Na přední členku činohry vzpomněli například kolegové Jan Kačer, Táňa Fischerová a Ivan Řezáč. Živě zazpívali Petr a Hana Ulrychovi, Zuzana Stivínová přednesla báseň Jana Skácela.
Ze záznamu zazněla nahrávka z inscenace Višňového sadu, v níž Galatíková excelovala v Kačerově režii koncem šedesátých let 20. století na jevišti pražského Činoherního klubu.
Hlediště divadla se zaplnilo smutečními hosty už před polednem.
V prvních řadách usedli členové rodiny v čele s manželem zesnulé, hercem Ladislavem Frejem, dcerou Kristýnou a synem Ladislavem, kteří herecké geny podědili.
U katafalku s rakví byly věnce od premiéra Mirka Topolánka, ministerstva kultury, Herecké asociace, Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, kde Galatíková studovala, a pražské Divadelní fakulty, kde své znalosti předávala adeptům Thálie.
Byly tu také květy od scén, na kterých hrála: především pražského Národního divadla, Činoherního klubu, Švandova divadla a Městských divadel pražských.
"Přišli jsme se rozloučit s výbornou herečkou, milovanou ženou a s obdivuhodnou osobností. Odchod takového člověka je vždy vnímán jako předčasný," řekl v úvodu pietního aktu šéf činohry české první scény Michal Dočekal.
V čestné stráži u katafalku se vystřídalo na sedm desítek hereckých kolegů a zástupců divadel.
S emotivním projevem vystoupil herec a režisér Jan Kačer. "Podarovala jsi nás všechny, nejvíc darem odvahy. Odvahy nést tíhu a bolest, dívat se přes sebe, přes svoji krátkou a pomíjivou existenci. Neztratit jedinou chvíli a toužit předat světlo života, ten dar, který jsi opatrovala, do rukou přicházejících. Zářila jsi jako klenot, my tě obdivovali, my tě obdivujeme," řekl a s ostychem a vděčností jí poděkoval za všechno.
Režisérka a dramaturgyně Helena Glancová pak pokračovala ve vzájemném rozhovoru, který s Galatíkovou vedla už dávno, když se obě shodou okolností potkaly při svém prvním angažmá v pardubickém divadle.
"V průběhu let jsme se potkávaly zřídka, ale vždy ve významných a zapamatovatelných okamžicích," uvedla s dojetím. Zdůraznila, že Galatíková se uměla vrhat do práce a přitom se viděla kriticky, nešetřila se. "Svůj přidělený čas jsi naplnila divadlem a láskou," podotkla.
"Co má člověk říci o celoživotním přátelství, aby z toho nakonec nevyšla banalita," zamyslela se herečka Táňa Fischerová, která se s Galatíkovou setkala před čtyřiceti lety v Činoherním klubu. "My obě víme, že smrtí život nekončí, a že pokračuje dál v jiné formě. Jsem přesvědčena, že Věra je tu teď s námi a má radost," dodala.
Ivan Řezáč pak přiznal, že mu nikdy nikdo při práci neřekl tolik o sobě a tak moc o něm samém. "Přišla jsi z té zvláštní pohádkové doby, kdy herci byli jen herci, kdy herectví bylo jen řemeslo a řemeslo bylo jen smysl života. Obdivoval jsem, že jsi brala život, práci i svět vážně - nikdy jsi s ničím nekoketovala. A byla jsi vždycky tam, kde tě bylo potřeba, nekompromisně, nezištně a diskrétně. A to byl vzácný dar, hlavně pro nás," uvedl. Zdůraznil, že pro něj vyhrála i tu poslední bitvu, protože bez boje nevydala ani vteřinu svého života.
Během pietního obřadu zazněl ze záznamu Hradišťan, zazpíval Ray Charles a ozvaly se tóny Janáčkovy Lišky Bystroušky. Ty doprovázely i reprodukci předloni natočeného vzkazu Věry Galatíkové manželovi.
"Vidím, co všechno bylo zbytečné, ale také krásné. Dali jsme si kus šťastného života. Litovala jsem víc tebe a děti, než že bych truchlila nad svou konečností," uvedla v něm a už tehdy zápasila s dechem. Vysvětlila zároveň, proč odmítla léčbu chemoterapií - protože si chtěla prodloužit smysluplný život. "Nedá se už dělat nic. Jsem připravená, klidná a zamilovaná do své rodiny," uvedla herečka závěrem.
Dlouhotrvající potlesk pak poslední rozloučení v Národním divadle ukončil. Zněl i v okamžicích, kdy byla rakev s ostatky statečné ženy za zvuků smutečních fanfár vynesena ze "zlaté kapličky". Na Národní třídě jí při té příležitosti poděkovali i ti, kteří šli náhodou kolem.
