Od chvíle, kdy se vám koncem července narodila dcera Stella, o vás nebylo slyšet. Kdepak jste se schovávala?
Byla jsem normálně v Praze nebo na chalupě. Jen jsem chtěla trochu klid.
Je pravda, že jste z porodnice kvůli fotografům utekla zadním vchodem?
Zdá se mi nevkusné, když někdo číhá u porodnice. Moc nechápu ženy, které se s dětmi hned chtějí fotit pro noviny. Některé ukazují fotky už z ultrazvuku. Vím, mají velkou radost, ale připadá mi to skoro až jako rouhání. Já se vždycky jen klepu, aby celý ten zázrak dobře dopadl.
Takže po zkušenosti, kdy všichni chtěli vidět, jak vypadá váš syn Bruno, jste se tentokrát při druhém porodu dobře připravila?
Tentokrát to bylo složitější. Ve stejné porodnici, ve vedlejším pokoji, ve stejnou dobu byla paní Talmanová. Měla dokonce i ochranku, asi se bála ostatních matek. Takže tam čekala spousta novinářů. Když s dítětem odcházela, měla chudák téměř tiskovku. Ale my jsme šikovně proklouzli.
Teď je móda, že se těhotné známé ženy nechávají fotit s odhaleným břichem. Vaše bříško jsem nikde neviděla.
Vždyť já ani nemůžu vystát, když se těhotné ženy fotí s partnerem, který jim zezadu dává ruce na břicho. Když si to představím, mám pocit, že bych mu ty ruce snad urazila.
Jaký máte názor na táty u porodu?
Tak tátu bych tam nevzala. Manžela jo. Bylo by to nefér. Dát něco píct a nevytáhnout to ven.
Váš manžel se tedy zúčastnil?
Ano. Původně jsem si myslela, že ho tam snad ani nechci. Pak jsem si řekla, že je nelogické, aby tam nebyl. Porod je tak krásná, těžká a neuvěřitelná věc, že by v té chvíli partneři měli být spolu. Už kvůli tomu, aby žena nenadávala doktorům a sestrám. Má tam na to muže.
Jak to zvládl?
V jednu chvíli ho slyším, jak říká: Šijte dál. Spíše mě mrzí, že jsem to celé neviděla já.
Jak to?
U Bruna nám přišlo trapné natáčet nebo fotit. Teď jsem byla rozhodnutá, že to uděláme. Chtěla jsem vidět, jak ze mě vylézá člověk. Sice bych na to asi koukla a rychle to smazala, nedovedu si totiž představit, že si uchovávám fotku, na které se dostávám ven z mojí mámy, ale připadá mi to tak neuvěřitelně zajímavé, že to jednou fakt chci vidět.
No a točili jste?
Ale zase ne. Stella se narodila tak rychle, že jsme to nestihli. Tak nevím, asi to budu muset zkusit ještě jednou.
Pozorujete, že děláte věci, které vám u vašich rodičů lezly na nervy?
Nejvíce mi rodiče lezli na nervy v pubertě, takže se to ukáže později. Ale už používám stejná slova. Říkám Brunovi: Opovaž se! Když to říkal táta, přišlo mi to směšné. Ta slova přece nedávají smysl. Vůbec jsem tomu nerozuměla, ale věděla jsem, že v tu chvíli končí legrace. Teď to říkám taky. A Bruno stejně jako já tehdy ví, že zlobí a musí toho nechat.
Jste opatrná a úzkostlivá máma?
Tak půl na půl. Když jsem čekala Stellu, asi mi hrabalo z hormonů. Stačilo, že jsem viděla, jak jde Bruno s někým ven. Hned jsem se o něj začala strašně bát. Jenže s takovým strachem se nedá žít. Je to jako ve válce, strach člověka zabije nejdříve. Také se teď více starám sama o sebe. Teď, když mám děti, je to poprvé v životě, kdy za sebe cítím odpovědnost.
|
Aňa Geislerová v pěti bodech |
Domeček pro panenky
Aňa dorazila domů. Parkujeme v bývalé dělnické kolonii. Její domek je jedním z řady na sebe nalepených stejných úzkých stavení. Připomíná stavebnici z hračkářství, tak je malý. Před ním je dvorek, na něm plno květináčů s boulemi namrzlých podzimních chryzantém. Člověk si připadá jako na kraji malého města někdy za první republiky. Zdá se nemožné, že jen o pár ulic dál je rušná Praha a obrovské nákupní centrum.
Jak jste k tomu domku přišla?
Našla jsem ho, když jsem byla těhotná s Brunem. Připadal mi jako domeček pro panenky. Říkala jsem si, že by v něm Bruno mohl mít pěkné dětství. Hned za námi je starý hřbitov, tak máme kam chodit na procházky.
