Jaké jsou aktuální trendy, co se týče sladkého?
Ony se moc nemění. Jsou to hodně odlehčené věci, dost se vyřazuje mouka, laktóza. Můj dědeček vždycky říkal, že po dortech se musel ještě zajíst chlebem, že to bylo hodně na bázi másla, což teď tolik není. Ale nikdo ať si nepředstavuje, že to je dietní. Pořád je to dezert, je sladký, ale máte takový lehčí pocit.
Čím vy sama ráda zhřešíte?
Sladkostmi a šampaňským. Miluji bublinky a logicky i sladké. Takže je to cukr a potom šampaňské.
A co konkrétního třeba i ze své dílny?
Co mám ráda? Věneček. Úplně tu českou klasiku. Mně přijde úplně skvělá ta velikost, strašně mě baví odpalované těsto, žloutkový vanilkový krém, sladký fondán nahoře. To mám ráda a je to fakt tak akorát. Dát si po obědě věneček je pro mě úplně dokonalé.
My jsme se naposledy viděli u rozhovoru asi před dvěma lety. Co se u vás za tu dobu změnilo?
Zaprvé mě teda děsí, jak to letí. To si pamatuju, jako kdyby to bylo včera! (smích) Změnila se spousta věcí. Znovu jsem ve Werichově vile otevřela svou kavárnu. To mě velmi těší, stojím na vlastních nohách, což je skvělé. Když jsme se viděli, tak to bylo takové složité období, fungovala jsem pouze v onlinovém světě. A teď jsem ve Werichovce, mám pocit na nejkrásnějším místě v Praze.
A co váš osobní život, taky se někam posunul? Je to skutečně románové, že když něco skončí, tak něco nového zase začne?
Musím říct, že asi jo. Jsem šťastná, musím říct. John Lennon říkal, že na konci bude všechno dobré a když není, tak to není ještě konec. Takže mám pocit, že se blížím asi ke konci, když je všechno dobré. (smích)
Jste životní optimistkou, která na dobré věci sice myslí, ale křečovitě je nechce? Pomáhá to v životě?
Určitě. Hlavně já jsem životní fatalista. Mám vždycky pocit, že všechno se fakt děje tak, jak má. Že věci nás někam posouvají, každá zkušenost nás nějak obohacuje nebo nás někam posune. Jenom v danou chvíli nevidíte, proč se vám ty věci dějí a umíte je zhodnotit až s odstupem času. Což je přesně moje situace.
Kdyby mi někdo před rokem a půl řekl, že to bude nejlepší věc, která se mi v životě stane, tak bych si řekla, že se úplně zbláznil. Dneska bych mu dala zapravdu. To je jenom tím časem, že si to odžijete, věci vám najednou dojdou, posunete se vnitřně. Přitáhnete kolem sebe jiné lidi právě tím, že si to v sobě uspořádáte, urovnáte, uklidíte. Takže to je super, akorát to chce vždycky čas.
Jak vybalancujete to, abyste se věnovala stoprocentně lásce, stoprocentně práci a stoprocentně sobě?
Nesnažím se vždy věci extra organizovat, i když samozřejmě lehce musíte. Když už jsem otvírala první kavárnu, tak jsem měla úplně malinké miminko. Najednou se ale naučíte v životě proplouvat a rozdělovat, co má prioritu a co nemá. Řekla bych, že to úplně neprožívám, nebo neřeším vnitřně, že bych měla diář rozplánovaný do poslední minuty. Ve smyslu, že teď mám hodinu na sebe, teď mám hodinu tady, teď jsem hodinu s dětmi. To ne. Věci se snažím řešit přirozeně.
Když se vrátíme ke sladkému, proč si myslíte, že český konzument si jednou dá obyčejný punčák nebo střechu, a potom si zase dá z vaší dílny něco třeba opravdu luxusního?
Protože jsme na tom všichni vyrostli. To tak prostě je. Máme tu chuť v sobě danou, zažitou, máme v ní vzpomínky. Když si dáte punčák nebo obyčejný věneček, tak se vám najednou vybaví nějaké hezké odpoledne s rodinou.
Já si pamatuju, že moje babička mě brávala do takové malé cukrárny ve Znojmě na náměstí. Dodneška vidím ty točité schody, po kterých se šlo nahoru a pamatuju si chuť toho krému, který jsem měla v poháru. Měla jsem dlouhou barevnou plastovou lžičku. Dneska bych se tomu asi smála, ale tenkrát mi to přišlo, že jsem úplně v ráji. Byla to událost, že jsem šla s babičkou do cukrárny. To je ono. Že to ve vás vyvolává ty vzpomínky.
Povedlo se vám nějakou takovou chuť z dětství zreprodukovat?
Dlouho jsme ve Werichovce měli kremrole. Myslím, že ty se hodně vrátily. Určitě věneček, který je fakt typický. Když najednou cítíte přesně tu poctivou chuť, tak si řeknete: Jo, tam se mi vrací ty emoce a tam cítím to dětství.
Teď na odlehčení, když jsme ve Varech na festivalu, jakým názvem existujícího filmu byste pospala svůj život?
V tuhle chvíli by to byla nějaká love story, ale nenapadá mě název.
Proč si myslíte, že superhrdinové nosí spodní prádlo až na výsledný outfit?
To je pravda! No vidíte, to je skvělá otázka. (smích) Podle mě to je asi sexy, že se to tak jako obtáhne na tom všechno. Mně třeba přijde nejvíc sexy Elvis celý v koženém overalu. Ten koncert byl někdy v sedmdesátých letech, bylo to úplně revoluční, on pod tím nic neměl. Právě teď, jak běží film Elvis, jsem si říkala, a to tvrdím už 15 let, že to nejvíc sexy koncert vůbec. Když si představíte toho nádherného mužského a teď je celý v kůži a hrozně se potí, že jo... (smích) Tak možná to funguje stejně, že si obléknete spodní prádlo nahoru, zvýrazníte všechny mužské partie a asi to působí sexy.
V jakém existujícím trháku byste si ráda zahrála vy jako herečka?
Mně by šla nějaká dramata. Mohla bych být výborná Alžběta, nebo někdo takový. V tom bych byla asi dobrá.
Kdybyste měla svůj domov v plamenech, tak které tři věci byste zachránila?
Ježíš Maria! Osoby se nepočítají, že? Mám takovou mosaznou mísu, kterou jsem si přivezla z Francie, tu bych si vzala. Pak spodní prádlo, jsem trošku do něj blázen. A ta třetí věc? Nějaké talismany, co mám, co mi dalo pár lidí, co jsem si nasbírala.
A kterého superhrdinu byste si dovedla představit po svém boku na opuštěném ostrově?
Já bych chtěla Batmana, mně přijde skvělý. Takže bych si vzala jeho.
5. listopadu 2020 |
