Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Adéla Gondíková: Když Jirka ráno nezdraví, není namyšlenej, ale spí

  0:06aktualizováno  0:06
Před svými čtyřicátinami prohlásila, že na slušné divadelní role jí zbývá už jen pět let. Na filmovou kariéru už tehdy v podstatě rezignovala. Dvaačtyřicetiletá Adéla Gondíková je totiž představitelkou tzv. televizní zábavy, kterou někteří herci demonstrativně opovrhují.

Vysmátá bruneta je však nad podobné předsudky povznesená, uvedla v rozhovoru pro časopis Téma. Už několik let spokojeně žije s Jiřím Langmajerem, tedy jedním z kolegů z „druhého břehu“, a letos se dočká i hlavní filmové role.

Adéla Gondíková

  • Narodila se 19. srpna 1973 v Sokolově.
  • Inspirována svým bratrem Daliborem vystudovala Pražskou konzervatoř a ještě během studií hostovala v několika divadlech.
  • Poté pracovala jako redaktorka zpravodajství na rádiu Frekvence 1 a později s bratrem Daliborem na Evropě 2 uváděla ranní show. Ve dvojici pak moderovali i Snídani s Novou a postupně dostávali další televizní příležitosti včetně moderování Go Go Šou. Několik let úspěšně moderovali i populární kutilský pořad Rady ptáka Loskutáka. Stala se také jednou z tváří seriálu Ordinace v růžové zahradě.
  • V divadle je její domovskou scénou Divadelní společnost Háta, kromě toho hostuje v Divadle v Rytířské, Palace a hraje v několika muzikálech.
  • V roce 2004 se jí narodila dcera Nela, kterou má s hercem a hudebníkem Ondřejem Brouskem, s nímž se o čtyři roky později rozešli. Posledních pět let je jejím partnerem herec Jiří Langmajer.

Vypadá to, že jste před tou vaší čtyřicítkou byla zbytečně skeptická. V divadle jste na roztrhání a za pár týdnů do kin vstupuje film Seznamka, v němž máte jednu z hlavních rolí...
Ona to není zas tak velká role, ale je to manželka hlavní postavy, kterou hraje Jirka (Jiří Langmajer, pozn. red.). Téma toho příběhu je úplná klasika, které já se v divadle věnuji vlastně už dvacet roků (smích) a která lidi nejvíc baví, tedy manželský trojúhelník až čtyřúhelník. Hraju manželku pána, který je velký ošoustník a svede moji kamarádku, velmi atraktivní, na rozdíl ode mě, nenápadné puťky... Celkově to byla moc fajn práce, tak teď jde jen o to, jestli lidi v létě chodí do kina.

Na čem jste naposledy byla vy?
Na Alence v říši divů s mou dcerou (dvanáctiletou Nelu má z předchozího vztahu s hercem a muzikantem Ondřejem Brouskem, pozn. red.), která mi vždycky vyčítá, že usnu, což se mi u těch dětských filmů opravdu stává. Přitom si vybavuju, jak jsem to sama neměla ráda, když naši usnuli třeba u Večerníčka. Tak se vždycky snažím mžourat jedním okem, aby měla Nela pocit, že se dívám. Ale když to byli Šmoulové nebo něco podobného, tak jsem je prostě prospala celé. Na Alenku mě ale navnadil Johnny Depp a nakonec to bylo strašně hezký. Byla jsem z toho úplně fascinovaná, jak se něco takového může někomu zrodit v hlavě, jak někdo může mít takovou fantazii. Jinak tedy víc než do kina chodím do divadla.

Často míváte poznámky na svůj věk, ale energii by vám mohl závidět leckdo o generaci mladší...
To já jen tak vtipkuju, cítím se dobře. Ale je fakt, že člověk si to pomalu začíná uvědomovat, všechno se trochu zpomaluje.

Byla pro vás nějakým způsobem krizová čtyřicítka?
Ani ne, a to mě kamarádky varovaly už ve třiceti: „Počkej, až ti bude třicet, to bude hrozný. Já jsem proplakala celý den.“ Ale u mě ty narozeniny vždycky jen tak prošumí, jak je mám v srpnu. Já vlastně odmalička neslavila vůbec, protože všechny děti vždycky byly někde na prázdninách.

