoušet, jaké je mít velký pódium. Chtěla jsem mít velké koncerty a hodně lidí. Klubovou scénu jsem si vyzkoušela a vím, že je to super, protože komunikace s publikem je jako doma v obýváku. A lidi přijímají, co jim dám, a vrací to. Nebojí se reagovat. A teď chci něco jiného, nechci se zavřít jenom do klubů, kluby ani nejsou můj cíl.

V začátku vaší kariéry jste se potkala se svým idolem, zpěvačkou Alanis Morisette.

Tehdy se mi splnilo, co se každému nesplní: sejít se s idolem, kterého poslouchá od deseti let. A myslím, že už to nic nepřekoná, pro mě to bylo splnění nejvyšší laťky.

Stihla jste si s ní aspoň popovídat?

Popovídat ne. Přišla jsem tam hrozně vyklepaná, že má přijít někdo takový. Nejradši bych před ní poklekla a říkala jí jenom díky. Byla jsem spíš připravená na to, že mě hrozně zklame.  Ale byla strašně fajn, zajímalo ji, co jsem zpívala, odkdy ji znám... Všechno jsem jí to vyklopila, to, jak moc k ní vzhlížím.

Pořád ji posloucháte?

Teď už jsem ji dlouho neslyšela. Moje hudební vjemy se trochu posunuly, ale jí mám jako základ.

Kam jste se posunula, co teď posloucháte?

Všechno možné! Písničkáře jako je Regina Spector, Jack Johnson, Damien Rice, to je můj nejoblíbenější skladatel a písničkář a interpret, a hrozně mě baví kapely jako Death Cab for Curie. A Madonna. Ta mě fascinuje.

Vy přece hlásáte opravdovost – to vám u Madonny nevadí, že je především dokonalý produkt?

Tak to neberu. Kdybyste šla na její koncert, nenajdete v programu nudné místo. Je to vypočítané do detailu. Pro mě je naprosto jedinečná forma vyjádření. Je dobrá.

No, jako podívaná, budiž.

Ale mě některé věci baví i hudebně! To, že ona je nějaká postavička, kterou vnímají jako hrdinku, je fajn, ale její harmonie a aranže jsou prostě dokonalé. I v mém hudebním cítění mě to baví, láká mě to. Většina lidí to zavrhne, ale o tom by si člověk mohl nechat zdát, že to takhle jednou bude do sebe zapadat. Pro mě to není shit, ale něco výjimečného, a někdy i muzikálně.

První desku jste natočila podle přání vydavatele a její koncepce vám mohla v hudebním vývoji dost ublížit. Je to tak?

Jde o to, jak se k tomu člověk postaví. Natočila jsem produkt – a byl to produkt. Nebyl to můj materiál, ale položila jsem se do toho tak, aby v tom bylo i něco ze mně. Dlouho jsem měla pocit, že se s ní nedokážu smířít. Prodávala jsem osvědčené světové hity, aby lidi řekli ,tohle znám´ a vzali si to. Nekupovali si mě, jen část mě, a to můj hlas. Všechno to bylo vyhoněné tou soutěží, popularita, i ten ksicht hrál velkou roli. Sama jsem nevěděla, jak se k tomu postavit, ale dnes to vnímám tak, že bez toho bych se možná nerozhoupala udělat svou desku. Není už to tak, že bych ji nesnášela, zkrátka jsou tam věci, který se mi líbí víc a míň.

Vezete si s sebou na turné mončičáka? Plyšového medvídka? Kámen ze zahrady?

Kámen mám jeden pořád, i teď tady v kapse, maličkej modrej.

A co rituály?

Jediný, co mám, že musím být s kapelou, bavit se třeba o blbostech, ale být s nimi, napojit se na stejnou vlnu. Ale že bych pobíhala někde kolem ohně, to ne.

Co děláte celý rok? ‚Jenom‘ natočíte desku a odjedete dvanáct koncertů?

No, a to jsem nestihla dodělat ani tu školu. Minulý rok se mi to kvůli desce nepodařilo. Odjížděla jsem do Toronta, protože jsem i tam hledala producenta, tam jsem strávila měsíc, to už mi narušilo ten systém ve škole, ale pár předmětů jsem dodělala a dobře dodělala! Nikdy jsem neměla takové známky jako teď. Sama se divím, ale stydím se tam jít, když vím, že to neumím. Tak se raději snažím dobře naučit.

To se vám dřív nestávalo?

To teda vážně ne! To mám až od doby, co mě vnímají jako osobu veřejnosti známou. Snažila jsem se učit rovnice a do toho psala písničky. To bylo moc zábavné. Nechtěla jsem skončit. Říkala jsem si, že nebudu srab a dokončím to, ale nešlo to. A lidi kolem mě viděli, že začíná tvůrčí proces, který se nedá brzdit rovnicemi. Ale teď už se učím, budu dělat zkoušky.

Nesoudí vás teď učitelé jinak?

Možná si víc všímají, ale jinak nesoudí. V době, kdy jsem vyhrála a měla jsem starosti s tím, jak se sebou naložit, pochopili, že nemám tolik času. Podmínky byly mírnější třeba v tom, že jsem dostala individuální plán. Přistupovali ke mně jako k někomu, kdo pracuje. Jinak bych se tam nemohla ani vrátit. Ale u zkoušek mi nikdo do ucha výsledky nešpitá, spíš mi pomáhají před zkouškami pochopit a zorientovat se v té látce.

Co budete dělat po turné?

Zápasit se školou, pak bude koncert pro Světlušku, pak se budu soustředit na další plány dál. Možná připravím pár akustických koncertů.  A chtěla bych vyjet do zahraničí. Dobýt kluby, udělat si tam nějaký zázemí. Chtěla bych se v Evropě vypracovat.

Co budete dělat v důchodu?

Nejspíš se válet na trávníku u nějaké chaloupky v lese.