Ona
Alexander Hemala - televizní moderátor a bývalý dlouholetý televizní hlasatel

Alexander Hemala - televizní moderátor a bývalý dlouholetý televizní hlasatel | foto: Dalibor Puchtapro iDNES.cz

Čtyřikrát mě oživovali, snad proto už mety nemám, říká Alexander Hemala

  • 79
Třicet let patřil Alexander Hemala ke stálicím televizní obrazovky. V roce 1990 se stal její nejoblíbenější tváří, o patnáct let později se však s diváky nadobro rozloučil nejen on, ale i jeho profese televizního hlasatele. Jak takový osudový rozchod vypadá, kam člověka posune a jak se dnes televiznímu matadorovi žije?

Žádný nechtěný konec práce není snadný, ale oč těžší je to v případě, že z povrchu země zmizí celá profese?
Netruchlím. Naše profese zkrátka dosloužila. Doba je taková. Všichni mluví obrovsky rychle a nedej bože, že by nějaká hlava v obraze něco povídala a nad ní a pod ní neběžela další informace. Dole jede lišta s počasím, nahoře vám píšou, kdo byl a nebyl odvolán, a já jako starší divák kolikrát nestačím vnímat všechno, co mi obrazovka nabízí. Není čas na zdržování hlasatelem. Jestli je to dobře, nevím. Ale ono je také možné, že se ten model jednou vrátí. Přijde nějaký kanál, který si řekne, že to trošku zabrzdí a nebude tak uspěchaný.

Že by nám hlasatelé znovu oznamovali, co bude za chvíli k vidění?
Bude-li se chtít nějaká stanice odlišit, proč ne? Dneska je těch kanálů tolik, že je rozeznáte akorát podle loga, ale ta tendence dělat to jinak je všudypřítomná. A byla i za nás. Šéfová, co nás vždycky chlácholila, abychom se neznepokojovali, že všechno už tady bylo, měla pravdu. Věcem se jen dají rychlejší nožičky nebo se otočí vzhůru nohama. Nedávno jsem třeba viděl redaktora, který asi dostal úkol vymyslet něco nového, a tak začal házet rukama. Ano, rozhodně je jiný než  ostatní, ale jestli ku prospěchu věci, vážně nevím.

Vizitka

  • Narodil se v Brně v roce 1952, v září oslavil jubileum.
  • Vystudoval žurnalistiku na Karlově univerzitě.
  • Od roku 1973 pracuje v České televizi. Do roku 2005 jako hlasatel, krátce poté jako režisér denního vysílání.
  • Působí jako moderátor v televizi (pořad Dobrý večer, Česko) a na mnoha zábavných a společenských akcích. Účinkoval jako herec v televizních seriálech (Vyprávěj, Trapasy, Černí andělé) a zahrál si i ve filmech (Bastardi, Čertova nevěsta). V roce 2006 tančil v pořadu StarDance aneb když hvězdy tančí.
  • Je ženatý, má tři dospělé děti a dvě vnoučata.

U vás si zase mnoho lidí mohlo říkat, že máte snadné povolání. Sednu si a přečtu text. Mylná domněnka?
V jednom punktu to náročné bylo. Šlo o přímý přenos a texty jsme se učili nazpaměť. Řeknete si, že herci to znají také, ale oni mají texty týdny dopředu, zatímco my je dostávali týž den, maximálně den předem. Naučil jsem se učit rychle, vycvičil jsem si zvláštní druh paměti, ale druhý den jsem z toho nic bohužel nevěděl. I v tom to bylo výlučné.

Jenže přes všechnu povrchnost v dobrém slova smyslu to byla atraktivní profese. I já, jako malá holka, jsem si hrála na televizní hlasatelku. Neměl jste tenhle pocit výlučnosti?
Neprožíval jsem to nijak zvlášť, ale připouštím, že zaměstnání, při kterém jste vidět, nějaký punc prestiže má.