Co se týká práce, většina zásadních momentů ve vaší kariéře přišla tak nějak mimoděk, že?
Přesně tak, na konzervatoř jsem šla za bráchou (o tři a půl roku starší bratr Dalibor Gondík, pozn. red.), který mě inspiroval, a od té doby to všechno tak nějak plynulo. Nejdřív rádio, odkud mě teda vyhodili, protože jsem hrozně breptala, ale na jiné stanici se jim to zase líbilo. Pak přišla televize, což mě taky vždycky hrozně bavilo, a taky jsme s Dádou měli obrovské štěstí na lidi. A poslední dobou jsem se zase úplně přirozeně začala víc věnovat divadlu.

Fotogalerie

Jedním z představení, v nichž teď hrajete, je Ani za milion, které hrajete jen ve dvou s vaším partnerem Jiřím Langmajerem. Před časem jste přiznala, že jste zpočátku měla ostych s ním hrát. Už to z vás spadlo?
To nebyl ostych, že bych se před ním styděla, protože on je pro mě kolega jako každý jiný, ale nechtělo se mně do toho nějak vztahově. Říkala jsem si, co když se pohádáme, budu se tady na něj muset dívat, to nesnesu, to nepůjde. Taky jsem to brala tak, že máme každý svůj píseček a je lepší sejít se pak doma. Jenže my se doma skoro nevidíme, protože těch svých písečků máme hodně. Takže večery, kdy spolu hrajeme, jsou nakonec ty hlavní, kdy jsme spolu. V autě, na cestě, na jevišti. Ale i tak mám pocit, že si vlastně nic neřekneme, protože jsme prostě pořád v práci. Zrovna tak se mě teď někdo ptal na bráchu, proč si jako voláme, že to je úchylný, vždyť jsme spolu pořád. Tak jsem musela vysvětlovat, že jsme spolu sice pořád, ale pracovně, takže soukromého si nic říct nestihneme. Dáda už poslední dobou radši sepisuje na papírek seznam rodinných věcí, které musíme probrat.

S Jiřím Langmajerem hrajete i v muzikálu Mamma Mia!, kam se vám prý taky moc nechtělo...
Nechtělo, z důvodu strachu. Přitom ta moje postava (výstřední milionářka Tanya, pozn. red.) mě strašně bavila už ve filmu. Ale hrozně jsem si nevěřila pěvecky, navíc ten muzikál byl rozjetý vlak, kde už měl každý svoje místo a najednou tam měl přijít někdo nový. Proč? A další věc: všichni řeknou, že mi to Jirka zařídil, což je pro mě úplně to nejhorší, co může být. Taky jsem mu rovnou řekla: „Proto já tam nikdy nepůjdu, nebudu s tebou hrát a nebudu s tebou ve filmu! Nikdy, protože si všichni řeknou, žes mi to zařídil a to je pro mě smrt!“ Takže když se teď před ním někdo zmíní o práci pro mě, Jirka mu rovnou řekne, ať mi zavolá sám, jinak si budu myslet, že mi to zařídil. Ale já vím, že to stejně nikomu nevysvětlím, a když si to někdo bude chtít myslet, nezabráním mu v tom.

Hrát představení Ani za milion ovšem jeho nápad byl...
Ano, a já jsem za tu zkušenost strašně ráda. Jenom při děkovačce mi pořád bývá trochu trapně, jsme tam jenom my dva a já si říkám: „To ti lidi fakt přišli jenom na nás dva? Ne, přišli na Jirku, já jsem tu do počtu.“ Ale pak se ti diváci tak hezky dívají a někdy i volají... A vždycky je plno, což mě prostě dojímá.

Všechna vaše představení jsou komediální, necítíte potřebu vyzkoušet si i tu vážnější polohu?
Přemýšlela jsem o tom zrovna na té generálce Chvilkové slabosti, což je sice vtipná hra, ale ne nějak prvoplánově, kdy se předpokládá, že se diváci chechtají od začátku do konce. A z toho já mám pořád stres. Mně když se lidi nesmějí, jsem hrozně nervózní a přemýšlím, co dělám špatně. Říkám si: „Ježišmarjá, už je nebavím, už jsem trapná, je to pořád stejný...“ A furt šrotuju, proč se nesmějí.

No a tenhle stres by vám právě odpadl...
Ale možná by mě tam znervózňovalo to ticho (smích).

Jestli vůbec ve vás ta vážná struna je, když pozoruju, jaký jste gejzír...
To právě nevím, ale chtěla bych si to někdy zkusit. Otázka je, jestli v dnešní stresové době lidi něco vážného vůbec zajímá. Myslím, že se chtějí hlavně bavit a nad ničím moc nepřemýšlet.

