Malí táborníci dosvačili a nyní na zahradě loví v sáčcích u stromů kusy rozstřižených obrázků. V jedné skupince jim radí dívka z Běloruska, v dalších Turek, Thajka nebo Španělé.
Zahraniční dobrovolníci měli v celosvětové síti takzvaných workcampů na výběr atraktivnější destinace i podstatně méně náročnou práci. Přesto se jedenáct z nich rozhodlo část léta strávit právě na táboře autistů v malé obyčejné vsi kdesi ve středních Čechách. „Chtěl jsem do Česka a tento projekt mě zaujal,“ vysvětluje devatenáctiletý Hank.
Mladí cizinci začali svou českou misi pozvolna. Prvních pár dní poznávali půvab středočeských měst, říz Postřižinského piva i sebe navzájem. Poté začali připravovat tábor. Postavili stany a zvelebili velkou útulnou stodolu. A pak už jen čekali, až přijedou táborníci. „Všichni jsme z toho byli velmi nervózní,“ přiznává Tchajwanec.
„Ten den se začali horečně učit česká slovíčka - stůj, pojď, dobrý, čůrat, ne ne. Opravdu je používají a děti na to reagují. Dobrovolníci toho hodně odposlouchají, dost se ptají a snaží se to naučit,“ popisuje vedoucí workcampu Barbora Říhová.
„Promiň,“ omlouvá se české asistentce v Kanadě žijící Mexičan Sebastien, když ji omylem šťouchne plastovým mečem, který má z legrace za tričkem. Když přeci jen dojdou slova, pomocí posunků se nakonec stejně všichni většinou domluví.
Chleba bez kmínu, vánočka bez rozinek
Celkem je na týdenním táboře dvanáct dětí - kromě autistů i mentálně postižení a děti s Downovým syndromem. Neustále tu na ně kromě dobrovolníků ze zahraničí dohlíží i šest českých asistentů. Autisté většinou potřebují pevný řád, a tak mají program každý den velmi podobný. Kvůli zlepšení motoriky hodně malují, na rozlehlé zahradě za stodolou dělají jednoduché soutěže. Ve středu se šli koupat, ve čtvrtek po obědě vyrazili na zámek do nedaleké Loučně.
Kdo se na táboře podílíCentrum pro všechny - nezisková organizace, která tábor v Jizbici pořádá. Během školního roku organizuje v Nymburku kroužky pro zdravé i postižené děti. Věnuje se také asistenční službě či integračním pobytům. INEX - Sdružení dobrovolných aktivit - zajistilo pro tábor dobrovolníky ze zahraničí. Každý rok vyšle do světa přibližně 800 českých dobrovolníků a pro zhruba poloviční počet cizinců sežene práci v Česku. Tuzemské projekty se týkají zejména podpory venkova, ekologie, pomoci místním komunitám nebo opravám památek. |
Cizinci během pár dní okoukali, co které dítě potřebuje. Například už ví, že Jirka vytahuje z chleba kmín a z vánočky rozinky, protože je chce mít „čisté“. Ani je nepřekvapí, že Filip po svém okolí vyžaduje, aby po něm všechno opakovalo. Zatleská, přejede si prstem přes spodní ret, plácne se přes bok. A to všechno znovu, podruhé, potřetí, pořád dokola. Jedna holčička si zase pořád na chytrém telefonu fotí selfie.
Přitom když dobrovolníci do Jizbic přijížděli, nikdo z nich s tímto postižením neměl zkušenosti. „Většina z nich viděla autistu poprvé až tady,“ říká Bára. Například Polka Magda se sice doma v Krakově snažila o autismu najít co nejvíc informací, přesto to pro ni byl - stejně jako pro ostatní - zpočátku trochu šok.
„Vyfasovala“ šestiletou Áju, která pořád někam utíká, a to občas i uprostřed noci. „Neumí mluvit a bylo pro mě obtížné porozumět, jestli chce pít nebo třeba na záchod. Nejdříve jsem byla hodně unavená, ale myslím, že už si zvykám a že je to v pohodě,“ líčí Magda. Nabyté zkušenosti chce uplatnit jako doktorka, na kterou začne po prázdninách studovat.
„Má svůj svět, ale rozumí ti.“
Každé z dětí, které zrovna dávají z papírků dohromady obrázek pavouka, má trochu jinou formu autismu. „Vidíš tam toho kluka?“ ukazuje asistent Tomáš Macura na robustního chlapce v modrém triku, který je na lavičce v rohu pohroužen do sebe. „Má svůj svět, ignoruje ten okolo, ale rozumí ti. Je velice šikovný, zvládá se sám obléknout, nají se, vysprchuje se,“ popisuje Tomáš.
Stejně jako zahraniční dobrovolníci i čeští asistenti tu pracují za ubytování a stravu. A také dobrý pocit, jak neopomenou někteří dodat. Obvykle to jsou studenti středních či vysokých škol.
Tomášovi před třemi lety nestačilo, že občas daruje krev nebo kostní dřeň. Chtěl pomáhat víc, a tak se poprvé vypravil do Jizbic. „Nevěděl jsem, do čeho jdu. První dva dny jsem tady docela trpěl. Nakonec jsem to zvládl a jezdím sem čtvrtým rokem. Mám to tady rád. Rád pomáhám dětem,“ říká upřímně jednadvacetiletý ajťák a pochvaluje si i spolupráci s cizinci.
Dešifrovat pocity malých autistů není snadné. Přesto se zdá, že v klidném prostředí, kam někteří z nich jezdí už poněkolikáté, je jim dobře. Spokojena z užitečné práce a nevšedních zážitků je i většina zahraničních dobrovolníků. Tomáš ale připomíná možná úplně nejdůležitější přínos tábora: „Rodiče dětí si můžou alespoň trochu odpočinout.“
