Nakonec, kdy jindy než o Vánocích bychom si měli odpouštět? Smířit se ale můžeme i bez vyřčeného "promiň". Zbavíme se trápení a v duši se konečně rozhostí mír. Nejen na Vánoce, už napořád. Ani já už se nechtěla dál sžírat tím věčným pocitem křivdy, že nikdy nebyl pořádný táta. Nakonec mi ke skutečnému odpuštění pomohly rady etikoterapeutky, kterou jsem kvůli tátovi navštívila.
Příkoří ve mně rostlo roky
Svého otce jsem neviděla už roky a bohužel dobře znám ten neustále se vracející pocit křivdy. Po rozvodu rodičů neměl táta zájem se se mnou stýkat. Neplatil ani výživné. A když musela matka do nemocnice, šla jsem k sousedům. Ani jsem tenkrát nevěděla, kde táta žije, kam bych mu mohla zavolat. Když jsme se nakonec začali opět vídat, byly to pro mne zážitky plné marnosti a osamění, které on strávil v hospodě a já sama u něj doma. Otec se tak postupně propil a prokouřil až do invalidního důchodu a já mu od matky nakonec ještě vozila peníze, aby měl co jíst.
Po každé takové návštěvě jsem byla v depresi. Brečela jsem. Bylo mi líto, že se mnou skoro nekomunikuje, že spolu nic nepodnikáme. Bylo mi třináct. Toužila jsem mít tátu jako ostatní. Tátu, který se o vás stará, občas vás vezme do kina, nebo na procházku. A občas vás za něco seřeže.
Jak jsem dospívala, jezdila jsem za otcem méně a méně. Vždy jsem mu ale přála k narozeninám i k Vánocům a posílala dárky. Od něj jsem k narozeninám nedostávala nic. Ani nezavolal, ani neposlal zprávu. I když jsem s tím nepočítala, v hloubi srdce jsem doufala, že mi můj táta přeci jen popřeje vše nejlepší.
Nakonec jsem přestala jezdit i volat úplně. Toužila jsem po klidu. Zapomenout, že nějakého otce mám. Chtěla jsem ho prostě vytěsnit ze své mysli. A on mne bez námitek nechal ze svého života zmizet.
Křivda nám ničí život
"
etikoterapieEtikoterapie je metodou alternativní medicíny, která vidí ve vnitřním nesouladu člověka hlavní příčinu nemocí tělesných. Zabývá se proto uzdravováním nemocné lidské duše, která strádá destruktivními pocity jako křivda, závist, nenávist, zloba, strach, či trápení se za jiné. Etikoterapeut pomáhá lidem si tyto vnitřní problémy uvědomit a samostatně je odstranit. |
Možná i vy, stejně jako já, už víte, že odpustit milované osobě, od které nás zrada bolí dvojnásob, není jednoduché. Někdy trvá i dlouhá léta, než bolest odezní natolik, abychom se dokázali znovu vidět, nebo na ni vůbec myslet. Celou tu dobu se však vědomě či nevědomě trápíme a přitom si nepřejeme, než aby se nám dotyčný omluvil a vrátil se zpátky do našeho života.
Kdo ublížil, nevěděl, co činí
Podle etikoterapeutky Hoffmanové je odpuštění snazší, pokud si 
uvědomíme, že "člověk, který nám ublížil, v tu chvíli nevěděl, jak dalece nás zasáhne." Možná mu docházely praktické následky, ale emocionální bolest, kterou způsobí, si nedokázal představit. "Jakmile si toto uvědomíme, dokážeme odpustit jednodušeji. Na nikoho se nedá zlobit, že udělal něco neúmyslně," vysvětlila mi etikoterapeutka.
V tu chvíli už pro nás prý přestane být důležitá i vytoužená omluva. Ta má stejně větší význam pro toho, kdo ublížil. Právě ten se potřebuje omluvit pro klid své duše.
