Máte multikulturní kořeny. Vaše maminka byla Rakušanka, tatínek Čech, ale poznali se v Palestině. A vy jste rodilá Pražačka. Vysvětlíte mi to mnohocestí?
Tatínek pracoval jako strojní inženýr, za války utekl a bojoval v britské armádě v československém oddělení. Dostal se až do Palestiny, což byla tehdy britská kolonie, a tam potkal moji maminku. Její první manžel byl Žid a utíkal před nacisty. Kamarádka ji v Jeruzalémě vylákala na čaj o páté, že prý tam hraje krásnej českej oficír na piano a byla z toho osudová láska. Po válce přijeli do Prahy.
Týdeník TÉMAVychází v pátek  Proč zpěvačka podepsala petici Dva tisíce slov a stejně emigrovala? Jak se z ní stala baronka? A proč se nakonec živila jako letuška? Více se dočtete v týdeníku Téma. |
Proto se u vás doma hovořilo trojjazyčně?
Ano. Mým prvním jazykem byla ale angličtina. Němčinu nebylo radno po válce používat a táta moji maminku v tu dobu raději vydával za Angličanku.
To nebylo úplně běžné zázemí.
To máte pravdu. Vezměte si jen to, že tady vládla šeď, dámy chodily venku v šátcích a mezi nimi má krásná matka se spoustou elegantní garderoby a v klobouku. Nutně musela provokovat. A do toho tatínek, voják duší i tělem, bojující proti nepříteli pod „špatným“ praporem. V noci ho přišli zatknout, a aniž by rodina měla jakékoliv zprávy, skončil v neblaze proslulém „domečku“ vedle Hradu. Maminka, která neuměla slovo česky, byla naprosto zoufalá. A já měla k puncu cizáckého dítěte navrch ještě cejch potomka vlastizrádce.
Co to znamenalo pro váš život?
O tátově věznění jsem tehdy nevěděla. Byla jsem malinká a doma mě téhle pravdy až do dospělosti chytře ušetřili. Jenže se se mnou táhla ve škole. Schytávala jsem to od kovaných komunistů. Dostávala jsem blbý známky a poslouchala dokola třeba narážky na to, jak se ten buržoazní koutek musí rozsadit. Přestože jsem končila s vyznamenáním a jako premiantka jsem neměla povinnost dělat přijímačky na gymnázium, já je skládat musela.
Ztrácela jste sebedůvěru?
To ne. Já to brala tak, že jsme jen jiní. Přes to všechno jsem totiž prožívala hezké dětství.
I přes tátovu vyhlášenou přísnost?
Je fakt, že dokázal být velice krutý. Po jeho smrti a s odstupem času už to není tak bolestivé, ale bývalo. Nejen fyzicky, ale i duševně. Slýchávala jsem často, jak má pitomou dceru, že jeho dcera je kráva...
V mamince jste zastání neměla?
Ne. Bála se ho taky.
Měla jste oporu vůbec v někom?
Ne. Ale tehdy jsem si to neuvědomovala. To až teď, když o tom mluvím a třeba mezi přáteli dávám k dobrému historku o tom, jak jsem si vydělávala svým tělem už na základce, kde jsem za korunu ukazovala spolužákům jelita na těle.
Přemýšlíte někdy o tom, co se mohlo dít s vaší duší?
Vážně nevím. Ale jedna moje přítelkyně si myslí, že možná ta moje chorobná celoživotní tréma a nejistota pramení odtud.
Stále jí trpíte?
A jak! Je to hnusná věc. V Rusalce jsem samou trémou zapomněla text. To máte pocit, že v tu ránu na fleku zemřete. V klidu jsem jen v rádiu, ale zase vám neumím vysvětlit proč.
Stále jste moderátorka v rádiu. K tomu jste ještě donedávna hrála v muzikálech, zpívala. Žijete přece hezký život.
Rozhodně ne jako rentiér. Ale máte pravdu, že můj život je teď už fajn.
A stále v něm není po vašem boku žádný muž?
Už ne. Tady zaklapla vrátka. Ale to neznamená, že nejsem ráda ve společnosti mužů.
Zpěv ve vašem životě ale, doufám, stále má své místo?
A stále je to pro mě utrpení (smích). Tréma je peklo. Kolegové si ze mě dělají srandu: prý kdyby v hledišti stále jedna jediná uklízečka opřená o smeták, já se budu klepat. Vnitřní třes mě neopouští ani při prvním tónu a kolikrát neslyším ani potlesk na konci. Na vystoupení jdu proto jako býk do arény. Nezkouším. Bojím se. Když se to povede na zkoušce, zvorám to večer. Tak jdu radši rovnou. Přežij, nebo chcípni.
