Štěstí na dosah může spoléhat na několik jistot. Jednou z nich je žánr – takzvaná dramedy, ve které se střídají okamžiky dojetí se smíchem.
Divácký zážitek však slibuje i herecké obsazení. Hlavního hrdinu Chrise Gardnera, který se snaží dostat z absolutního dna zpět do normálního života, aniž by při tom přišel o rodinu i práci, totiž hraje hollywoodská hvězda Will Smith. Oporou mu je syn Jaden, který ztvárnil jeho filmového potomka.
Ve snímku hrajete se synem Jadenem. Bylo to těžké? Měl jste potřebu mu radit?
Ano, bylo to těžké. Dokážu být úplně posedlý – mám určitou představu a je pro mě hodně těžké nechat lidi na pokoji, aby to zkusili po svém. Speciálně, když jde o mého syna. Jednou mě však režisér Gabriele Muccino přistihl, jak Jadenovi šeptem radím a řekl mi: "Hele, měl by ses víc starat o svoje vlastní hraní. Jadena nech mně. Zatím jsi toho moc nepředvedl."
Neměl Jaden problémy s prožíváním tak dramatického a dojemného příběhu?
On ví, že to všechno jen hraje. Stál před kamerou už jako roční dítě a naučil se to rozlišovat. Ještě však nedokáže ovládat své emoce a pokud hraje scénu, která je citově hodně náročná, opravdu se do ní vžije a potom trvá deset nebo patnáct minut, než se nám ho podaří utišit. Někdy pro něj výkřiky jako Akce! nebo Stop! neznamenaly vůbec nic.
Neměli jste z natáčení obavy?
Ano, probírali jsme to. Vzhledem k tomu, jak je Jaden citlivý, jsme samozřejmě určité obavy měli. Ale Gabriele nám tehdy zavolal a prosil nás, že na konkurzu viděl tři sta dětí, ale jediný, koho z nich by chtěl, je Jaden.
Jaký to byl pocit, když vás syn pozoroval při práci? Nestresovalo vás to?
Ne ne, a Jadena to náramně bavilo. Hrozně si užíval, když za mnou Gabriele přišel na scénu a měl nějaké poznámky k mému hraní, zatímco jemu neřekl nic. Bral to tak, že vyhrál. Bylo to pro náš vztah vynikající – a taky pro jeho sebevědomí.
Věděl jste, že má Jaden takový talent?
Bylo to obrovské překvapení. Když jsme doma natáčeli nějaké srandičky, viděl jsem, že má talent. Ale ty mají dvacet minut. Tohle bylo natáčení, které trvalo jednasedmdesát dní, a každý den jsme byli na place deset nebo dvanáct hodin. Pracoval jsem s dospělými herci, kteří měli mnohem častější výpadky, ale ten kluk měl prostě neuvěřitelnou výdrž.
Asi to máte v genech...
No jasně, byla to prostě hodně dobrá spermie. Fakt dobrá.
Film je také o "hledání svobody a štěstí", našel jste je?
Abyste dosáhli štěstí, musíte vždy něco udělat. Nic nedostanete zadarmo. A Chris Gardner měl svůj sen a představu, pomocí níž ovládl svět okolo sebe, aby si ten sen splnil. Pokud si zafixujete, že se něco nemůže podařit, pak se to opravdu nepodaří, a naopak – pokud cílevědomě následujete nějakou myšlenku, pořád se vám může splnit. A takhle nějak jsem to vždycky cítil i já. Před několika týdny jsem vymyslel rčení: Být realistický je nejčastější cesta k průměrnosti. Proč by sakra někdo chtěl uvažovat realisticky? Einstein nebyl realista, Thomas Edison nebyl realista, bratři Wrightovi nebyli realisté, Da Vinci nebyl realista. Proč byste, krucinál, chtěli být realisty vy?
Jak se vám pracovalo s italským režisérem, pro něhož je Štěstí na dosah prvním anglicky mluveným filmem?
Gabriele Muccino studoval italský neorealismus a díky tomu měl velmi jasnou představu o tom, co chce zachytit. A v tomto případě tím byly i skutečné lokace – být přímo na těch místech, kde jsou cítit emoce, které tam někdo prožil, bylo strhující. Šli jsme do opravdového útulku a stáli jsme v řadě se skutečnými lidmi bez domova...
Vy sám se pohybujete v úplně jiném světě. Nepociťoval jste v těch okamžicích lítost a beznaděj?
Je to rozhodně těžké, člověk se začne utápět v pocitu, že s tím nemůže nic udělat. Ale nejděsivější okamžik je ten, kdy zjistíte, že to vlastně vůbec není o penězích. Mluvil jsem s reverendem Cecilem Williamsem, který řídí Glide Memorial, v němž jsme natáčeli. A ten mi říkal, že nejhorší je to, když se lidé k ničemu neupínají. A může to být klidně i maličkost. Práce na tomhle filmu přinášela takový hořkosladký pocit. Měli jste dojem, že tím filmem přinášíte optimismus. Lidé, kteří na něm pracovali, v tom viděli smysl, přicházeli do práce včas a dávali tomu všechno. A doufáme, že představit lidem tento příběh, tenhle sen, bude stačit k tomu, aby je inspiroval.
Opravdu jste se kvůli roli naučil skládat Rubikovu kostku?
No jasně. Máme tady nějakou? Vydržte, zkusím nějakou sehnat. Fakt ji musíme sehnat. Chci, abyste viděli na vlastní oči, že je to doopravdy… Myslím si totiž, že pokud má postava umět složit Rubikovu kostku, musím to umět i doopravdy, ne to jen hrát. Je to velice jemný rozdíl, ale člověk dokáže určitým způsobem vycítit, jestli je něco doopravdy, nebo ne.