Jak moc se v pracovním životě jako někdejší „novácká tvář“ potýkáte s kastováním herců na ty seriózní, kteří pečlivě zvažují, jakou roli vzít, a na ty komerční?
To se samozřejmě děje, ale já se tím nikdy nijak nezabývala a nikdy jsem z toho mindrák neměla. Byla jsem za tu práci hrozně šťastná, protože mě prostě strašně bavila. Ať si tím někdo opovrhuje, nebo si myslí, že je to blbý, já vím, kolik úsilí, času a stresu nás to stálo. Ať si někdo zkusí vymyslet každé tři měsíce devadesát minut zábavy. Bylo to fakt náročné a zároveň mě to hrozně bavilo. A stejné to bylo i s Loskutákem (pořad Rady ptáka Loskutáka, pozn. red.). Pro mě jsou tyhle věci ohromně inspirativní, spoustu věcí bych se bez nich v životě nedozvěděla. A fakt jsem nikdy neřešila, že na mě lidi pokřikují, anebo že kdybych ten pořad nedělala, tak bych možná dostala nějakou roli ve filmu. Ale třeba taky ne. Taky bych mohla sedět v jednom divadle a čekat na roli, kterou bych nikdy nedostala, a upíjela bych se k smrti, protože bych byla frustrovaná herečka, která nikdy nedostala žádnou šanci.

Neměl tyhle předsudky vůči vám i váš partner?
Asi ano, protože jsme byli oba hodně odjinud. Určitě nás měl v té škatulce „úchylných sourozenců, kteří se mají tak rádi, až je to divný“, takže přesně tak nás i vnímal, nebo nás vlastně spíš ani nevnímal. Ale kdyby mu někdo řekl „Gondíková“, asi ví, o koho jde, protože jeden čas jsme spolu točili Ordinaci. Vlastně jsme se vždycky někde nějak potkávali, protože český herecký rybník je malý. Ale asi by ani jednoho z nás v životě nenapadlo, že spolu jednou budeme žít. Nicméně já k lidem s předsudky nepřistupuju, potřebuju se vždycky přesvědčit sama, jaký kdo je a jak se chová, a stejně jsem přistupovala i k Jirkovi. Taky jsem o něm slyšela divný věci. Ale vždycky, když jsme spolu točili, hrozně hezky jsme si popovídali. Nikdy se mi nestalo, že by mě nepozdravil nebo se tvářil nějak nadřazeně. Přitom jsem od lidí slýchala, jak je hroznej, že ráno přijde na plac a v maskérně ani nepozdraví, jenom si lehne, nechá se nalíčit a jde zase dál.

Jaký tedy je?
Na mě je moc hodný (smích). A protože mu trochu vidím do hlavy, tak vím, že když ráno nepozdraví v maskérně, tak to není tím, že je namyšlený, ale protože vlastně ještě spí a je úplně mimo...

S vaším bratrem jste se oba dva poměrně brzy osamostatnili, od čtrnácti jste šli na internát. To vyplynulo jen z vašeho studia konzervatoře, nebo v tom byla i nějaká rebelie?
Ne, právě naopak. My jsme vlastně žádnou pubertu neměli a těžko říct, jak by to bylo, kdybychom zůstali s rodiči doma. Já ale měla z táty takový respekt, že by na tu pubertu asi stejně nedošlo. Takhle k tomu ale už vůbec nebyly předpoklady, protože když vidíte rodiče jednou za čtrnáct dní, bez toho, abyste si mezitím denně volali, tak prostě neobrátíte oči v sloup, sotva se potkáte. Tehdy to bylo tak, že když jsem mámě chtěla zavolat, že přijedu na víkend domů, hodila jsem do automatu pětikorunu, tolik stálo meziměsto, a ještě jsem ji musela chytit v práci, doma jsme telefon neměli. Vlak z Prahy do Sokolova tehdy jel pět hodin, a když jsem cestou náhodou usnula, přejela jsem do Chebu, kde jsem pak musela čekat další čtyři hodiny, abych se dostala zpátky domů. A tam na mě samozřejmě nikdo nečekal, protože nikdo nevěděl, v kolik přesně přijedu.

Vaší dceři Nele je dvanáct. Umíte si představit, že byste s ní za dva roky tohle absolvovala?
Vůbec! Teď zahlásila, že pojede s kamarádkou od nás z Pyšel vlakem do Prahy. Já na to: „V žádném případě, takový dvě hezký holky... Okamžitě vás někdo někam odvede.“ Postupně jsem to začala vstřebávat a došlo mi, že ji nemůžu úplně brzdit, ale je strašně těžké odhadnout tu hranici. Tak jí kladu na srdce, aby mi hlavně pořád volala, ale stejně jsem z toho celá rozpaprčená.