Populární hlasatelé byli bez diskuse. Jak se vám s tím žilo?
Víte, já vlastně nevím s čím. Vy soudíte podle dnešní doby, kdy člověk bez bulváru jako by nebyl, ale tehdy nebylo popularitu kde prodat. A navíc tenkrát, za totality, člověk snad ani nechtěl vyčnívat a být vidět. Ale abych byl přesný, je pravda, že občas jsme dostali nějakou podpultovku. Banány a tvrdé Sparty jsem získal asi snazší cestou než ostatní spoluobčané.

Alexander Hemala - televizní moderátor a bývalý dlouholetý televizní hlasatel

Vidíte, lidé vás jako celebritu vnímali. Vy ale mluvíte tak, jako by to nestálo za řeč. Nic z toho hvězdného prachu na vás kouskem neulpělo?
Ale jinak, než to myslíte. Nevcucne vás hlasatelství jako takové, ale prostředí. Přece jen být  tehdy televizák něco znamenalo. Televize byla na rozdíl ode dneška jen jedna, a právě proto se člověk cítil skoro jako součást nějakého klanu. Nezapomenu na legendární televizní zájezdy. Už jen odjezdy bývaly rituály.  Všechno mělo svůj řád, lidi se znali, vyprávěli si historky, na oběd se stavělo  pravidelně v oblíbených hospůdkách, mělo to atmosféru. Je v tom určité kouzlo a poezie a to vás semele.

Žádná řevnivost mezi kolegy jako dnes?
Po pravdě ji neznám. Pokud se objevil někdo nafoukanější, nějak se ho vždycky ten kolektiv dokázal zbavit. Většinou vládlo přátelství a kamarádství.

Necítíte nostalgii?
To už ne. Doba je jiná. Rád ale potkám starého televizáka. Přestože jsme se dvacet let neviděli, povídáme si, kde kdo je a co dělá. Horší je, když jdu na Kavkách kolem tabule, kde se vyvěšují parte. To si pak uvědomím, že veškeré snažení je marné, a ať dělám, co dělám, jednou se tady objevím.

Vás před lety zradilo srdíčko a jednou nohou jste už na druhém břehu byl. Nebo možná oběma? 
Máte pravdu. Prodělal jsem něco takového. Jen si odtamtud nic nepamatuju a kamarádům, kteří se mě ptají, nemůžu říct, jaké to tam bylo.

S klinickou smrtí se pojí různé vidiny, obvykle ta se světlem na konci tunelu, vám opravdu nezůstaly žádné vzpomínky?
Ne. Až když mě nahodili, povídám doktorovi, že tady něco probíhalo bez mého vědomí. Vysvětlil mi, že jsem byl na prahu smrti, a tak mě vzali zpátky. Teprve v protokolu jsem se dočetl, že mě čtyřikrát defibrilovali. Koneckonců otisk elektrody na hrudi jsem měl ještě dlouho poté.

Alexander Hemala při rozhovoru pro OnaDnes.cz
Alexander Hemala při rozhovoru pro OnaDnes.cz

Čtenář vás teď nevidí, ale vy se usmíváte a mluvíte o celé té příhodě vtipně a s nadhledem. Je to váš způsob vyrovnání?
Udělali mi by-pass a od toho se odvíjela moje další filosofie: co bylo špatné, vyměnili za lepší a to by mělo chvíli vydržet. A taky je pravda, že se pak člověk podívá na život jinak. Nejdůležitější je teď pro mě zdraví mých dětí, o nic jiného nejde.

Nepřispělo k vašemu kolapsu i to, že se zakomíhala do té doby neochvějná životní pozice?
Já nevím. Kolikrát o tom přemýšlím, ale těch úhlů pohledu je stále stejně mnoho. Jisté je jedno: nevědět, co bude, nikomu neulevuje. Totiž víc než rok jsme tušili, že naše profese nebude mít dlouhého trvání, ale nikdo nám neřekl jasně, že budeme končit. Kdybych věděl, že mám půl roku, posbírám se a něco si najdu.  Nejsem tak blbý, abych si myslel, že se neuživím. Tohle bylo ale takové natahování na nudli.