Ignorováním bolest nezmizí
Ačkoliv jsem s otcem kontakty zpřetrhala, vůbec se mi neulevilo. I po letech, co jsem ho neviděla, jsem o něm stále mluvila. Dělalo mi dobře vyprávět, jakého mám nemožného fotra. Vzpomínala jsem vždy jen na to zlé, co mi způsobil. Občas mne i napadlo, že už možná ani nežije. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli by mě to trápilo, nebo jestli by se mi ulevilo. To příkoří, že jsem neměla dobrého tátu jako ostatní, mě sžíralo pořád.
Postupně jsem si však začala uvědomovat, že to, že ho už nikdy neuvidím, moje trápení nevyřeší. Čím víc jsem se snažila dělat, že neexistuje, tím častěji se mi vracel do mysli. Došlo mi, že jen sama sebe neustále trýzním. Že klidu se dočkám, jen když nechám tu křivdu jednou provždy jít. Když mu odpustím, aniž bych čekala na omluvu. Napadlo mne, že se mi možná ani nemá za co omlouvat. Možná dělal to nejlepší, co mohl. Možná to jinak neumí.
Nemůžete-li něco změnit, změňte svůj přístup
Rozhodla jsem se proto za otcem vypravit a začít znovu. Bez předsudků. Akceptovat ho, jaký je. Přestat snít o ideálním otci podle společenských konvencí. Nečekat už věci, které mi nemůže dát, ale mít radost z těch, které může.
Ve chvíli, kdy jsem k tomuto dospěla, neuvěřitelně se mi ulevilo. Místo sžíravého pocitu křivdy se mi uvnitř rozlil skutečný klid. Konečně jsem dokázala být šťastná.
Cestu za otcem jsem nicméně pořád dokola odkládala. Bála jsem se, že až ho uvidím, bolest se zase vrátí.
Napsala jsem otci dopis"Ahoj tati, |
Zeptejte se, co můžete udělat vy
"Nedokážete-li s člověkem, který vám ublížil, mluvit, zkuste mu odpustit dopisem," radí v takovém případě etikoterapeutka Hoffmanová. V dopise se neunáhlíte, můžete jej přepsat a osoba, která ho dostane, jej může mít stále u sebe.
Podle etikoterapeutky je nejvhodnější rozvrhnout váš dopis zhruba do následujících pěti bodů:
1. Úmysl. Vysvětlete, proč dopis píšete. Možná vás překvapí, že budete psát o touze znovu se setkat, místo abyste řešili nějakou křivdu.
2. Poděkování a projev úcty. I člověku, který vám ublížil, máte za co poděkovat. V každém je něco dobrého a úctyhodného. A nakonec všechno zlé je pro něco dobré.
3. Prosba. Dříve než budete mluvit o své bolesti, ujistěte se, jestli i vy jste neublížili. Zeptejte se, jestli můžete něco vysvětlit. Každá mince má dvě strany.
4. Vyjádření pocitů. Popište, jak se cítíte, co vám ublížilo. Dotyčný možná do teď netuší, že vám nějakou bolest způsobil. Řekněte mu konečně, co máte na srdci.
5. Přání. Toužíte-li dát opět vše do pořádku, napište to a zeptejte se, co pro to můžete udělat. Pokud vám někdo hodně ublížil, bojí se třeba, že už to spravit nepůjde. Touto otázkou mu ukážete, že vy jste ochotni to zkusit.
Odpusťte i sami sobě
Teprve slova na papíře mi pomohla vše si v hlavě i srdci pořádně vyjasnit. Až při psaní jsem pochopila, jak mi můj otec chybí. Ne ten vysněný, ale můj vlastní otec, se všemi chybami a nedokonalostmi. Ten jediný táta, kterého mám. A proto mu odpouštím.
Možná, že nakonec ani neodpouštím jemu, ale sama sobě, že jsem se tak dlouho trápila. Svěřila jsem se vám se svým problémem, protože možná jste prožili nebo prožíváte podobný. Moje rodina by však z takového odhalení radost neměla, a tak mi snad protentokrát prominete, že se pod článek nepodepíši pravým jménem, ale zvolím pseudonym.
