Zbytečné hádky se ženou, ale také se snachou, to je to, co dnes mrzí Jana Holkupa nejvíc, když se otočí za svým životem. Leží vážně nemocný v hospici v Prachaticích. Hospic, to obvykle není místo, odkud vede cesta zpět. Je to místo, kam lidé přišli důstojně zemřít. A kde je čas bilancovat.
Právě o tom, co si lidé na sklonku života vyčítají nejvíc, napsala knihu australská ošetřovatelka umírajících Bronnie Wareová. Její kniha má název Pět nejčastějších věcí, kterých lidé litují před smrtí a vyplývá z ní, že jsou to právě vztahy s blízkými, nikoliv to, že jsme si nestihli vybudovat zářnou kariéru.
I pacienti v českých hospicích mají stejné pocity. Někdejší zootechnik Jan Holkup se svými výčitkami neliší od toho, co zažívali pacienti australské ošetřovatelky. "Je škoda, že jsme se tolik hádali s manželkou. To bylo zbytečné," říká.
A taky ho mrzí, že se často hádal i se snachou a nesnažil se mladé a jejich o tolik jiný život, než byl ten jeho se ženou, víc pochopit. "Nejvíc mě ale mrzí, že nevím, jestli se se ženou ještě uvidím, abych jí to řekl," říká a oči se mu lesknou.
Manželka je totiž "moc stonavá". Osmasedmdesátiletý muž má proto už jen jedno přání: ještě jednou ženu chytit za ruku, pohladit ji a promluvit na ni. I on říká to, na čem se shodli všichni umírající v knize Bronnie Wareové: Žít ještě jednou, méně bych pracoval a víc se věnoval dětem.
Kdyby tak děti jezdily častěji...
Jan Holkup není v prachatickém hospici jediný, kdo zpětně lituje zbytečných hádek s blízkými a toho, že s lidmi, které miloval, netrávil víc času. Manželé Broncovi jsou spolu 54 let a vedle sebe zůstávají i v hospici. Mají štěstí.
"Říkám si občas, že když maminka umírala, měla jsem za ní jezdit častěji, být s ní ještě víc, než jsem byla," vyčítá si Růžena Broncová. Uvědomuje si to hlavně teď, když sama s mužem čeká, až jejich děti přijedou na návštěvu. "Jenže žijí každý jinde, podnikají, mají své životy. Já to vím, ale mrzí mě, když třeba řeknou: Nemám čas..." povzdechne si.
Do toho se rozlétnou dveře a zrovna přichází na návštěvu dcera s kupou věcí, které rodičům nese. Sympatická žena, která se hned stará, co je třeba udělat, co rodiče chtějí, co jim chybí...
Podle ošetřovatelů, kteří o vážně nemocné pečují, jsou však důležitější věci než "zařizování". Je škoda věnovat pozornost věcem okolo. Lepší je sednout si s nemocnými, vzít je za ruku a využít zbývající čas třeba ke vzpomínkám na dětství. Nebo k otázkám, na které jsme se zeptat chtěli a na něž už později nemusí dojít. Často však úplně stačí vzít blízké jen tak za ruku a říct: Mám tě rád.