Chápu dobře, že vám oznámili konec ze dne na den, aniž by se s vámi po těch mnoha letech důstojně rozloučili?
Nikdo nám nic oficiálně neoznámil a nikdo se s námi nikdy nerozloučil.

Že se tohle hulvátství děje dneska víme, ono i tenkrát? 
Dozvěděli jsme se tu zprávu od vedení televize, sotva jsme si stačili napsat služby. Já sloužil na Silvestra 2005, a tak jsem se rozloučil z obrazovky za všechny kolegy a poděkoval divákům za přízeň. Tím to skončilo.

Necloumala s vámi zlost?
Ne, rozhodně ne. Možná jedinkrát jsem měl vztek. Třicet let jsem do té budovy chodil jako domů a týden poté, co jsme skončili, mě nechtěli vpustit. Pochopil jsem, že sem nepatřím.

Alexander Hemala při rozhovoru pro OnaDnes.cz
Alexander Hemala při rozhovoru pro OnaDnes.cz

Jako by vám dali cejch vyděděnce?
Možná. Ke všemu jsme tenkrát ještě byli v rámci restitucí vyhnáni z bytu. Byl to hezký byt, který jsme si udělali k obrazu svému, a ve chvíli, kdy jsme tam zašroubovali pomyslný poslední šroubek, museli jsme odejít a začít nanovo.  Tenkrát mě to sebralo, dneska se směju.

Takže se vám v jeden moment mohutně otřásla existence v základech. Tím spíš, že jste byl jediným živitelem rodiny. Skoro bych tomu přičetla váš první zdravotní kolaps, který předcházel infarktu. Vím o něm, ale nikde jsem nenašla, oč přesně šlo.
Já to taky nevím. Mohlo to být od páteře, mohlo jít o poruchu vestibulárního systému, nakonec i malá mozková příhoda byla v podezření.

Co se vám tedy stalo?
Jeden večer jsem si sedal na postel a začal se se mnou točit svět. Odvezla mě sanitka a za tři dny se to maličko ustálilo. Pamatuji si z té doby jen pocit přefouklé hlavy. Pnula, jako by mi měla prasknout.

A pak se přidaly potíže s chůzí?
Nemohl jsem udržet balanc. Představte si, jak vrávoráte, když jste opilí. Už jsem byl ale z nemocnice doma, chodil se ženou na procházky a pomalu ta můra odcházela.

Promiňte, ale představa, že nevím, co se mnou děje, mě děsí. Neměl jste o to větší důvod ke strachu?
Víte, když byl můj stav nejhorší, neuvědomoval jsem si ho. No a pak už se vše ubíralo pozvolnou cestou k lepšímu. Proto jsem tu patálii nevnímal jako traumatizující.

Nikdy vás nenapadlo navštívit kvůli tomu psychologa?
Ne, nemyslím si, že to bylo psychického původu.

Podobné příznaky jsem zažila ve svém okolí a souvislost s prodělaným těžkým obdobím byla evidentní. Jen to přišlo ex post, jako by si člověk ve stavu pohotovosti nemohl dovolit podlehnout.
To máte pravdu. Tohle většinou přijde v době relativního klidu, když už pohromu nečekáte.

Mohlo to tak být i u vás?
To si nemyslím. Říká se: nepátrej, nepřepínej. Podle výsledků CT jsem zdravý, a tak jsem si řekl, že mám dvě možnosti: sednout si a studovat domácího lékaře, anebo to pustit z hlavy. A na domácího lékaře jsem neměl chuť.

Nač jste ji měl?
Odjel jsem za synem na měsíc na Nový Zéland a udělal jsem si tam soukromý úklid.

