Mnoho návrhářů se dívá pro inspiraci do zahraničí, vy jste pro letošní jaro a léto přišla s kolekcí inspirovanou kněžnou Libuší. Jak vás to napadlo?
Moje dcera Anička měla vloni na podzim jako povinnou četbu Staré pověsti české, které jsem s ní musela číst. Při tom jsem si uvědomila, jak málo jsme my Češi na svůj národ hrdí. Téměř nejdeme ke svým kořenům, neuctíváme ty, kteří tvořili dobrou část historie. Když jsem projížděla pod Vyšehradem, srdce mě až zabolelo a byla jsem moc pyšná, že jej máme. Udělala jsem proto i trička s nápisem Libuše, které nosí ženy s nadšením a hrdostí.
Vy sama také tyto modely nosíte?
Ano, stačila jsem si vzít pár kousků. Kolekce se vyprodala dva týdny po uvedení. Část svého oblečení jsem nechala viset v butiku, aby nebyl prázdný. Na podzim bych toho ráda našila víc.
Budete i příští sezonu pokračovat ve vlasteneckém duchu?
Ne, naopak. Kolekci jsem dokreslovala v Paříži. Prvotní nákresy sice vznikly v Čechách, ale nemohla jsem se kvůli každodenním povinnostem pořádně soustředit. Potřebovala jsem se od toho oprostit, vypnout mozek a jediným východiskem bylo odjet. Čas a pohoda byly hlavními prioritami. Chodila jsem po památkách, čichala vůni města a mohla jsem o kolekci pořádně přemýšlet a ucelit si ji v hlavě. Nejela jsem tam dělat kolekci ve francouzském stylu, to by bylo moc prvoplánové.
Nepřipadá vám, že svým stylem jdete proti současnému unisexovému, ženskost popírajícímu proudu?
Ani ne. Jsou tu totiž dva proudy. Jedni tvoří módu, aby se nosila a ožívala na lidech. Druzí dělají modely a la umění. Někdo jim říká, jak to je úžasné. Jenže na zákaznících to neožívá, ale naopak umírá na štendru. Někdo tomu říká komerce versus umění, já respekt versus naivita.
Ti druzí jsou viditelnější, dostávají nejrůznější ceny, hovoří se o nich jako o umělcích.
Ceny si tu dávají kamarádi kamarádům. Podle mého můžete dělat umění, až když si na něj vyděláte. Tady si hodně lidí na návrháře pouze hraje, neuživí se tím. Umění je krásná věc, ale člověk na to musí mít.
Petra Balvínová
|
Čím to je, že jsou tyto dva proudy tak odlišné?
Nikdo si dodnes neuvědomil, že jsme v Čechách, ne v Paříži či Londýně. Tady jsou návrháři živnostníci, a to by měli říkat i na uměleckých školách.
Proč?
Kromě vizí je nutné dát studentům i praktické rady, jak si vydělat sami na sebe. Naši studenti dělají umění, aby šli jako do světa. Ale buďme upřímní, kdo je ve světě? A nemyslím tím, že někde bydlí, ale také ve svém oboru pracuje.
Vy sama jste vystudovala módní návrhářství?
Chodila jsem na Střední průmyslovou školu textilní v Liberci. Dali mi základ řemesla - konstrukce střihu, šití, znalost materiálů po hmatu i čichu, což se mi teď hodí. Návrhářství mě tam ale nenaučili.
Nechtěla jste jít dál na vysokou?
Ne, nechtěla, i když jsem o tom párkrát uvažovala. Ale docházela jsem tam na figurální kresbu.
Nelitujete?
Nelituji, ale myslím, že se v posledních letech směr výuky na vysokých uměleckých škol posunul k lepšímu, než když jsem já o škole uvažovala.
Současná móda obecně se ubírá směrem od ženskosti a krásy, vaši tvorbu naopak ženskost definuje. Je vaším cílem dělat ženy krásné?
To je další důvod, proč jsem nešla na vysokou školu. Přijde tam dívka se stylem, který tepe, má v sobě krev, život, vášeň. Postupně očišťuje svůj styl, až na konci studia z toho vzniknou bez života, vyprahlé, hranaté modely, které v sobě nemají šťávu. Nejhorší na tom je, že je to stále ten stejný styl. Chyba není ve studentech samotných, ale v systému výuky a nepřipravenosti na realitu.
Jak moc je pro návrháře důležité rozumět šití? Nestačí jen kreslit?
Řemeslo je základ, bez toho není umění. Momentálně s Mikulášem Křenem, fotografem Martinem Tisem a designery s Maximem Velčovským, Janem Čapkem, Rony Pleslem děláme projekt na podporu řemesel. Chceme nalákat žáky z posledního ročníku základní školy jít se vyučit řemeslo a zůstat v něm.
Chybí v Čechách kvalitní řemeslníci?
Já osobně vidím jako nejtěžší najít kvalitní švadlenu. Opravdu šít umí jen málokdo. O střihačky a švadleny se pereme.
V čem vidíte největší nešvar v oblékání Češek?
V neznalosti. Málokdo se koukne na model a porovná cenu versus materiál. A dále v neznalosti konfekce. Velkým ženám sedí severská konfekce z Německa a Švédska. Útlým a drobným ženám zase francouzská, španělská a italská.
Jaké jsou vaše argumenty, proč bychom si měli pořizovat oblečení od návrhářů v době, kdy se módní trendy mění jako na běžícím pásu a k dostání jsou trendy kousky za pár korun v obchodních řetězcích?
Myslím, že nejsou žádné. Je to volba každého z nás. Já nechci nosit stejné oblečení jako studentka, co dostává doma kapesné. Chci, aby moje oblečení bylo kvalitní, sedělo mi a nepotkala v něm půlku Prahy.
Děkujeme restauraci Cotto Crudo a hotelu Four Seasons za poskytnutí prostoru k focení návrhářky.