Nepůsobí to smutně - hřbitov tak blízko?
Hřbitov rovná se klid, tak to cítím. Jako malá jsem s dědou ráda chodila do kolumbária. Děda nám s radostí ukazoval hrobečky a urny dětí, co tam byly pochované, a dramaticky vyprávěl, co se jim stalo. Je to morbidní, ale nás to strašně bavilo. Ani jednou jsem tady na hřbitově necítila špatné vlny. Akorát jednou na Dušičky. Bruno řekl, že se bojí. Že z díry lezou bubu. Tak to jsem se lekla. Přitom jsme nikdy před ním takhle nemluvili.
Třeba zahlédl nějaký strašidelný film.
To ne. Vždyť jsou mu tři roky. Nestraším ho. Když mu čtu pohádky, tak ani nejsem schopná říct, že Jeníčka a Mařenku nechali v lese jejich rodiče. Raději tvrdím, že se tam ztratili. Ještě by se bál, že se děti nechávají v lese.
Když je hřbitov blízko, nevyvolává to větší strach ze smrti?
V naší rodině se smrt brala způsobem, který je někde mezi cikánštinou a zenovým učením. Že je to jen přechod jinam. Teď se mě více dotýká. Najednou mi připadá, že život je nesmyslně krátký. Dívám se na náhrobky a vidím, že to je vlastně jen pomlčka mezi dvěma letopočty, žil od - do. Mami, já k ní musím, je strašně nešťastná
Malá Stella už je spokojená, pomlaskává. Aňa rozsvěcuje svíčku na kuchyňském stole. „Asi se tu jednou všichni nevejdeme,“ přemítá s pohledem na hromadu bot v předsíni rozměru tak metr krát metr. V domku je její muž, švagrová, jen syn Bruno je právě venku s babičkou.
Máte chůvu?
Ne. Máme rodinu, takže nám s hlídáním pomáhá více lidí. Možná jednou budu muset chůvu hledat. I když své děti miluju, neznamená to, že s nimi chci být pořád a přestanu žít vlastní život. Přinesly mi chuť do života, zároveň mi spoustu času sebraly. Tak se snažím nějaký čas urvat i sama pro sebe.
Nedostudovala jste střední školu. Říká se, že v těchto případech rodiče chtějí, aby to jejich děti dotáhly dál.
Několikrát se mi potvrdilo, že v mé profesi škola není to nejdůležitější. Někdy je spíše na škodu. Ale co já vím, třeba mi hrábne a budu ctižádostivá matka. Líbilo by se mi, kdyby děti jednou studovaly v zahraničí. Taky si říkám, že až Bruno půjde do školy, ráda bych vybrala takovou, kde dostane základy náboženství. I když na mě osobně náboženství působí jako instituce s dost nejasným zakladatelem.
Tak proč byste ho tam posílala?
Kde jinde člověk dostane tak jasně vysvětleno, co se dělá a co ne? To se křesťanům nedá upřít. Prostě deset bodů, ve kterých je na férovku řečeno, co je špatné. Aby jasně věděl, že se nemá lhát, krást. Na to pohádky nestačí.
Prováděla jste jako malá rodičům vylomeniny, kterých byste se teď od svých dětí nechtěla dočkat?
Průšvihy byly...
V čem jste jim třeba lhala?
Tajně jsem vynášela z domu diabolky do vzduchovky. Když jsem míjela babičku, bála jsem se, že mě zastaví, tak jsem zrychlila. Tím jsem začala pořádně chrastit. Ale tvrdila jsem, že nic nemám. Takže jsem kradla a lhala zároveň.
Nic zásadnějšího?
Později, když mi bylo třináct nebo čtrnáct, prostě v době, kdy jsme začínaly očuchávat víno a tak, moc jsme s holkama chtěly poprvé spát přes noc u kamarádky. Doma jsem vysvětlila, že k ní musím, protože je strašně nešťastná. Tvrdila jsem, že jí někdo blízký z rodiny umírá po transplantaci jater. Je zvláštní, proč v člověku vzniká pocit, že musí rodičům něco namlouvat a vymýšlet složité lži.
Potřebuju prodat briliant. Je pravý!
Období, kdy o Aně Geislerové nebylo slyšet, končí. Jako každý rok před Vánocemi má hodně práce. Spolu s herečkou Tatianou Vilhelmovou a režisérem Petrem Sergem Butkem už popáté chystají akci Bazar v mokré čtvrti. Podstata spočívá v tomto: lidé přinášejí do Divadla Disk různé věci a herečky je přímo tam dál prodávají. Výtěžek dávají na charitu.
Jaký bude letošní bazar?