Projevují se u vaší dcery nějaké umělecké geny po vás nebo po jejím otci, Ondřeji Brouskovi?
Zatím ani ne. Má hodně zájmů, spoustu kroužků, ze kterých ji nejvíc baví keramika, což není zrovna ideální směr pro nějaké uplatnění v životě. Taky je docela sportovně založená, ale netlačíme v tomto ohledu zbytečně na pilu, takže chodí do Sokola, aby měla pohyb, a naštěstí ji to pořád baví. Hodně mi připomíná mě samotnou. Já jsem taky byla dlouho taková nevyhraněná a překvapivě tichá. Až do zkoušek na konzervatoř jsem nikdy nechodila na žádný dramaťák, nebyla jsem šášula třídy. To brácha furt něco vymýšlel, stříhal si bubny z papíru, zakládal kapelu. Já jsem si prostě rovnou dala přihlášku na konzervatoř a říkala jsem si, že když to nedopadne, tak budu někde štípat lístky, my totiž byli ajznboňácká rodina. A když jsem pak ty přijímačky dělala, něco se stalo.

Co tím myslíte?
Jako by se ve mně tehdy něco probudilo, mně ten rok dokonce zkudrnatěly vlasy. Do té doby jsem měla úplně rovné hřebíky, které mi máma pořád stříhala nakrátko. A když jsem pak jezdila za bráchou a viděla na intru všechny ty jeho spolužačky, které s dlouhými vlasy hrály princezny, vzepřela jsem se a rozhodla se, že si konečně taky nechám narůst vlasy. A jak rostly, měla jsem normální prstýnky jako Markéta Hrubešová, úplně nepochopitelný. Já sama si to vysvětluju tak, že se mi vyměnila krev, která se prý mění každých sedm let, tudíž ve čtrnácti to přesně vychází (smích).

Několikrát jste se zmínila i o tom, že vás vždycky moc bavilo trávit čas s dětmi, sama máte ideální vztah s bratrem – netoužila jste dceři pořídit sourozence?
Určitě! Jenže zrovna v době, kdy k tomu mělo dojít, od nás Nelin tatínek odešel. Pak už to nevyšlo a teď už to neřeším. A Nela vlastně nakonec sourozence má a jistě mít ještě bude, tak snad si jednou budou něco platní, až budou dospělí.

Působíte jako typ člověka, který se nenechá moc semlít nějakými splíny. Předpokládám ale, že jedno z těch horších období jste prožívala právě tehdy, když od vás manžel odešel. Jak jste to překonávala?
Nejvíc asi prací, té jsem měla vždycky hrozně moc, pořád jsem někde lítala a měla kolem sebe spoustu lidí, kteří mi pomáhali. Nejtěžší pro mě tehdy bylo srovnat si v hlavě, že... (hledá slova)

... že nikdy nebudete mít tu klasickou rodinu?
Ano. Rodinu, ve které jsem měla za vzor své rodiče, kteří mimochodem před nedávnem oslavili společných 47 let. To je pro mě téměř nepochopitelné. Navíc jsem to brala jako svoji prohru, že jsem své dceři neumožnila zažít to, co jsem zažila já.

Vy jste ale nebyla iniciátorem rozchodu, ne?
To sice ne, ale konec vztahu je vždycky chyba obou. Prostě jsme to neustáli. Už je to ale tak dávno, že už se v tom nenimrám. Ale snažím se být připravená, že ještě přijdou nějaké konfrontace díky Nelince. Teprve uvidíme, co nám ona řekne, až jí bude třeba osmnáct. Jak ona se cítila a jak se cítí teď. Jestli to chápe a jak to zpětně vidí, co nám vyčte. To všechno se teprve dozvíme. Já jsem to s ní nerozebírala, nechtěla jsem, aby to vnímala nějak negativně, takže mě nikdy neviděla brečet, nikdy jsem před ní nebyla smutná, pořád jsem dělala kravinky, hlavně aby byla legrace, aby byla veselá. Nechtěla jsem být ta zahořklá matka, která bude pořád nadávat na všechny chlapy světa a strašit ji, že všichni vždycky zdrhnou, protože jsou na ženský. Řekla jsem si, že počkám, až se zeptá, a pak jí můžeme říct, jak to bylo. Dneska je nejdůležitější, že vidí, že s Ondřejem spolu normálně vycházíme, nadále si moc rozumíme a já jsem za to vděčná. Samozřejmě hlavně kvůli Nelince, která vidí oba své rodiče, jak se spolu smějí, vyprávějí si a ona necítí žádné pnutí.

