Kombinace grafomanství a přetlaku témat, která se začala vynořovat v souvislosti s mateřstvím. To byl důvod, proč vznikl blog s názvem Krkavčí matka, který vede Veronika Hurdová. Ta se věnuje také psaní knížek pro děti, v nichž se nevyhýbá tématům jako drogy či homosexualita (např. O Jasném Žaludovi a Drsné Bukvici, pozn. red.).
Autorka knih pro děti a bloggerka Veronika Hurdová má celkem tři děti.
„Blog se točí hodně okolo svobodné výchovy, kdy jsou děti podporovány v tom, aby si svou cestu našly samy. Zvenku můžu vypadat jako krkavčí matka, když třeba v tichosti pozoruju své dítě, jak leze na strom, aniž bych do toho nějak zasahovala. Prostě mu věřím, že vyleze tam, kam momentálně stačí,“ říká Hurdová.
Na svém blogu razíte přístup, že je možné vychovávat svobodné a zároveň zodpovědné děti – bez křiku a tvrdé ruky. Vedli vás takto i vaši rodiče?
Způsob, jakým děti vychovávám, rozhodně není založený na vzdoru, či naopak snaze přiblížit se výchovnému stylu mých rodičů. To by jako strategie dlouhodobě nefungovalo. Vedu děti tak, jak je to mému srdci blízké. Důležité pro mě je, abychom se v každém jednom dni cítili všichni dobře.
Bylo vaším snem napsat knihu?
Psaní je pro mě nejpřirozenější a nejsnadnější způsob, jak nechat vyvěrat na povrch své já. Každá moje knížka vznikla vlastně stejně. Téma mi najednou vyskočilo v hlavě. Do půl hodiny jsem si celý koncept rozpracovala do nejmenších detailů. Pak už „jen“ stačilo to všechno přepsat na papír.
Věnujete se tématům, která pro dětské knížky nejsou zrovna obvyklá. Proč?
Důvodů je víc. Přijde mi, že klasické pohádky nepředávají vždy dětem hodnoty, které považuju za důležité pro to, aby se dokázaly orientovat v současném světě. Často mi taky v pohádkách chybí humor, který je pro mě zásadní součástí života. Také chci, aby knížka bavila a donutila k zamyšlení nejen děti, ale i jejich rodiče. Chci mezi nimi otvírat témata, o kterých by se ve shonu všedního dne třeba nestihli bavit.
Setkala jste se kvůli tomu s negativními reakcemi od rodičů, kteří takovými tématy nechtějí své děti „zatěžovat“?
Úplně minimálně. Je to dané asi i tím, že si knížky vydávám sama a prodávám je přes blog. Lidé, kteří si je kupují, už vědí, do čeho jdou.
Mohla by se z vás stát spisovatelka na plný úvazek?
Dětem často říkám, že se můžou stát čímkoli chtějí, když si za tím půjdou. Je to jenom o tom se rozhodnout a uvěřit tomu. V současnosti se živím kromě psaní knížek ještě copywritingem, ale z finančního hlediska je to holý nesmysl. Prodej knížek mi vydělá měsíčně trojnásobek, ačkoli jejich psaní věnuju nepoměrně míň času než copywritingu. Už teď mě to docela slušně uživí, a to knížkám nedělám ani pořádný marketing. Je to tedy jenom o tom, kdy se rozhodnu kopnout sama sebe do zadku a stanu se spisovatelkou na plný úvazek.
Za svůj blog jste byla nominována na prestižní cenu Křišťálová Lupa. Co to pro vás znamená?
Kromě toho, že budu muset z hloubi skříně vyhrabat na slavnostní vyhlášení výsledků nějaké slušné šaty, které by nenesly známky dětí? Asi nic zásadního. Já na tohle poměřování „kdo je lepší než nejlepší“ moc nejsem. Je to jen pozlátko. Pro mě je mnohem důležitější, aby mé psaní dávalo někomu smysl. Abych dokázala byť i jednomu člověku zlepšit náladu nebo třeba podívat se na život z jiného úhlu pohledu. Nicméně si moc vážím lidí, kteří mě podporují a protlačili mě do nominací.
Kromě úspěchů vás ale v životě potkalo i něco velmi smutného – náhlá smrt manžela. Jak jste se s tím dokázala vyrovnat?
To je těžká otázka. Myslím, že jsem se s tím vyrovnala nejlépe, jak jsem dokázala. V každý okamžik jsem dělala to nejlepší, co jsem uměla. Zpětně si nevyčítám nic. Žádná ulička nebyla slepá, byla to součást cesty. Za zásadní považuju, že jsem nezahořkla a neuzavřela se ve svém smutku, ale naopak jsem poděkovala smrti, že mi dovolila žít můj život vědoměji a smysluplněji.
Veronika HurdováNarodila se 4. října 1983 v Pardubicích. Je autorkou knížek pro děti i jejich rodiče – mimo jiné Pohádky o naivním prasátku, 10 triků, jak být úžasný rodič a nevypustit přitom duši, 5 kroků, jak utišit svého malého vřeštícího paviána, Obrázkové básničky pro malé měšťáky či Jak přežít těhotenství. Kromě Krkavčí matky píše i blogy Spokojené pupky a Play the Natural. Mezi její koníčky patří beachvolejbal a hra na klavír. Má tři děti a žije v Praze. Živí se jako copywriterka. |
Na blogu jste psala, že musíte být silná kvůli sobě, ne jen kvůli dětem. Jak jste to myslela?
Vlastně si vůbec nemyslím, že bych měla být silná kvůli dětem. Kdybych byla silná jen kvůli nim, zatímco uvnitř bych byla churavý věchýtek, lhala bych jim. Zvlášť my ženské býváme často altruistické až přespříliš. Myslíme víc na druhé než na sebe. Přitom mít ráda sama sebe, opravdu ráda ve smyslu nepochybovat o své vnitřní kráse, být hrdá na to, kým jsem, děkovat svému tělu a ctít ho – to jsou ty nejdůležitější odrazové můstky pro všechno, co v životě děláme. Hledat oporu a sílu mimo sebe je strašně vrtkavé. Každý by měl být sám sobě přístavem, do kterého se může vrátit, když venku zuří bouře.
Jak jste se svými dětmi dokázala komunikovat o smrti?
Mluvit o smrti právě s dětmi pro mě bylo a dosud je jednodušší než s kýmkoli jiným. Děti jsou v tomhle otevřené, nemají smrt zatíženou tolika nánosy jako my dospělí. Žijí okamžikem, řeší věci, které vyřešit můžou. Neztrácejí čas babráním se v něčem, co nedokážou změnit. O tatínkovi mluví každý den, ale beze smutku. Vzpomínají, co hezkého s ním zažily, kreslí mu obrázky nebo mávají do nebe a u toho vykládají, co se jim dneska povedlo. V tomhle bychom se od nich my dospělí mohli leccos přiučit.
V čem se váš život změnil nejvíc?
Po praktické stránce jsem na sebe musela nabrat všechny povinnosti, které měl na starosti můj manžel. Do toho jsem navíc čekala naše třetí dítě. Starat se o tři malé děti by byl záhul, i kdybychom na to byli dva. Jinak jsem se ale nejvíc změnila uvnitř. Vážím si mnohem víc každého dne.
