Adventní kalendáře totiž začínají už tradičně prvním prosincem. Ani ony však nemají tak docela pravdu: advent správně začíná čtvrtou neděli před Vánocemi, každý rok je tak datum jiné.
Katolická církev, z jejíhož repertoáru advent pochází, mu dala základní motto i barvu. Je to období očekávání a těšení - věřící se těší na příchod Spasitele, ostatní na nejpříjemnější svátky v roce. Kdo si v těchto dnech přivstane - ale velmi brzy, už kolem šesté hodiny, v kostele uslyší takzvané roráty, písně, které se zpívají na jitřních mších.
Křesťané doporučují pro adventní týdny mírný půst, protože střídmost v jídle bystří rozjímání. Také touto tradicí se ateisté mohou inspirovat: k duhu půjde zejména těm, jimž Vánoce přinášejí mnoho neodolatelných gurmánských pokušení.
Adventní věnec zdraví hosty
Původní barvou adventu je fialová - podle barvy kněžského roucha. Fialová však bývala v minulosti velkou vzácností, a tak ji v domácím prostředí nahradila všudypřítomná a lehce dostupná červená. Ta je dnes jasnou favoritkou všech prosincových propriet od svíček přes ozdoby, ubrusy až po adventní věnce.
"Právě u adventních věnců nám nic jiného než tenhle červený kompromis ani nezbývá," říká s úsměvem Zdenka Lenderová z královéhradeckého Muzea východních Čech. "Křesťanská tradice na jedné straně sice velí fialovou, lidová tradice na straně druhé však zapovídá umělé materiály. Fialovou ovšem v přírodě prakticky neseženete. Chcete-li mít tedy hezký adventní věnec, bez červené se patrně neobejdete."
Základem věnce může být podle doktorky Lenderové jakákoli zelená dřevina. Nejlépe samozřejmě vypadá jedle, ale svůj úkol důstojně plní i smrk nebo borovice. Začátečníci by si měli ke svým pionýrským pokusům vybrat některou z věčně zelených zahradních dřevin: jsou totiž ohebnější a nepíchají. Ať bude výsledek vití věnců sebekrásnější, je třeba pamatovat, že nikam jinam než na vstupní dveře nepatří. Stejně jako si stěny nezdobíme vanilkovými rohlíčky, neměli bychom si stoly nebo zdi zdobit adventními věnci.
Barborka čeká na ženicha
Z adventních lidových svátků se dochovaly vlastně už jen tři. Na svatou Barboru myslí stejně jako kdysi především vdavekchtivé slečny. Dodnes si na její svátek, tedy 4. prosince, dávají do vázy napučenou třešňovou větvičku a čekají, že když do vánoc rozkvete, mohly by se do roka vdát. Tato předpověď nebývá vždy zcela spolehlivá, což je třeba připsat na vrub neodbornému přístupu některých dívek k prognostickému procesu. Má-li být odhad přesný, musí se větvička trhat až po setmění. Autorka výzkumu ji musí umístit na teplé místo a každý den zalévat mírným prsknutím. Na kterou stranu se větvička otočí, z té strany přijde ženich. Mikulášská tradice je věčně živá, a to ve městě i na vesnicích, poslední z trojice adventních svatých, Lucie, se však městským aglomeracím už nějaký ten pátek vyhýbá.
Jak uklízí Lucie
Valašskem i některými dalšími kraji dodnes 13. prosince obchází tajemné bílé postavy, kterým se říká Lucky. Patrně si ani neuvědomují, že jdou poněkud nevhod. Před změnou juliánského kalendáře na gregoriánský totiž chodily až 23. prosince, kdy už mohly jednak trochu upít noci, jednak plnit své poslání, totiž trestat nepořádek v domácnosti. V den svaté Lucie musely být domy jako ze škatulky, jinak se prý dotyčná neznala. Dnes chodí Lucky trochu brzo - většina domácností má předvánoční úklid teprve před sebou. Navíc doba se mění, a tak bílé slečny ani úklid už většina lidí nebere tak vážně jako dřív.