Co jste vyházel?
Spíš co jsem si uvědomil. Že věci chodí samy, spousta jich přijde jen tak, a pokud budu tlačit na pilu, bude hůř. Nemá cenu se na nic upínat.

Ani na práci?
Ne na tu jedinou. Mně ale práce po odchodu z hlasatelského postu paradoxně neubyla, spíš naopak. Našel jsem si práci v rozhlase a přišlo mi to jako nenásilný přechod do něčeho jiného. V době, kdy jsme končili, už jsem byl zaveden jako moderátor a jezdil na plesy i představení s kolegy Krampolem, Zedníčkem, Lábusem nebo Stellou Zázvorkovou. A po půl roce přišla nabídka vrátit se do České televize jako režisér denního vysílání. Já se vlastně nikdy nedostal do pracovní tísně.

A do vztahové podle všeho už vůbec ne. Žijete se svou první a jedinou ženou spokojeně pětatřicet let, vychovali jste spolu tři děti, máte dva vnuky. Dnes téměř nevídaná bilance. Jste rodinný typ?
I kdybych nechtěl být, tak musím. Po pěti letech se nám rodily děti, a tak bylo pořád co dělat. Teď, když už i ta nejmladší studuje vysokou, jsou zase vnoučata.  Vždycky někdo dorůstá.

Alexander Hemala - televizní moderátor a bývalý dlouholetý televizní hlasatel

Očima autorky

Alexandr Hemala je na Kavčích horách stále jako doma. V útrobách televizních budov, pověstných svou spletitostí, se vyzná jako málokdo a je cítit, že genius loci místa proudí v krvi i jemu. Sešli jsme se v jeho novém "hnízdečku", malé místnosti režie denního vysílání a strávili spolu hodinku příjemného povídání. Nevyhnuli jsme se vzpomínání, ale k mému překvapení v něm nebylo ani stopy po nostalgii. Alexandr na mě působil jako životní optimista, pohodář, který, mohu-li si po tak krátkém čase dovolit soud, rozhodně nefandí konfliktům. Hodný člověk, řekla bych, s ohromně uklidňujícím hlasem, který hodně z nás okamžitě pozná.

Zdá se, že jste krizovým věkem muže jako jeden z mála prošel bez úhony. Že by novodobá zbraň hromadného ničení, druhá míza, byla jen poplašná zpráva?
Možná se u mě skrz ty nemoci neobjevuje. Ale vážně, to víte, že jsem pátral, jak je to u kolegů a kamarádů, co v padesáti odešli od rodiny, pořídili si nové děti a tváří se hrozně happy. Jenže já jim to moc nevěřím. I já jsem se svými vnuky hrozně rád, ale stejně rád je i odložím.

Tak kde je důvod?
Možná jen, že manželé, co se rozešli, neměli společné zájmy, a tak si je pak, když děti odešly, našli každý zvlášť. My se naštěstí se ženou sjednotit umíme.

Vaše paní je v domácnosti celý život?
Pracovala v zahraničním obchodu, ale poté, co poprvé otěhotněla, se už zpátky nevrátila. Nebyl jsem proti, protože já kvůli své profesi nebýval po večerech doma a mít zaměstnanou ženu, neviděli bychom se. Dneska moje žena nezištně pracuje pro jednu nadaci, naplňuje ji to, a tak se ji snažím podporovat.

Vy se v poslední době na obrazovku vracíte úspěšně jako moderátor, naplňuje i vás vaše nová podoba?
Točím Abecedu nebo pořad Dobrý večer Česko na Barrandově a právě debata s někým, koho neznáte, a musíte si všechno předem nastudovat, mě baví. A až pořady skončí, zas přijde něco jiného. A když ne, tak mám vnoučata, a ta mě baví taky. Já už nemám mety, kam se vyškrábat. Jsem v sobě vyřešený. Bylo by divné, kdyby ne v těchhle letech.