Tento rok je výjimečný. Táňa pořád někde hopsá, protože tancuje ve StarDance. Peter odjel režírovat do Srbska. A já kojím. Takže vždycky můžu někam odejít jen na dvě hodiny. Navíc nemyslím, protože kojení gumuje mozek. Přesto poslední víkend před Vánocemi budeme mít jubilejní ročník. Tentokrát budeme prodávat v Disku nejen v kavárně, ale roztáhli jsme se i do divadelního sálu.
Změnila se ta akce od doby, kdy to byl hlavně veselý večírek pro kamarády?
Ale on to je veselý večírek. O to nechceme přijít. Nebudem zakládat nadaci nebo akci dál rozšiřovat. Chceme ji dělat s lehkostí, ne jako povinnost. Jediný neúspěch by byl, kdyby nás to jednou přestalo bavit. V prvním ročníku jsme vybrali třicet tisíc, loni přes půl milionu. Připadá mi neuvěřitelné, že z různých kravinek, které lidé nosí, uděláme takové peníze.
Co lidé nosí?
Neuvěřitelné věci. Letos si je budu fotit, abych si to lépe pamatovala. Kávové servisy, brusle, obrazy, klobouky, knížky, nepřeberné množství keramiky, absurdity jako třeba stojánek na párátka ve tvaru kaktusu. Hezké nové věci nám dávají i různé firmy. Bereme všechno, odmítnout bychom museli asi jen drogy. Jo a letos budeme mít hit, speciální žabky od Bati s našimi podpisy. Limitovaná série jen pro tento bazar, jinde je neseženete.
Počkejte, mě spíše zaujalo, že vám lidé nosí šperky.
Od jedné slečny jsme dostali briliant. Sice má certifikát pravosti, ale nedá se prodat.
Proč?
Obchodníci nakupují přímo na diamantové burze a koupit briliant od nás jim připadá riskantní. Ale je pravej, dva zlatníci ho viděli a potvrdili to. Tak ho mám pořád tady nad ledničkou a nevím, co s ním. Asi ho letos vezmu zase do bazárku a zkusím ho tam udat.
Takže vy s Táňou opět budete lidem osobně vnucovat co nejvíce věcí za co nejvíce peněz?
Myslím, že lidé už za ty roky pochopili, o co nám jde. Často přicházejí s tím, že si předem řekli, jakou částku chtějí dát, a za ni si jen symbolicky něco vyberou. Je tam příjemná atmosféra, hodně taky v domluvě pomáhá, že naléváme naše různé alkoholy.
Jaké typy lidí tam chodí?
Stává se, že tam vlezou cizinci, kterým musíme vysvětlovat, o co jde. Měli jsme tam Angličanku, která si vybrala krásný kožešinový límec, fakt hezkej. Když jsme jí řekli, co za něj chceme, dala ho zpět. Vysvětlili jsme jí, co je to za akci, a pak odešla. Zanedlouho se vrátila s manželem a nakoupili hromadu věcí za spoustu peněz. Nejvíc mě ale dojímají babičky, co chodí s různými drobnostmi. Všechno, co zbude, navíc odvážíme do Červeného kříže. Letos jsme dostali od pana Štěpánka darem i odvoz věcí. Loni pomáhali stěhováci, kteří stěhovali Táňu a sami se nabídli. To miluju, že ten bazárek tak nějak sám funguje.
Jaký vy máte vztah k Vánocům?
Nějak zvlášť mě nezajímají.
Nezměnilo se to tím, že máte děti?
Tím je to horší.
Jak to?
Mám pocit, že bych je kvůli dětem měla nějak začít připravovat, ale nebaví mě to. Mnohem raději mám období mezi Štědrým dnem a Silvestrem. Takové to válení se doma a dojídání. To, co se děje před Vánocemi, mi připadá nezdravý. Už to nemá nic společného s oslavou.
Jaké byly Vánoce, když jste byla malá?
Naše Vánoce vždy měly určité úpravy. Třeba dárky si dáváme až druhý den ráno.
Proč?
Protože to u nás vždy dopadlo tak, že nikdo nic nestíhal. Večeře byla hodně pozdě. Po ní všichni zmizeli teprve balit dárky. Rozdávat se začaly v jedenáct hodin, všichni byli akorát unavení. Teď se mi líbí, že si je dáváme ráno po Štědrém večeru. Jsme vyspalí, snídáme a u toho v klidu rozbalujeme. Ale možná, že mě Vánoce časem začnou více bavit. Loni byl Bruno sice už chodící, ale pořád ještě zmatené miminko. Letos už má rozoumek, miluje své sestřenice a bratrance, tak se těším, co bude říkat.
|
Jak Aňa Geislerová vzpomíná na film Želary. |