Jak už jste sama s nadsázkou poznamenala, s vaším bratrem Daliborem máte tak harmonický vztah, až to někteří považují za „úchylné“. Umíte si představit, že by vás mohlo něco rozdělit?
Věřím, že nic takového není, alespoň do dnešního dne jsme došli bez jakéhokoli zásadního konfliktu. Přitom jsme dost rozdílní, každý máme svůj názor, který si vyměníme, ale nikdy se nestalo, že by ta výměna přetrvávala déle než jeden den.

Týdeník TÉMA

Vychází v pátek 22.7. 2016

Týdeník TÉMA

V aktuálním vydání týdeníku Téma si můžete přečíst rozhovor s docentem Andrese z psychiatrické kliniky VFN o léčbě depresí, interview s písničkářem Tomášem Klusem, či povídání s hercem Tomášem Měcháčkem.

V čem se nejvíc lišíte?
Mě samozřejmě hrozně rozčiluje, že Dáda nejí (smích). Alespoň já si tedy myslím, že nejí, a on mě na oplátku taky pořád nutí jíst, protože má pocit, že ten, kdo z nás dvou nejí, jsem já. Ale jak mi vždycky nadával do anorektiček, tak poslední dobou se to otočilo.

Co u něj ten asketický styl života způsobilo?
Nevím, on má prostě pocit, nebo se to někde dočetl, že všechno, co jíme, je špatně. Nééé, to samozřejmě zlehčuju. Dáda je v zásadě nesmírný optimista, není nějak zapšklý jako někteří striktní vegetariáni, kteří každého přesvědčují o své pravdě. On o tom vlastně nemluví, jenom prostě ví, že v oříškách je strašně moc dobrýho tuku, že všechna semínka včetně chia jsou strašně zdravá a všechno ostatní je v podstatě nezdravé. Navíc má všechno vyčtené, podložené, ale my, jeho okolí, pro to nemáme pochopení, protože nám prostě přijde, že je hubený příliš. Na druhou stranu je fakt, že kdyby každý z nás běhal deset kilometrů denně jako on, tak by se v něm taky žádný tuk neudržel. A zatímco spousta lidí běhá, aby si večer mohli dát knedlo-vepřo a pivo, tak on běhá, protože ho to hrozně baví, a k tomu jí zdravě. A navíc má proti nám všem škarohlídům, kteří do něj nepřetržitě hučí, zásadní argument, že jde vždycky jednou za půl roku na krev a ukazuje nám, jak má všechny hodnoty v pořádku a že se prostě cítí dobře.

Kde berete tu energii být pořád tak pozitivně naladěná?
Asi jsem tak naprogramovaná. I kdybych byla k smrti unavená, hrozně smutná, nebo měla nějaké starosti, stejně vám tady budu takhle mlít nesmysly, které vás třeba vůbec nezajímají. Já za to nemůžu. Taky mám svoje smutné, chmurné, těžké a unavené dny. A když je mám, už se tolik nesměju, ale pořád něco melu. Mám pocit, že není důvod ty moje starosti na někoho přenášet, že do toho vlastně nikomu nic není. Ale hlavně, mně se nic tragického neděje. Vždycky říkám, že ty tragický věci teprve přijdou. A co se týká pracovních věcí, tam jsem spíš předem pesimista.

Jak to?
Vždycky, když jsme s Dádou dostali nějakou nabídku, on okamžitě kývl, zatímco já hned odmítla. Měla jsem strach, že tu práci nezvládnu, že neobstojím. On řekl ano z nadšení, že přímý přenos je výborný adrenalin. Ne že by byl tak sebevědomý, že to zvládneme levou zadní, ale těšil se na novou zkušenost, nové zážitky, nové lidi. Kdežto já se předem hroutím z toho, co se všechno může stát. Že zapomenu text, že zakopnu, upadnu, že nebudeme vtipný... S přibývajícím věkem taky přemýšlím nad tím, že už žádná práce nepřijde, že už jsem stará a co budu dělat. Přitom nad tím vůbec nemá smysl přemýšlet, člověk má prostě pracovat, dokud to jde, a problémy řešit, když nastanou. Ale já vždycky promýšlela nějaká zadní kolečka, co jako budu dělat, až ta práce nebude. Jenže takhle přemýšlím už deset let a ještě jsem na nic nepřišla (smích). Leda že by někomu stačil můj optimistický úsměv. Ale těžko mi za něj bude někdo platit, že jo.

Adéla Gondíková v lednu mluvila o natáčení s Jiřím Langmajerem a o dceři:







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.